AKTUALIZOVÁNO: „BYL TO PODRAZ, KTERÝ SE SAKRA DOBŘE ODPOUŠTÍ!“

Byla to oslava se vším všudy. V pátek 23. března byli v sále Městského divadla v Prostějově tradičně oceňováni nejlepší pedagogové tohoto města za uplynulý rok. A dlouholetý ředitel Základní školy Jana Železného na tento večer určitě nikdy nezapomene. Aniž by předem cokoliv tušil, rázem byl společně s Milanem Soukupem uveden do Dvorany slávy prostějovských pedagogů! Následně Jan Krchňavý přiznal, že to bylo pro něj šokující, ale příjemné překvapení...

* Vy jste opravdu dopředu nevěděl o své nominaci do Dvorany slávy prostějovských pedagogů?
„Když zasedala školská komise, která o nominantech rozhodovala, byl jsem zrovna tři týdny nemocný. Kolegové to tedy upekli beze mě, takže jsem o tom skutečně neměl ani tušení! Bylo to pro mě během slavnostního večera v divadle velké překvapení, nutno ale podotknout, že hodně příjemné. Dozvěděl jsem se to až přímo na pódiu, kde jsem byl připraven jen k tomu, abych předával ocenění svým kolegům. No, byl to ´podraz´, který se ale sakra dobře odpouští.“ (smích)
* Co vás v mládí vůbec přimělo stát se pedagogem?
„Ve svých patnácti letech jsem měl velmi krásnou a utkvělou představu, že ze mě bude lesník. Původně jsem totiž vyrůstal na samotě u lesa a do přírody jsem byl úplně zamilovaný. Na gymnáziu jsme se ale už začali hodně zabývat sportem, kolem mě byli samí dobří lidé a já tomu úplně propadl. Mým snem začalo být blíž dětem a něco je naučit. Po gymnáziu tedy byla moje volba naprosto jednoduchá, začal jsem studovat vysokou pedagogickou školu se zaměřením na tělocvik a zeměpis.“
* Jaké byly vaše začátky?
„Po vysoké škole jsem nastoupil na Základní školu v Kollárově ulici v Prostějově jako tělocvikář. Bylo to velmi příjemné, byl jsem plný toho, co jsem se v pedagogice naučil. Dělal jsem s dětmi všechny možné sporty, a kupodivu jsme byli velmi úspěšní. Bojovali jsme i se sportovními třídami a na mnoha závodech jsme je dokonce poráželi. Bylo to nádherné období, na které rád vzpomínám.“
* Jak pokračovala vaše pedagogická kariéra?
„Poměrně rychle. V devětadvaceti letech jsem dostal nabídku, že mám jít dělat zástupce ředitele na Základní školu na Sídliště Svobody. Tehdy to byla ještě ´Škola československo-sovětského přátelství´ a už v tu dobu tam velice dobře fungovaly sportovní atletické třídy. V první chvíli jsem řekl, že to nechci dělat a prostě to neberu. Panu inspektorovi Gambovi jsem namítl, že s podobnými funkcemi nemám žádné zkušenosti a chci prostě učit. Nebylo to nic platné, dostal jsem to rozkazem. (úsměv) A tak jsem začal dělat zástupce ředitele. Po dalších třech letech, kdy ředitel Janeček povýšil na post vedoucího odboru radnice, jsem se stal ředitelem základní školy. No, a v této funkci jsem nyní už třicátým rokem.“
* Tak to byl pořádný fofr! Znamenalo to pro vás například konec běžné výuky?
„Byla to pro mě velká změna v náplni práce, musel jsem daleko více pracovat s dospělými lidmi, být s nimi v kontaktu. Hlavně s rodiči, ale také s mnohými nadřízenými. No a k tomu všemu to věčné papírování či manažerské povinnosti. Od výuky jsem se ale úplně neodstřihl, učil jsem tělocvik alespoň pět šest hodin týdně. To mě hodně nabíjelo, byl jsem rád, že jsem neztratil ten bezprostřední kontakt s dětmi.“
* Nelitoval jste později toho ředitelování?
„Nebylo to prostě to, co jsem chtěl od mládí dělat. Postupně to ale člověk musel zvládat. A jak jsem řekl, naštěstí jsem úplně nevypadl z kontaktů s dětmi.“
* O učitelích se říká, a to určitě v dobrém, že jsou svojí prací jaksi zdegenerovaní. Je možné u tohoto řemesla - spíše poslání - vydržet třeba i desítky let?
„Určitě jsme v našich letech už poznamenaní... To rovněž říkám v tom dobrém slova smyslu. Například mladí učitelé, kteří k nám nastupují, mají mnohem více elánu. Tím, jak nyní moji vrstevníci budou odcházet do důchodu, bude je také potřeba nahradit těmi mladými. Víte, já si už hodně dlouho nedokáži představit, že by rodiče prvňáčka rádi dávali své dítě učiteli, který má šedesát nebo dokonce více let. To už není jako dřív. Dnes se požaduje, aby děti učili mladí učitelé, což určitě souvisí s touto hektickou dobou plnou moderních technologií a dalších věcí. Ale pozor, jsou mezi námi i takoví učitelé, kteří jsou v šedesáti letech výjimeční a nenahraditelní. A to mohu dokázat na mnoha případech z naší praxe. Ti naopak ty mladé kolegy předčí takřka ve všem. takže si vyberte...“
* Když jsme u těch mladých, je jich mezi učiteli dost? Mají mladí lidé vůbec zájem o školství?
„No, příliš se nehrnou, to je pravda. Najít opravdu vynikajícího učitele nebo učitelku je momentálně fakt problém. Občas se to ale podaří, z čehož mám pochopitelně vždycky radost. Každopádně to ale není tak, že současné školství prochází z důvodu nedostatku pedagogů nějakou velkou krizí. Takhle bych to určitě nenazýval.“
* Co vás v profesní kariéře pedagoga nejvíce nadchlo a na co jste nejvíce pyšný?
„Nejvíc asi na to, když se naší škole daří a dobře se o ní mluví. Pokud jsou dobré výsledky dětí a hlavně když jsou spokojení rodiče, má člověk hned lepší pocit. Obecně mi na spokojenosti všech hodně záleží. Je pro mě naprosto úžasné, když po letech potkávám svoje žáky a oni se ke mně hlásí, vzpomínají na zlaté časy ve školních lavicích. A představte si, že na naší Základní škole Jana Železného učí v současnosti deset pedagogů, kteří jsou absolventi tohoto ústavu! To je něco naprosto výjimečného a velmi mě to u srdce hřeje.“
* A když to vezmeme z druhé strany, co vás nejvíce v roli učitele či ředitele školy naštvalo?
„Asi to byly kauzy, které vyvolali někteří rodiče. Nebylo jich za těch mých třicet let ve funkci ředitele moc, ale bohužel k nim došlo. Hlavně poslední doba s sebou přináší tak trochu anarchii. Tohle vůbec není demokracie! Mnoho lidí je totiž přesvědčeno, že může říct cokoliv a školu nebo jejího ředitele směrovat podle svého. A to je špatně. Pokud někdo podlehne nemístnému tlaku rodičů či jiných lidí z okolí, nedokáže to takzvaně ukočírovat a řídí se podle toho, co chce někdo cizí, není to vhodné. Za ty dlouhé roky jsem skutečně potkal pár lidí, kteří nedělali dobře svoji práci...“
* Jaký je podle vás rozdíl mezi současnou mládeží a tou, se kterou jste přicházel do styku jako učitel před více než třiceti lety?
„Každá doba má svá specifika a nedá se to podle mě srovnávat. Před třiceti lety, stejně jako dnes, byli žáci hodní nebo naopak zlobiví. Ale to, co se děje v této moderní době, to člověka naprosto devastuje. Hlavně mezilidské vztahy... Tenkrát nebyla elektronická média, sociální sítě a všelijaké komunikační možnosti. V tomto je to dnes horší, protože současné děti mezi sebou přestávají mluvit a mám obavy, že brzy už nebudou řešit různé každodenní věci a mezi sebou se přestanou i smát. Věřím ale, že společnost na to brzy přijde a dojde k zákazům mobilů i podobných věcí. Fakt tomu věřím!“
* Je pravdou, že děti raději sedí doma u počítačů, než aby třeba sportovaly...
„Jednoznačně tomu tak je! Výběr nových sportovních talentů je pak velmi svízelný, protože odmalička se děti věnují internetu, Facebooku a podobným věcem. Méně chodí ven, méně sportují a čím dál tím více dětí je obézních. A jako tělocvikář vím, že co jsme s dětmi dělali v hodinách tělesné výchovy před třiceti lety, to bychom si se současnou generací ´náctiletých´ už netroufli.“
* Všeobecně se říká, že děti dnes už neumí ani kotrmelec. Je to pravda?
„Bohužel je!“
* Už čtvrtým rokem působíte také jako zastupitel města Prostějova. Jak jste se jako pedagog dostal ke komunální politice?
„Celý život jsem odolával nabídkám spojeným s politikou. Vždycky jsem si říkal, zda je mi třeba zapojovat se do politiky, když od mládí jsem toužil jenom po tom učit děti? Jenomže, tuším to bylo v roce 2013, mě oslovila paní náměstkyně primátorky Ivana Hemerková. A jelikož jde o velice dělného a slušného člověka, začal jsem se zabývat její nabídkou, abych pomohl nově vznikajícímu hnutí. Vstoupil jsem do PéVéčka a kandidoval v komunálních volbách. K mému překvapení jsem v nich z desátého místa kandidátky poskočil na čtvrté a stal se tak novým zastupitelem. A pokud mám ještě sílu a nepůjdu do důchodu, rád bych tomuto hnutí pomohl i dál.“
* Jaké máte pocity po čtyřech letech v zastupitelstvu města?
„Abych byl upřímný a řekl pravdu, jsem z toho rozčarovaný... Hlavně z toho, že se lidé nedokáží domluvit, že se zastupitelé navzájem osočují, různí lidé se ironizují a nepanuje žádná úcta k těm, kteří pro toto město udělali mnoho dobrého i záslužného. Ostré až sprosté výpady na primátorku, bývalého primátora či současné náměstky jsou toho důkazem. To vše je proti mé povaze, a když podobné slovní výlevy slyším, celý se třesu. Vystoupil jsem na toto téma na zastupitelstvu už asi dvakrát. To když ve mně už takzvaně bouchly saze.“
* Věříte, že se to po letošních volbách zlepší?
„Kéž by to tak bylo! V nějakou nápravu jako věčný optimista věřím, ale vždycky se asi najde někdo, kdo chce jen bořit, udávat nebo podávat trestní oznámení. Já beru a ctím konstruktivní opozici, ale opravdu tu konstruktivní. To je velmi důležité slovo, které by nemělo chybět v celostátní ani komunální politice. Teď jenom doufám, že budoucí prostějovské zastupitelstvo bude bez některých lidí, kteří práci ostatních v tomto volebním období jenom kazili...“
* Je ještě vůbec něco, čeho byste chtěl dosáhnout, co se vám ještě nesplnilo?
„Mám už pouze jediný rok do důchodu. Mým velkým cílem je tedy předat naši školu ve výborné kondici svému nástupci. Hlavně aby tady zůstal duch dělnosti, radosti z práce, radosti z dětí a také aby pokračovala výborná spolupráce napříč celým pedagogickým sborem. A co se týká materiální stránky, tak určitě víte, že letos naši školu čeká obrovská rekonstrukce, lépe řečeno nástavba o další učebny. Takže si přeji, abych tuto investici ještě zdárně nastartoval a byl také u toho, když všechno v pořádku skončí. A to si tím nechci dělat tady na škole žádný pomníček.“ (úsměv)