AKTUALIZOVÁNO: Ctibor Kocourek: „JAKO MALÝ KLUK JSEM SE PTAL, CO MÁM UDĚLAT, ABYCH SE STAL HASIČEM“

Nedávno proběhl patnáctý ročník Rallye Hamry, což je soutěž zásahových jednotek dobrovolných hasičů Olomouckého kraje. Vítězem se stalo družstvo zásahové jednotky JSDH města Plumlov. Podařilo se nám odchytit a vyzpovídat jejího velitele Ctibora Kocourka, který byl mimochodem nedávno oceněn za svou činnost celostátními orgány.

* Jak to tak přijde, že se člověk stane hasičem?
„Jako malý kluk jsem pozoroval hasiče v akci, chtěl jsem být jeden z nich. Ptal jsem se jich, co mám pro to udělat. Bylo mi sděleno, že si mám sehnat pár kamarádů a přijít. Tak slovo dalo slovo a vzniklo první družstvo žáků – hasičů v Plumlově. Scházeli jsme se pravidelně ve zbrojnici, kde se nás ujal jeden starší hasič, který nás vše potřebné naučil. A tak to začalo.“
* Přiznejme si, že při této práci musí být člověk fyzicky zdatný, ale také se musí neustále vzdělávat i teoreticky. Jak se tedy vy konkrétně připravujete z hlediska své fyzičky, ale i teoretických a praktických znalostí?
„To máte pravdu. Navíc od dob mých začátků se mnohé změnilo, především systém organizace dobrovolných hasičů, kdy po roce 1989 začaly vznikat zásahové jednotky v obcích a městech. Členové těchto jednotek jsou z řad členů SDH – tedy sboru dobrovolných hasičů. Stejně tak se změnily i podmínky pro práci v jednotkách. Po mém jmenování velitelem zásahové jednotky města Plumlov, jsem se snažil o zvýšení její úrovně. Narazil jsem však na problém. Pokud chci zvýšit úroveň jednotky, musím ovládat danou problematiku na profesionální úrovni. Bylo mi proto umožněno absolvovat nástupní odborný výcvik pro profesionální hasiče ve školicím zařízení MV v Borovanech u Českých Budějovic. Ten mi dal základní znalosti práce profesionálních hasičů. Pro vedení jednotky jsem cítil, že to stále není dostačující. Čelil jsem často otázkám svých svěřenců, členů jednotky ve stylu: ‚Tak nám to ukaž! Proč je to tak?´“
* To nemuselo být pokaždé příjemné...
„Ne vždycky jsem našel odpověď tak, aby mé tvrzení bylo na pevných základech. Pro další způsoby vedení u zásahů jsem proto potřeboval vědět ještě více, a tak jsem nastoupil do výcvikového zařízení MV v Brně na taktiku řízení. Studium bylo zaměřeno na práci velitele při vedení zásahu a vedení jednotky. Troufám si říci, že tehdy jsem doslova prošel ohněm pod vedením zkušených instruktorů a učitelů. Všechny tyto dovednosti a vědomosti se snažím nyní předávat ‚svým chlapům´ při pravidelných školeních a cvičeních. Jak jste říkal, součástí výcviku je i zdokonalování fyzické kondice. Tu si udržuje každý sám a potom při výcviku, když dostanou takzvaně do těla, se vše ukáže, jak na tom jsou a kdo musí přidat.“


* Při své práci jste již určitě zažil mnoho. Zkuste čtenářům Večerníku přiblížit dle vašeho mínění nejemotivnější příběh...
„Asi dětské oči při dopravní nehodě, které toužily, jakmile jste se přiblížil, po dobré zprávě o zdravotním stavu svého otce a já věděl, že táta již ‚přešel na druhý břeh´… To bylo hrozný pro všechny zúčastněné a člověk na takové chvíle nemůže zapomenout do konce života, i kdyby sebevíc chtěl.“
* Snad ovšem zažijete i události radostné, pokud to tedy ve vaší práci jde, tak se podělte naopak o příběh nejveselejší?
„To bylo jednou při pátrání po ztracené osobě, kdy jsme nutně v terénu potřebovali informaci a po ruce byl pouze mladý pár, který si zpříjemňoval krásný večer v přírodě a který vyhledaly ve tmě naše baterky na přilbách. Byli – jak se říká – v nejlepším... Zastavili jsme, vznesli dotaz, milenci nám bez jakéhokoli přerušení činnosti odpověděli a ukázali směr. My pokračovali a oni také.“ (úsměv)
* Miloš Forman ve svém často kritikou oceňovaném filmu Hoří, má panenko vykreslil hasiče tak trochu po svém. Všichni ale víme, že v reálu je tato práce velmi náročná a zaslouží si ocenění. Vy jste jedno z nich obdržel, jak si ho ceníte?
„Mám tento film rád, ukazuje na život hasičů v dané době, před změnami, které postupně s vývojem společnosti nastaly. Máte pravdu, že naše práce je náročná, máme všichni svá zaměstnání, ne každý zaměstnavatel má pochopení pro práci dobrovolného hasiče, přesto tuto práci děláme rádi a jsme připraveni kdykoli pomoci, když je třeba. Každý velitel si musí vážit ‚svých chlapů´, jejich ochoty vstát od nedělního oběda s dětmi a rodinou, odejít z oslavy narozenin, opustit vyhřátou postel v časných ranních hodinách. Všichni si zaslouží ocenění! Nesmím ale zapomenout ani na jejich ‚drahé polovičky´, které je podporují. Bez nich by to asi taky nešlo. Co se týká mého ocenění, určitě si jej vážím. Ať už to bylo ocenění hejtmana Olomouckého kraje za pomoc při povodních v Troubkách, nebo ocenění za příkladnou práci.“
* Hasičský sbor bývá často jedním z nejaktivnějších v obcích při pořádání kulturních a společenských akcí. Co vaše jednotka již pro své spoluobčany připravila?
„Podílíme se na prevenci mimořádných událostí, pořádáme přednášky a školení o první pomoci a mimořádných událostech, které mohou nastat v domácnostech, při případné evakuaci a podobně. Provádíme také ukázky zásahů v různých situacích, spolupracujeme s Dětským domovem Plumlov a základní školou i s mateřskou školkou v Plumlově. Přednášeli jsme také prevenci požárů občanům v obci Bousín, zapojujeme se do spolupráce s ostatními spolky města formou ukázek naší práce. Rovněž se zapojujeme do okresních akcí hasičů a pomoci při hasičském sportu.“
* Častým problémem de facto v každém povolání jsou peníze. Jak se díváte na vybavení a finanční toky ve své profesi?
„Jednotka, jak jsem již zmínil, prošla velkou změnou. Za spolufinancování města Plumlov, Olomouckého kraje a soukromých subjektů byly pořízeny zásahové obleky, technika i základní vybavení, bez toho všeho bychom nemohli fungovat. Svépomocí jsme si zrekonstruovali část budovy zbrojnice, abychom měli trochu důstojné podmínky pro svou činnost. Nyní, opět za účasti financování plumlovské radnice a Olomouckého kraje i fondu EU, je dokončována rekonstrukce zbrojnice. Snad se nám podaří obnovit již zastaralý vozový park. Problém nejsou ani tak peníze, ale přesvědčit kompetentní lidi, aby je pustili. (úsměv) Je to nekončící vysvětlování, proč potřebujeme tu určitou věc a co ti hasiči zase chtějí... Moje odpověď je: ‚Není to pro hasiče, ale pro lidi, kteří potřebují pomoc, a my prostě můžeme přijet pomoci s tím, co jste nám zakoupili´. V Plumlově už tolik problémů s tímto nemáme, opravdu se snaží a chápou naše požadavky. Bývalo to mnohem horší. Je na místě, abych poděkoval vedení města, jak se o svou jednotku stará.“
* Co říká vašemu povolání rodina, bojí se o vás, či vás podporuje?
„Zkuste si představit situaci. Jsou dvě hodiny po půlnoci, sladce spíte, najednou se ložnicí rozezní zvonění mobilního telefonu – hasičská siréna. Vy vyskočíte, chvíli nevíte, co se děje a pak ‚naskakují´ naučené pohyby a utíkáte do zbrojnice. Jak již bylo zmíněno, bez podpory rodiny by to nešlo, určitě nějaké obavy ze strany nejbližších při výjezdu jsou, cítím to ze slov – v pořádku se vrať a dej na sebe pozor. Podpora nejbližších je skutečně moc důležitá, já za tu svoji moc děkuji.“
* Co byste vzkázal závěrem?
„Rádi mezi sebou přivítáme nové členy, naučíme je všechno, co umíme, tak aby nás – pomalu odcházející generaci – mohli vystřídat, jak jsme my kdysi vystřídali své předchůdce.“



CTIBOR KOCOUREK
* narodil se 4. května 1964 v Plumlově
* absolvoval učiliště Dopravních staveb v Olomouci obor automechanik
* pracoval jako řidič u Dopravních staveb, Vojenských lesů a v kamionové dopravě
* působil také ve firmě Mostecké povrchové doly
* nyní je zaměstnancem města Plumlov, působí ve funkci velitel zásahové jednotky Sboru dobrovolných hasičů Plumlov
zajímavost: jeho největším koníčkem jsou těžká nákladní vozidla a stroje a samozřejmě vše, co se týká hasičů