Od samého počátku dívčí kopané v Mostkovicích, tedy déle než čtyři roky, je s tímto projektem spojeno i jméno Nely Kravákové (na snímku). Nyní dvacetiletá hráčka tak prožila jak období strávené pouze trénováním a přátelskými zápasy, tak první ročník v okresní soutěži a teprve následný přechod na divizní úroveň. Aktuální kapitánka výběru má radost, že se podařilo překonat personální krizi, a věří, že se týmu podaří navázat na to pozitivní z nedávné minulosti.
* Jste spokojená s tím, jak se vám v podzimní části dařilo?
„Sezónu jsme začaly s cílem pohybovat se uprostřed tabulky. První dva zápasy se nám nadmíru povedly, vyhrály jsme a vstřelily i nějaké branky. Pak přišel zápas se Vsetínem, do něhož jsme šli jako outsideři, a další dva zápasy s Olomoucí a Kotvrdovicemi jsme prohráli 0:1. Právě ty nás srazily psychicky dolů, v obou případech jsme mohly uhrát aspoň remízu. Následně přišla až ke konci povinná výhra s Držovicemi. Hodnocení podzimu je tedy smíšené. Máme sice tři výhry, devět bodů a na naše poměry jsme daly docela dost gólů, chybí nám ale nějaké to překvapení na úkor favorita.“ (úsměv)
* Třeba právě proti Vsetínu se ale moc nečekalo, že byste bodovaly...
„Ne, to ne. Byl to kvalitní a navíc pro nás neznámý soupeř. Ale třeba s Vlkošem jsme odehrály náš nejhorší zápas a nejvíce nás mrzí. Podzimní část se jim sice vůbec nedařila a zaostaly hodně za očekáváním, nám ale daly sedmičku. Myslely jsme si, že to bude hratelné, dopadlo to ale naopak...“
* Soutěž má celkem devět účastníků, je osm zápasů za polovinu sezóny dostatečný počet?
„Mně osobně se to zdá docela málo, ale na druhou stranu vím, jak je to s holkama, takže víc zápasů by pro nás možná bylo kontraproduktivní a asi bych to nechala tak, jak to je. Když to ale porovnám třeba s mužskou I.A třídou Olomouckého KFS, kterou hraje přítel, tak mi přijde, že končíme strašně brzy. Začneme hned na počátku dubna a dohráno máme již kolem dvacátého května.“
* Ano, jarní část je už téměř za dveřmi. Jak jste natěšeny do zbytku sezóny?
„Už se nemůžeme dočkat, zima byla docela dlouhá. Těšíme se na hřiště a věříme, že v příštích dnech bychom na něj konečně mohly jít. Největším problémem je, že nám některé holky odešly. Nevěděly jsme, co bude dál, jestli nás bude dost, ale nakonec se nám povedlo sehnat pár nových hráček, už jsme víc v klidu. Těšíme se zase na fanoušky a budeme rádi, když nás budou dále podporovat. Zveme je na všechny zápasy, těch domácích nemáme na jaře moc.“
* Byla to během zimní přestávky zatím nejvážnější krize, kterou jste musely přečkat?
„Jo, bylo toho hodně, ještě odešel i trenér. Řešily jsme to každý den, až to bylo skoro nesnesitelné. Holky najednou ve větším počtu začaly říkat, že končí, že přestanou chodit, takže to nebylo vůbec lehké a jsem ráda, že jsme se z toho dostaly, podařilo se nám nalákat nové hráčky a nemusíme to rušit. To je hlavní. Přeci jen jsme před čtyřmi roky něco začaly, chtěly jsme hrát fotbal všechny, co tam jsme, tak by mě strašně mrzelo, kdybychom musely skončit.“
* Jak spolu vycházíte mimo trávník?
„Myslím si, že kolektiv jsme v zásadě dobrý. Samozřejmě jsou tam občas pře, to se ale asi dá v ženském kolektivu očekávat. (smích) Musím ale říct, že povahově jsme si sedly snad úplně všechny a můžete nás poměrně často vidět, že si jdeme někam sednout a trávíme spolu čas i mimo fotbal.“
* Zmínila jste změnu trenérů, jak se podle vás projeví?
„Pro nás je dobré, že Bob je člověk, kterého známe. Dělal Jarovi dva tři roky asistenta, takže to není nikdo cizí, kdo by nás neznal. Přijde mi, že se toho vlastně moc nezměnilo, věřím ale, že to pro některé holky bude nový impulz do celé práce na hřišti.“
* Teď se mimo jiné připravujete v hale se staršími žáky. Jaké to je hrát s nimi a proti nim?
„Je potřeba říct, že jsme ani skoro neměly přestávku a trénujeme téměř celou zimu. Ještě po skončení podzimu jsme se chvíli připravovaly, pak nastala vánoční pauza a po Novém roce jsme se k tomu vrátily. Dvakrát týdně máme sokolovnu a jednou týdně jezdíme do Němčic. S klukama se už známe, i přes léto jsme často měli proti sobě cvičné zápasy. Někteří s námi chodí trénovat, není to pro nás nic nového. Když jsme s nimi začínaly hrát, bylo jim třináct, teď je jim patnáct, jsou strašně rychlí a mají jiné myšlení. Myslím, že nám to dává hodně. Hezky to celé vymyslí a naservírují nám balony před bránu jako na podnose.“ (směje se)
* Čím vás osobně vlastně fotbal natolik oslovil, abyste se mu začala věnovat?
„Byla jsem vždy sportovním typem, hrála jsem tenis, dělala jsem hasiče, takže mi sport nebyl cizí. Nebylo to tak, že bych najednou zničehonic začala hrát fotbal. Fotbal mě zajímal, se spoluhráčkou Kačkou Jančíkovou jsme odmala velké fanynky Realu Madrid a říkaly jsme si, že je škoda, že fotbal také nemůžeme hrát. S kamarády jsme si chodili zakopat a pak jsme v září 2013 přišly na první trénink, který vedl Jara Karafiát. A nyní už hrajeme čtvrtý rok, letí to.“ (úsměv)