AKTUALIZOVÁNO: Ladislav Lakatoš komentuje rozhodnutí soudu

Neskrývá v sobě hořkost a rozčílení. Nekorunovaný šéf olašských Romů v Prostějově Ladislav Lakatoš těžce nese verdikt Městského soudu v Brně, který jeho syna Patrika Pilara poslal na šestatřicet měsíců do kriminálu za sérii prokazatelných krádeží po celé Moravě. V exkluzivním rozhovoru, který Večerníku poskytl dva dny po vynesení rozsudku, hovoří nejen o spiknutí justice, ale i o drogách a telefonických odposleších...

* Stále si myslíte, že bylo odsouzení vašeho syna Patrika Pilara nespravedlivé?
„Před časem jsem si stěžoval na jednání bývalého místopředsedy Krajského soudu v Brně pana Bachratého. Ten vzápětí přišel o svoji funkci a kvůli mně je nyní řadovým soudcem. To všechno jen kvůli tomu, že jsem se kvůli jiné kauze obrátil na veřejného ochránce práv, který moji stížnost vyhodnotil jako oprávněnou. Pak jsem si stěžoval i na předsedu Okresního soudu v Prostějově pana Vrtěla, který mi vyhrožoval, že pokud po něm budu požadovat, aby dodržoval zákon, tak můžu být trestně stíhán...“
* Zadržte. Jakou to má souvislost s odsouzením vašeho syna?
„Velmi úzkou! Od té doby mě totiž začali sledovat, policie mi odposlouchávala telefon. Hledali prostě něco, aby mě mohli dostat. Přitom postupovali nezákonně, což se ze strany justice a policie děje po celé republice. A teď došlo i na mého syna a na něm se soudce pomstil i za mě!“ 

* Ale váš syn kradl, a to ve velkém...
„To je jisté, to nepopírám. Ale oni ho i jeho kamarády donutili, aby se přiznali i k tomu, co nespáchali! Roberta Horvátha vyslýchali, i když na tom byl zdravotně velmi špatně a chodil na dialýzu. Spoustu důkazů proti mému synovi získala policie protizákonně. Už při prvním soudním jednání v Brně Patrik uvedl, že byl policií nucen přiznat se ke všemu. A soudce? Vůbec ho to nezajímalo...“
* Soudce Tatíček vás nechal vyvést ze soudní síně. Jak jste to bral?
„Však jste sám slyšel, co jsem mu řekl... Že ho vůbec nezajímá procesní právo, že si rozhoduje, jak chce. Soudce při procesu vůbec nerespektoval trestní právo. Navíc vůbec nepřipustil, abych za syna zaplatil škodu a pomohl mu tak vyfasovat menší trest. Nejlépe podmínku, aby mohl jít pracovat, škodu pak sám splácel. Já měl v soudní síni připravených padesát tisíc korun v hotovosti. Zbytečně. Pan Tatíček mi řekl, že se to tak nedělá, že pokud chci, tak musím zaplatit celkovou škodu, kterou napáchali všichni čtyři, tedy kromě Patrika i David, Gabriela a Robert. To jsem samozřejmě odmítl, nevím, proč bych měl kromě syna platit i za ostatní. Vždyť to je až tři sta tisíc!“
* V Brně jste v soudní síni také dával hlasitě najevo, že policie vlastně nechala vašeho syna krást. Jak jste to myslel?
„Už od začátku věděla, že můj syn Patrik páchá trestnou činnost. Její povinností ze zákona bylo zasáhnout okamžitě už poté, co se syn dopustil první nebo druhé krádeže. Kdyby ho poslali před soud už tehdy, dostal by mnohem nižší trest. Ale policisté kluka sledovali a nechali krást dál. Určitě proto, aby se škoda i počet trestných činů navýšily a on tak šel sedět nepodmíněně. Pak se divíte, že se rozčiluji?! Navíc policie dopustila i to, aby další a další občané byli okradeni! Je to vůbec možné? Toto je zásadní problém, který nenechám jen tak vyšumět do ztracena a podávám další stížnost na orgány činné v trestním řízení.“
* Jak se vůbec váš syn dostal ke drogám a potažmo na šikmou plochu zákona?
„Nedávno se seznámil s dívkou, která shodou okolností byla mojí klientkou, a pomáhal jí v odvykací kúře. Chtěl jsem, aby se vrátila do normálního života, jenže ona naopak vtáhla Patrika do drog. On se přitom v té době učil na stavební průmyslovce a chtěl jít na vysokou školu. Ta holka ho ovšem velmi ovlivnila, začali si společně píchat heroin a z drog také pramenila jeho následná trestná činnost. Přitom já jsem ho ve všem podporoval, měsíčně jsem mu dával sedm nebo osm tisíc korun. Vůbec nepotřeboval krást. Ale bohužel...“
* Cožpak neexistovala žádná šance ho z těch drog dostat?
„Ne. Až nyní, když je už několik měsíců ve vazbě, šel konečně do sebe.“
* Promiňte, ale mně se nezdálo, že by u soudu šel příliš do sebe. V průběhu jednání se často uculoval, dokonce i po vynesení rozsudku propadl doslova záchvatu smíchu...
„Ale to on má od dětství, má to po mámě. On se směje pořád, často ani pořádně neví čemu. Já sám jsem se kolikrát divil, proč se najednou začne smát, když nic vtipného nikdo neřekl. To určitě nebylo proto, že by soudce nevnímal nebo si ze soudu dělal srandu. To určitě ne!“
* Jaké teď budou vaše bezprostřední kroky?
„Každopádně se budu snažit za něj uhradit veškerou škodu, kterou krádežemi způsobil. Nevím, zda to u odvolacího soudu bude něco platné, možná že ano. Rozhodně ale na postup policie a následně i Městského soudu v Brně podám stížnost. A půjdeme třeba až k Ústavnímu soudu! Někdo si myslí, že jsem jen obyčejný cikán, ale já se v zákonech vyznám! Kdejakého právníka si troufnu strčit do kapsy. Každopádně ale odsouzení mého syna k nepodmíněnému trestu beru i jako své vlastní selhání, které napravím.“