Chládek: „POMÁHÁ MI POVAHA FLEGMATIKA“

Jedním z nejčastěji oceňovaných sportů ve čtrnáctileté historii ankety Sportovec města Prostějova je parašutismus. A je tomu plným právem. Díky Armádnímu sportovnímu oddílu Dukla má v Prostějově hodně dlouhou tradici, navíc velmi úspěšnou. Vždyť v posledních sezónách právě parašutisté vozí medaile ze světových i evropských šampionátů nikoliv po troškách, ale přímo po hrstech. Například Petr Chládek (na snímku) coby představitel mladé nastupující generace dokázal v minulém roce ovládnout kategorii juniorů jak na kontinentálním mistrovství (dokonce dvakrát), tak v seriálu Světového poháru. A zaslouženě za to byl v rámci slavnostního vyhlášení oceněn coby vítěz kategorie Talent roku 2017. Večerník dvaadvacetiletého sympaťáka exkluzivně vyzpovídal, načež vznikl obsáhlý rozhovor, jehož první polovinu si můžete přečíst dnes a tu druhou přineseme v příštím čísle, které vychází hned po velikonočních svátcích.

* Sportoval jste už od dětství?
„Ano, už jako malý jsem začínal s lyžováním, ale u toho jsem vydržel jen chvilku. V šesti letech jsem přešel k plavání a dělal ho hodně dlouho, nějakých osm devět let až do patnácti. Pak jsem zkoušel vodní pólo, k tomu fotbal, tenis i volejbal, s klukama jsme hráli krajský přebor. My jsme taková sportovní rodina, sport se u nás vždycky dělal hodně a mě baví skoro cokoliv s pohybem. Nejvíc jsem přitom vyrůstal na strakonickém bazéně, kde moje babička dělala plavčici a praděda ten bazén vlastně zakládal.“
* Jak jste se dostal k parašutismu?
„Přes tátu, který skákal a skáče dodnes. Jakmile jsme s bráchou vypadli z bazénu, hned následoval přesun na letiště a tam jsme s dalšími dětmi parašutistů pořád blbli. Na seskoky padákem jsme si však museli samozřejmě počkat až do patnácti let, což je hranice, kdy člověk může s parašutismem začít. A protože je ten začátek takhle věkově posunutý, máme oproti ostatním sportům jinak udělané i mládežnické věkové kategorie. Junioři jsou až do čtyřiadvaceti let, aby se stihli něco naučit a dostali se na určitou úroveň před přechodem mezi dospělé.“
* Vy jste si tedy poprvé skočil hned v čerstvých patnácti?
„Právě že ne. Skákat jsem původně vůbec nechtěl a spíš se toho trochu bál, nijak mě to nelákalo. Ale táta mě někdy v šestnácti letech přemluvil, ať s ním zkusím jít na tandemový seskok, a já šel. Pak jsem ty pocity nechal uležet, v sedmnácti si skočil poprvé sólo a už mě to chytlo. Čím víc jsem skákal, tím víc mě parašutismus bavil. A úplně jsem mu propadl.“
* Čím se váš původně odmítavý postoj změnil v nadšení pro parašutismus?
„Já vlastně vůbec nevím, jak se to stalo... (úsměv) Asi jsem jen potřeboval to zkusit. Tím jsem poznal, jak je tenhle sport úžasný a úplně jiný od všech ostatních. Ve vzduchu cítíte nádhernou volnost i adrenalin, letíte a užíváte si to. Pro starší chlapy, kteří skáčou třeba už třicet let, to může být víceméně rutina, ale já jako mladý si zatím každý seskok ohromně užívám. A s klukama si ve vzduchu občas i trochu zablbneme, uděláme nějakou srandu, prostě pohoda.“
* Jak vedly vaše cesty ze Strakonic do Prostějova?
„Jirka Šafanda, který dělá v místní Dukle trenéra parašutistů a šéfa Armádního sportovního oddílu, pochází ze Strakonic a zná mého tátu, tím pádem znal odmala i mě. Když jsem pak začal skákat parašutistické závody a docela mi to šlo, domluvila se po jednom mistrovství republiky v Plzni moje zkouška v Prostějově. Abych se pořádně naučil základy i techniku a podle toho, jak se chytnu, se uvidí co dál. Se mnou tohle absolvovala řada jiných kluků, v posledních letech takhle Dukla hledá nové mladé talenty. Mně se nějak zadařilo a zůstal jsem jako civilní zaměstnanec na poloviční úvazek. Hned první můj celý rok 2015 v Dukle se mi povedlo zahájit zimním ziskem stříbra mezi juniory z mistrovství světa v paraski, postupně jsem se začal prosazovat i ve Světovém poháru na přesnost přistání. Tam jsem se od sezóny 2016 čím dál častěji dostával v juniorské kategorii na bednu a loni už vyhrál většinu jednotlivých závodů i celkové hodnocení. Z evropských šampionátů pak mám dohromady čtyři medaile: zlato na přesnost přistání 2016 a totéž 2017, kdy jsem navíc získal bronz za individuální akrobacii a zlato v absolutním pořadí. Asi mi to docela jde.“ (smích)
* Čím si vysvětlujete svůj tak bleskový průlom do světové mládežnické elity?
„Nějaký talent asi mám v genech po rodičích sportovcích, zvlášť když táta se parašutismu věnuje celý život. Ale podle mě je tenhle sport hodně i o hlavě, o psychice. Znám spoustu výborných kluků, kteří v přípravě skáčou skvěle, jenže pak přijde závod a oni jsou poloviční, kvůli nervům nezopakují své výkony z tréninků a ničeho tudíž nedosáhnou. Mně pomáhá povaha flegmatika. Nijak moc si to neberu, zůstávám v klidu a dá se říct, že skáču pořád stejně. Ať jde o tréninkový seskok, nebo třeba světovou akci. Přirozeným způsobem zatím zvládám nezatěžovat si hlavu zbytečnými myšlenkami a prodat i při vrcholných závodech to, co umím. Hodně mi v tom pomáhají parťáci v Dukle Prostějov, kde je spousta vynikajících zkušených borců, od kterých se člověk může leccos naučit, odkoukat. Nebo oni přímo poradí, pomůžou. Stačí jen chtít.“
* Šéftrenér české reprezentace pro civilní akce Ivan Hovorka vždy zdůrazňuje výbornou partu, jež u parašutistů Dukly Prostějov dlouhodobě funguje. Vy tedy souhlasíte?
„Jasně, partu máme podle mého názoru parádní. Nikdo si na nic nehraje, a přestože spolu trávíme hodně času, vztahy zůstávají pořád super. Důležité je, že si dobře rozumíme i my mladí s těmi staršími, kteří právě dokážou pomoct a poradit. Nenechávají si všechny vědomosti či zkušenosti pro sebe, ale jsou ochotní se o ně podělit, když má člověk zájem. Navíc v kolektivu panuje dobrá nálada, často je sranda, umíme se navzájem povzbudit. Z téhle spolupráce rozhodně dost těžíme, v mnoha jiných zemích to takovým způsobem třeba vůbec nefunguje a jede se tam mnohem víc individualisticky. My zkrátka tvoříme soudržnou partu jak během celého roku, tak na vrcholných závodech, což nám určitě pomáhá k lepším výsledkům. A ty jsou za poslední roky fakt vynikající, vozit tolik medailí ze světových i evropských šampionátů v podstatě každý rok se v minulosti asi úplně nedařilo. Snad nám taková úspěšnost dál vydrží.“

Druhý díl exkluzivního rozhovoru najdete v tištěném vydání PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku v úterý 3. dubna