Milan Soukup: ŘEDITELOVAL JSEM I VLASTNÍ MANŽELCE!

Společně s Janem Krchňavým byl v závěru března uveden do Dvorany slávy prostějovských pedagogů. Naprosto právem. Milan Soukup strávil ve školství nepřetržitě čtyřicet let a vyzkoušel si vlastně všechno. Vychovával učňovský dorost, mladé nadějné sportovce, staral se o pohybově nadané děti v různých zařízeních a vrchol své kantorské kariéry si užil v pozici ředitele Středního odborného učiliště na náměstí E. Husserla. Ač rodák ze Znojma, spojil svůj život právě s Prostějovem.

* Jak se stane, že člověk zasvětí svůj život pedagogické práci?
„V mém případě to bylo naprosto jednoduché. Táta byl kantor a posléze se stal i ředitelem základní školy prvního stupně, máma pracovala zase jako družinářka. Takže to bylo jasné. I když... Ještě na gymnáziu jsem chodil do hudební školy a hrál deset let na klavír. A docela úspěšně, vždyť jsem vyhrál i krajské kolo tehdejší soutěže tvořivosti mládeže. Stál jsem tedy před rozhodnutím, zda půjdu na konzervatoř, nebo mám studovat tělocvik.“
* Jaké skutečnosti jste bral v úvahu?
„V tu dobu jsem dělal poměrně úspěšně atletiku, ještě na gymnáziu ve Znojmě jsem byl okresním přeborníkem ve skoku do výšky a v běhu na 110 metrů překážek. Hrál jsem ale i házenou a lyžoval. Takže jsem se rozhodoval, zda pokračovat ve sportu a brát ho později i jako zaměstnání, nebo se skutečněvydat na uměleckou hudební dráhu. Ještě na gymnáziu jsme totiž se spolužáky založili studentskou bigbítovou kapelu a tenkrát jsme v Jihomoravském kraji byli po skupině Synkopy druhou nebo třetí nejúspěšnější kapelou. A já v ní hrál na bicí.“ (úsměv)
* Bylo tedy rozhodování hodně těžké?
„Prostě jsem to naráz jaksi rozsekl. Konzervatoř nakonec padla a rodiče prodali můj klavír. Rozhodl jsem se pro studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého, obor tělocvik a biologie. Odstěhoval jsem se tedy ze Znojma do Olomouce a získal kvalifikaci pro učitele na středních školách.“
* Nelitoval jste nikdy tohoto rozhodnutí?
„Když jsem se na pedagogiku dal, tak jsem toho litovat nikdy nemohl! Navíc jsem se k muzice propracoval a vrátil v pozdějších letech.“
* Zavzpomínejte, jaké byly vaše pedagogické začátky po studiu vysoké školy?
„V úvodu jsem získával jakési první zkušenosti. Nejdříve jsem dva měsíce působil jako kantor na základní škole v Senici na Hané, další čtyři měsíce jsem pracoval v tehdejším Domě pionýrů a mládeže v Olomouci. Od 1. února 1972 jsem nastoupil jako učitel tělocviku na Zemědělské učiliště v Prostějově. Tady ovšem byly pro tělesnou výchovu naprosto nulové podmínky, nejčastěji jsme chodili ven na škvárové hřiště u hlavního nádraží, do tělocvičny jsme se však museli přesouvat až na Vápenici do Domu pionýrů. To byly opravdu zoufalé časy, takže jsem na tomto učilišti vydržel jen tři roky do doby, než mě Pepa Šrom zlákal na školu Sídliště Svobody.“
* To ale bylo ještě v době, kdy jste stále aktivně skákal do výšky a běhal překážky...
„Přesně tak! To jsem ještě závodil za univerzitu a posléze Lokomotivu Olomouc. Původně jsem v Olomouci chtěl zůstat, v tomto městě jsem dostal i jednu z nabídek. Nakonec jsem zvolil možnost učit tělocvik a biologii na tehdejší Základní škole Československo-sovětského přátelství na Sídlišti Svobody. K tomuto rozhodnutí přispěl i fakt, že moje manželka je Prostějovanka, bývalá mistryně republiky v plavání. Takže nakonec jsem se ani nevrátil domů do Znojma, ale zůstal natrvalo zde.“
* Působení na Sídlišti Svobody bylo ale pro vás jako vyšité, ne? Vždyť šlo o výuku na sportovní atletické škole.
„Přesně tak, strávil jsem na této škole nádherných deset let až do roku 1985. K tomu jsem ještě společně s Milanem Čečmanem i nadále závodil v atletice a působil jako trenér v prostějovském Tréninkovém středisku mládeže. Na Sídlišti Svobody to byla naprosto skvělá práce, bylo pro mě velkou pýchou stát u zrodu úspěšných sportovních kariér mnohých žáků. Práce mě neskutečně bavila, s podmínkami s již vzpomínaným Zemědělským učilištěm se to nedalo vůbec srovnávat. Navíc jsme na této škole jezdili po letních i zimních soustředěních, zabývali jsme se i jinými sporty než atletikou. Prostě jedna velká paráda.“
* I tato paráda ale skončila, a vy jste se po deseti letech posunul zase výše. Kam vedly vaše další kroky?
„V pětaosmdesátém roce jsem dostal nabídku stát se ředitelem tehdejšího Domu pionýrů a mládeže ve Sportcentru. Využil jsem toho a bylo to pro mě další velmi plodné období. Kromě zajišťování akcí a velkého množství sportovních a jiných zájmových kroužků jsme tam pořádali i spoustu koncertů. Ve Sportcentru jsem působil až do roku 1993, kdy jsem naposledy změnil svoji práci. Tehdy jsem nastoupil jako ředitel Středního odborného učiliště na náměstí Husserla a v této funkci jsem vydržel až do důchodu, tedy do roku 2012.“
* A k této změně vás zlákalo co?
„Říká se, že změna je život, a tak to bylo i u mě. Chtěl jsem tvůrčím způsobem zviditelnit a zatraktivnit trochu opomíjené účební obory. A také zohlednit mé dlouholeté kantorské zkušenosti.“
* Takže vy jste devatenáct let řediteloval vlastní paní?
„No, jistě! Je to zvláštní, že? Všichni chlapi asi správně tuší, že to není přímo ideální.“
* Spíše by mě zajímalo, zda tato skutečnost nějak neovlivnila vaše společné soukromí...
„Ne, to vůbec ne, ani jsme se doma pak nijak nepopichovali, nebo že by mi to z pozice manželky nějak vracela. I když to bylo pro lidi zvenčí opravdu zvláštní, že jsem řediteloval vlastní ženě, nikdy to nemělo na naše soukromí a rodinný život vliv.“