AKTUALIZOVÁNO: I bytostného mystifikátora Jiřího Lábuse se kdysi podařilo pořádně vyvést z míry...

„Humor je sůl země a kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý,“ napsal Karel Čapek. Jeden z nejvýraznějších českých herců Jiří Lábus (na snímku) je z tohoto pohledu prosolen více než dobře. Přestože si ale ve svých osmašedesáti letech udržuje i nadále neobyčejnou duševní svěžest, také on už začíná myslet na vzdálenou budoucnost. Jak totiž mimo jiné přiznal, při četných debatách v domovech důchodců pokukuje po tamních sestřičkách, aby si tak vyhlédl to správné zařízení, v němž dožije svůj neuvěřitelně bohatý a pestrý život... Někdejší hvězda pořadu ‚Možná přijde i kouzelník´ navštívila před pár dny Prostějov, když byl jedním ze vzácných hostů slavnostního vyhlášení ankety Ceny Olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury 2017, které se konalo na prknech Městského divadla. A právě tam jsme měli možnost tohoto starého mládence chvíli před samotným večerem vyzpovídat.

* Kdy jste byl v Prostějově naposledy?
„Už to bude více jak dva roky. Nicméně do vašeho krásného divadla pravidelně jezdím s Ypsilonkou či s divadlem Kalich. Věřím, že se tady zase někdy ukážeme.“
* Tentokrát jste přijel na předávání Cen Olomouckého kraje v oblasti kultury. Umím si představit, co si pro takovou příležitost připraví zpěvák nebo tanečník. Co však na pódiu předvede herec?
„Já jsem si nic nepřipravil, pouze vím, komu mám cenu předat. Jsem však sám zvědavý, co si na mě připravil moderátor večera Marek Eben. Je to ovšem můj kamarád a dlouholetý kolega z Ypsilonky, takže se na něj můžu plně spolehnout, že nepůjde o nic nepříjemného.“
* Myslíte, že by podobnou cenu mohl dostat básník Mirko Hýl známý z nekonečného rozhlasového seriálu o rodině Tlučhořových?
„No, jéje! Ten na ni už léta čeká. Ale protože žije v Praze, tak by to musela být Cena města Prahy. On pořád něco píše, takže si myslím, že by si ji za tu dlouhou dobu snad i zasloužil...“  
* Představme si, že by dorazila Božena Tlučhořová z téhož seriálu. Jaký ona má vztah ke kultuře?
„Tak Božena má samozřejmě nejraději kulturu jídla. Ne nadarmo ve školní jídelně připravuje nejrůznější dobroty, které pak krade. (úsměv) Ráda by si to tady prohlédla, divadlo by se jí jistě líbilo a někdy by sem přišla na nějaký muzikál či operetku.“
* Myslíte, že by všem těm umělcům něco vzkázala?
„Ona by jim vzkázala, aby tvořili něco, čemu bude rozumět. Ale to v jejím případě není vůbec jednoduché...“ (smích)
* Je o vás známo, že s velkou chutí vstupujete do situací, ve kterých nemáte co dělat. Například jste se vloudil do jedné inscenace divadla Na zábradlí, kdy jste na pódiu představoval postavu, která do hry vůbec nepatřila...
„Ano, to bylo na Silvestra. Ta hra se jmenovala Pták a hrál tam Olda Kaiser. Tehdy nikdo netušil, že to udělám. Šlo o to, že rodina se sešla k obědu a chystala se jíst připravené špagety. Já jsem přišel na scénu jako jejich soused, snědl jsem jim špagety, zazpíval operní árii a odkráčel jsem.“ (směje se)
* Tak to byla celkem malá role velkého jedlíka...
„Ano, role to byla možná malá, ale výrazná. Diváci mě po představení hledali v programu, ale nikde mě nenašli. Já jsem tam totiž ani být nemohl!“
* Děláte podobné věci rád?
„Mě baví hlavně různé reakce lidí, kteří o ničem nevědí, rázem se tak ocitnou v situaci, s níž se musí nějak vypořádat. S Oldou Kaiserem jsme v minulosti natropili spoustu nejrůznějších recesí. Činili jsme tak například v rámci našeho Tajného závodu. Vzpomínky na něj s námi sepsala novinářka Zuzana Maléřová a před lety to vyšlo jako kniha s názvem Psáno v kóji.“
* A co vy? Kdo vyvedl z míry vás?
„To se jednou podařilo mému kolegovi. Stalo se to někdy v polovině sedmdesátých let minulého století. Tenkrát do našeho divadla přišlo oznámení, že jsem se oženil s jednou ženou ruského jména, jejíž bydliště naznačovalo, že se jedná o dceru ruského vojenského důstojníka...“
* Musel jste to hodně vysvětlovat?
„Moje tehdejší přítelkyně ten dopis otevřela a začala slzet, že jsem jí nic neřekl. Opravdu jsem měl co dělat, abych jí vysvětlil, že je to celé holý nesmysl!“
* Chápu. Co jste tomu dotyčnému provedl?
„No strašnou věc! Už hrozně dlouho mluvím postavu Jú ze známé dvojice Studia Kamarád. Při jednom natáčení byl tento kolega pozván do studia, aby s ním obě plyšové postavy udělaly rozhovor. Já jsem se domluvil s loutkoherci a stalo se to, že se na něj přímo před televizními kamerami Jú a Hele vrhli a pokusili se jej znásilnit. On přitom nevěděl, která bije a měl co dělat, aby utekl ze scény...“ (úsměv)
* S Oldřichem Kaiserem byste společně oslavili už rubínovou svatbu, když jste si věrni už více jak čtyřicet let. Prošel váš vztah za tu dobu nějakou vážnější krizí?
„Nic takového jsme zatím neměli. Oba jsme totiž velmi tolerantní lidé, takže nás nic podobného nikdy nepostihlo.“
* Tak mi alespoň řekněte, kdy jste se nejvíc pohádali?
„Občas máme na něco jiný názor, ale že bychom se nějak pohádali, to si tedy nepamatuji. Pokud třeba píšeme nějaký nápad na scénku a tomu druhému se to nelíbí, tak to hned řekne a začneme zkoušet jinou variantu.“
* Mojí partnerce se moc líbí, jak jste namluvil knihu o Harry Potterovi. Tak by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby se Rumburak přihlásil do Bradavic?
„Ten by se tam s nima určitě nepáral, ten by s nima zamet! O něj bych v Bradavicích rozhodně strach neměl.“
* Stal by se Rumburak v Bradavicích konečně čarodějem první kategorie?
„Určitě. Já myslím, že by tam zvítězil úplně ve všem. I ve famfrpálu.“
* Ivan Mládek kdysi prohlásil, že pořád je lepší být bavič, nežli tavič. Ani jedno však určitě není jednoduché a u obojího se člověk někdy pořádně zapotí. Kdybyste si mohl vybrat jedno z těchto povolání, které by to bylo a proč?
„Tavičem bych asi být nemohl, protože já jsem tak strašně nešikovný a manuálně nezručný, že by to u pece zřejmě dopadlo naprosto katastrofálně. A co se týče smyslu pro humor, tak s tím se člověk musí narodit. To se nedá naučit, buďto jej člověk má, nebo nemá. Takže je to dar, který mi byl dán. Nicméně jako herec nedělám pouze komediální věci, ale často hraji i vážnější role. Přitom jsem rád, že mohu střídat tyto dvě polohy - komediální a dramatickou. Nicméně dělat humor není vůbec jednoduchá záležitost. Z reakcí publika totiž hned poznáte, jestli je to dobrý, nebo ne.“
* Stalo se vám, že jste se snažil, seč mohl, a lidi nic?
„To nikdy dopředu nevíte. Dokonce i u jednoho a téhož představení jsou reakce pokaždé jiné. Záleží třeba, kam přijedete, a i když hrajete v Praze, tak pokaždé se vám sejde jiné publikum.“
* Všiml jsem si, že pokud někdo chce lidi bavit, tak se nesmí bát, že bude působit trapně...
„Ano, to je určitě důležitá věc. Buď tohle, nebo musí umět tuhle trapnost využít a být trapný na druhou. To také vzbuzuje smích. Někdy...“ (úsměv)
* Kdy se vám naposledy stalo, že jste si v nějaké situaci řekl, tak a teď se cítím fakt divně?
„Třeba když jsme dělali Ruskou ruletu, což byla čistá improvizace pro televizi Nova. Tam jsme opravdu kolikrát nevěděli, co bude. Bylo to opravdu na tenkém ledě, ale vždycky jsme z toho nějak vybruslili. Když se ta scénka nakonec povedla, měli jsme obrovskou radost.“
* Nedávno jste se nechal slyšet, že už si pomalu vybíráte ústav, kde byste dožil. Už jste si byl nějaký prohlédnout?
„No, zatím dostávám různé pozvánky. Chodím tam totiž na besedy a číhám...“ (směje se)
* Co vás v některém z nich něco zaujalo?
„Tak hlavně se dívám po sestřičkách, právě podle nich si vybírám. Určitě je z čeho, takže se do některého z ústavů už moc těším.“
* Co je potřeba, aby byla sranda i v léčebně dlouhodobě nemocných?
„Tak hlavně musíte být schopen tu legraci vnímat. Pokud jste ovšem alespoň trochu zdravý, tak sranda může být úplně všude.“