AKTUALIZOVÁNO: Predrag Benáček: „PŘÍŠTĚ CHCEME BÝT JEŠTĚ LEPŠÍ!“

Po dvanácti letech se do haly prostějovského Sportcentra DDM vrátil Predrag Benáček v pozici hlavního kouče domácího týmu. Neodolal vábení nováčka Kooperativa NBL a po devíti letech opustil důvěrně známé prostředí v Kolíně, kde měl jistou pozici. Místo toho se po hlavě pustil do budování nové organizace, která zprvu měla pouze název. Pomohl získat hráče, podílel se na budování důvěry nového klubu v basketbalovém prostředí. A především trénoval. Mladé hráče, kteří předchozí sezónu hráli o záchranu, doplněné o Michala Křemena a pět cizinců. Zpočátku nesourodý tým dovedl hned na první pokus do play-off. „Byla to náročná sezóna. Ale ani jednou jsem nelitoval, že jsem se do Prostějova vrátil," tvrdí na konci soutěžního ročníku Benáček.

* Vaše rozhodnutí o přesunu do Prostějova bylo loni v létě hodně rychlé. Tolik jste novému projektu věřil?
„Proběhlo několik jednání s lidmi, kterým věřím. Jejich koncept budování klubu se mi líbil. Prakticky ze všemi jsem se seznámil před lety, když jsem v Prostějově trénoval. Neváhal jsem. Stejně jsem si od svého odchodu před lety přál, abych se jednou vrátil.“ (úsměv)
* Což se splnilo. Jen to nebylo do týmu Prostějova ale BK Olomoucko. To ale nevadilo, že?„Pochopitelně všichni vědí, co všechno se v basketbale ve městě v poslední době odehrálo. Ale jsme tým, který trénuje a hraje své zápasy především v Prostějově. Tak to vnímají naši fanoušci i příznivci basketbalu po celé republice. Hala je stejná, město také. A do tohoto prostředí jsem se jednou chtěl vrátit. Abych se pokusil dodělat práci, kterou jsem před lety začal.“* Jak to myslíte?„Od svého předchozího odchodu jsem cítil, že tehdy klub nedosáhl na svůj vrchol. Byl v situaci, kdy mohl mít lepší výsledek. Více potrápit Nymburk, přestože ten byl tehdy na ekonomickém vrcholu. Jsem přesvědčený, že jsme měli šanci. Třeba přijde teď...“ (pousměje se)
* Z Prostějova jste odcházel od týmu, který hrál pohárové finále a v lize bral bronz. To už není moc co zlepšovat...
„S tím nesouhlasím. Vždy se dá něco vylepšit. I ve chvíli, kdy třeba vyhrajete ligu. Můžete hrát lepší basket, více bavit lidí. Nějaká možnost něco posunout ještě o schod nahoru se vždycky najde.“
* Nabídku trénovat BK Olomoucko jste přijal ve chvíli, kdy nový subjekt ještě neměl licenci pro nejvyšší soutěž. Nebylo to přece jen od vás riskantní rozhodnutí?

„Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Nabídka byla seriózní, přišla od lidí, kterým věřím. Předpokládal jsem, že to dobře dopadne a klub licenci získá. Vůbec jsem to nebral tak, že jdu do nejistoty.“
* S nedůvěrou jste se ale setkal při skládání týmu...
„To je pravda. Hovořil jsem s hráči a manažery, kteří se mi ozvali zpátky a ptali se, co jsme za klub, když nás nenajdou na internetu. I s tím jsme si poradili, přestože se nám nepodařilo získat všechny hráče, o které jsme měli zájem. Ale přišli jiní a tým se podařilo, v rámci možností a časového presu, složit kvalitní a konkurenceschopný.“
* Zažil jste někdy podobnou situaci?
(smích) „Já už toho s basketbalem zažil. I v české lize. Když jsem před lety přišel do Kolína, museli jsme složit naprosto nový tým. Ten předchozí se s velkým štěstím zachránil. Taky jsme neměli čas, možnosti byly omezené. Povedlo se a postupně se klub v lize posouval nahoru. Nakonec jsme si zahráli i semifinále v roce 2012 a brali bronzovou medaili. V posledním čtvrtfinále jsme vyhráli v Pardubicích o jeden bod. Pro klub jako Kolín to bylo něco neuvěřitelného.“
* To je jako z pohádky. Zažil jste ještě nějakou podobnou?
„Dokonce ještě jednu větší. Po prvním angažmá v Prostějově jsem přijal nabídku na Kypru. Přijel jsem do klubu, kde zůstal pouze jeden hráč. Jeden! Domácí Kypřan. Do tuctu jsem potřeboval sehnat jedenáct hráčů. Naštěstí neměla liga limit v počtu cizinců. Přivedl jsem jich všech zbývajících jedenáct. A na konci sezóny jsme s tímto týmem hráli finále. Každý začátek je těžký, což neznamená, že nemůžete dosáhnout na úspěch.“
* Olomoucko si zahrálo čtvrtfinále. Je to úspěch?
„Je. A nebyl to náš jediný úspěch, na který jsme v sezóně dosáhli. Tvrdím, že jsme naši hru dostali na slušnou úroveň. Basketbal v našem provedení bavil fanoušky v celé republice, dobře se na něj dívalo. Pak se nám podařilo zapojit do rotace mladé hráče. Jsem přesvědčený, že Jiří Dedek, Marek Sehnal, František Váňa nebo Adam Goga jsou na tom lépe než třináctého srpna loňského roku, kdy začala příprava. A třetím úspěchem bylo, že se nám podařilo vrátit diváky do hlediště. Strašně jsem si podporu fanoušků užíval. Doma i při venkovních zápasech. A při závěrečném setkání s příznivci po sezóně jsme to pěkně oslavili. Bylo to skvělé posezení.“ (směje se)
* Byl postup do play-off výkonnostním stropem týmu?
„Na to neumím odpovědět... Vážně to nevím. Když byl tým v pohodě, uměl hrát opravdu dobře. V základní části to nebylo optimální. Chtěli jsme postoupit do skupiny A1 a byli pod tlakem. Museli jsme získat respekt soupeřů i celého basketbalového prostředí. V nadstavbě jsme předváděli mnohem lepší výkony. Vím, že jsme vyhráli jen dva zápasy, ale hra byla kvalitní, porážky byly těsné. V play-off se nám na to nepodařilo navázat.“
* Mohlo za to přerušení druhého zápasu po údajné inzultaci rozhodčího?
„První utkání bylo vyrovnané, to druhé taky. Ve chvíli, kdy se přerušilo, jsme prohrávali jen o šest bodů. Tím to skončilo. Tři dny se řešilo, jak všechno dopadne. Pohoda byly pryč. Výkony v domácích zápasech byly odrazem naší nálady. Opava se s tím zkrátka vyrovnala lépe. Kdyby ten moment nepřišel, vypadala by série zřejmě jinak. To se už nedovíme. A kvůli tomu ani nezjistíme, kde byl týmový výkonnostní strop. To se někdy stane.“
* Veřejnost hodně debatovala o kvalitě hráčů v kádru. O stylu bránění, o pohybu na hřišti. Jak vnímáte takové, často i bouřlivé diskuse?
„Ke sportu jednoznačně patří. Jde přece o hru, o emoce, které sport vzbuzuje. Ukazují, že o náš basketbal je zájem. Že se názory různí, je přece pochopitelné. Existuje řada pohledů na basketbal, každý ho vidí pod jiným úhlem...“
* A kolik těch pohledů podle vás existuje?
(úsměv) „Jsou jich miliony... Ale trošku vážně. Jiný pohled má vedení klubu, jiný třeba hráčský agent. Na trénink i zápas se úplně jinak dívají hráč a kouč. A všichni se snaží najít alespoň trochu společnou řeč. Nejlepší pohled má tak fanoušek. Koupí si lístek, podívá se a po zápase u piva řekne, co si myslí. Možná nemá pravdu, ale na svůj názor má právo.“
* Pomohlo by, kdyby mu odborník některé zákonitosti dostatečně vysvětlil?
„A k čemu? Fanoušek fandí, to je jeho práce. Složit tým zase moje. Není třeba vysvětlovat, že k malému a rychlému Janu Močnikovi jsem chtěl pomalejšího a vyššího Filipa Šepu, abychom podle potřeby mohli střídat tempo hry. To potřebuji vysvětlit vedení, které musím přesvědčit, že takové hráče potřebuji koupit. I od toho je trenér.“
* A také vysvětlovat porážky, dohlížet na hráče, studovat soupeře a k tomu dávat pozor i na sebe, aby se z toho všeho jeden nezbláznil...
„Tak strašné to rozhodně není. Basketbal miluji a trénování je možnost, jak v tomto prostředí můžu stále být. Jsou pochopitelně věci, které mě rozladí, ale to je v každém povolání. Rychle na ně zapomenu. Ta práce mě prostě baví.“
* Takže třeba ani občasné stěhování vám zřejmě nevadí. Berete to tak, že prostě patří k profesi?
„Trenér na špičkové úrovni s tím musí počítat. Pokud chce dlouhodobě zůstat na jednom místě, může být třeba trenérem mládeže. V nejvyšší soutěži je to jinak. Když to trošku přeženu, může se ozvat klub z Ugandy. Pokud se domluvíme na podmínkách, vezmu mapu, kouknu kam jedu a jdu shánět letenky. (smích)