Božena Hrudová: „POŘÁD CHODÍM LÉPE NEŽ NÁŠ PREZIDENT“

V minulém čísle přinesl Večerník reportáž z oslavy 90. narozenin Prostějovanky Boženy Hrudové, která proběhla v držovickém Penzionu Alberta. Jak jsme informovali, byla to velkolepá událost, přijely dokonce i obě dcery z Kanady. A významné jubileum určitě stojí za ohlédnutí. S rozvernou dámou, které rozhodně nechybí smysl pro humor, se o jejím zajímavém a pestrém životě povídalo jedna radost.

* Jak se coby čerstvá devadesátnice cítíte?
„Pořád skvěle! (úsměv) Jsem soběstačná a pořád strašně ráda chodím. Když jedu třeba na hřbitov do Čelčic, tak cestou na nádraží využiji MHD, zpátky však už jdu po svých. Abych nezrezavěla! Jen po schodech mi to jde kvůli kloubům trošku hůř. Pořád ale chodím o dost lépe než náš současný prezident!“ (směje se)
* Kde jste pracovala?
„Po ukončení měšťanky jsem chvíli dělala doma na poli, ale raději jsem se nechala zaměstnat v Oděvní tvorbě v Olomoucké ulici, kde jsem dělala až do důchodu. Ono jsem trošku přesluhovala a se zaměstnáním sekla až ve svých devětašedesáti letech. Moji spolupracovníci mě měli rádi, a to zvláště tehdy, když jsem jim donesla velkou krabici domácích trubiček. Vždy se po nich jen zaprášilo!“ (smích)
* Takže jste šička?
„To ne. Prakticky celý život jsem žehlila. Přestože jsem malá, měla jsem vždy docela páru. Některé žehličky vážily i osm kilo. Chlapům se s nimi dělat nechtělo a tak většinou zbyly na mě...“
* Jak jste vycházela se svým mužem?
„Celkem dobře. Do života nám zasáhlo, když v sedmadvaceti letech přišel o nohu. Stalo se to nešťastnou náhodou při přípravách mysliveckého lovu. Z jeho pušky vystřelil jeden malý chlapec, který si s ní hrál. Manžel však o tom vždy hovořil tak, že to byla jeho vlastní chyba, protože nechal kluka s puškou o samotě. Ani to, že přišel o nohu, však jeho vášeň pro myslivost nezchladilo. Jednou se mi z lovu vrátil s prostřeleným nosem. Byl zázrak, že přežil, kulka prošla z boku. Pak už jsem jen čekala, kdy mu někdo ustřelí hlavu...“
* Obě vaše dcery se odstěhovaly za „velkou louži“. Jak jste to brala?
„No, nadšená jsem z toho nebyla... Nechaly mě tu samotnou, ale naštěstí za mnou občas jezdí. Taky jsem u nich v Kanadě nějaký čas žila, ale táhlo mě to domů do Prostějova. Nechci se stěhovat ani k vnukovi do Krkonoš. Všichni v rodině pracují a tak se vídáme poměrně vzácně. Asi se budu muset dožít stovky, aby za mnou zase přijeli!“ (úsměv)