AKTUALIZOVÁNO: O fotografovi Jindřichu Štreitovi vznikl filmový dokument NA TĚLO, který ve středu míří do prostějovského kina

Snad žádný z umělců se ve svém oboru nedokázal udržet tak dlouho na absolutní špičce jako dnes jedenasedmdesátiletý Jindřich Štreit (na snímku). Světoznámý fotograf, který sám o sobě hovoří jako o „Jindrovi ze Sovince“, se po celý svůj život nechává inspirovat lidmi, které s láskou a neobyčejným vnitřním pochopením zvěčňuje na svých snímcích. Činí tak už více jak padesát let.

Kromě toho na Sovinci, maličké vesničce, která je známá hlavně svým středověkým hradem, řadu let pořádá kulturní akce světové úrovně. On sám pak představuje velký a veskrze pozitivní vzor pro všechny, kteří se s ním někdy setkali. Ovlivnil mimo jiné i několik generací svých studentů. Jeho nadšení pro zachycování obyčejného života, ve kterém hledá pravdivost, upřímnost i krásu, je skutečně nakažlivé. Přeneslo se i na jeho někdejší studentku z FAMU Libuši Rudinskou, která o něm tři roky točila dokumentární film Na tělo. Výsledek bude tuto středu 14. března od 20:00 hodin k vidění v prostějovském kině Metro 70.
* Celý život jste někoho dokumentoval, aby jste se nakonec stal objektem dokumentu. Jaký to byl pocit, dostat se na druhou stranu objektivu?
„Vzhledem k tomu, že si umím představit, jak to vypadá, tak jsem s tím neměl problém. Dosti často jsem oslovován médii, abych s k něčemu vyjadřoval nebo komentoval. Přesto mě natáčení nikdy nenechá chladným.“
* Jak a čím vás dokumentaristka přesvědčila, abyste souhlasil s natáčením?
„Znám tvorbu režisérky Libuše Rudinské od jejích začátečnických let. Byla mou studentkou na FAMU a přátelíme se již pětadvacet let. Vážím si její práce, a to jak v oblasti fotografické, tak i filmařské. To je pro mě ta nejlepší vizitka. Navíc měla svoji vizi a věděla, čeho chce dosáhnout.“
* Jste s výsledkem spokojený?
„Jelikož je to o mně, je pro mě velmi těžké odpovědět. (úsměv) Myslím si ale, že je to pěkný a opravdový film.“
* Co důležitého se z něj o vás dozvíme?
„Hodně, byl jsem při natáčení dosti otevřený. Pro mě je v životě všechno důležité. Nic neberu na lehkou váhu. A o tom je ten film.“
* Co tam naopak chybí?
„Lidé mě znají z celé řady prostředí a ne všechna se do filmu dostala. Nicméně tenhle výběr byl zcela v kompetenci režisérky. Záleželo jen na ní, co považovala za podstatné a co ne. “
* Co jste se o sobě díky natáčení a spolupráci s autorkou dozvěděl vy sám?
„Uvědomil jsem si, že už si opravdu nemusím na nic hrát...“
* Dokument vznikal celé tři roky. Co se za tu dobu ve vašem životě zásadního změnilo?
„Největší změnou, která je patrná ve filmu, je zásadní proměna mé ženy, která souvisí s jejím zhoršujícím se zdravotním stavem. V průběhu natáčení onemocněla Alzheimerovou chorobou a později musela být hospitalizována v sociálním zařízení. Víc bych o tom nerad mluvil, jsme manželé skoro padesát let a je to pro mě hodně choulostivé téma.“ (v očích se zalesknou slzy)
* Snímek se jmenuje Na tělo. Dá se říci, kolik lidí jste si ve svém životě skutečně pustil k tělu?
„Není jich moc. I když to tak nevypadá, jsem v podstatě introvert...“
* Je něco, čím u vás lidé vzbudí důvěru?
„Jestliže fotografujete pětapadesát let, něco se naučíte. Dokážete pak mnohé dobře odhadnout a procítit. Důvěra je ale křehká nádoba, která nemá stejný recept a hlavně nejde s ní hazardovat.“
* Váš otec fotografoval, nicméně nijak vás prý k tomu nevedl. Kdy a za jakých okolností jste exponoval své první filmy?
„Ten první byl v roce 1963. Tato aktivita mě fascinovala od úvodního zmáčknutí spouště. Můj otec fotografoval krajinu, ale i portrét i reportáž. Stále s ním v duchu komunikuji i nyní, a to téměř denně...“
* Dokumentarista vašeho typu by měl být nenápadný, ale vy měříte téměř dva metry. Jak to děláte, aby na vás lidé při fotografování svým způsobem „zapomněli“?
„Záleží spíše na tom, co říkáte a jak se chováte, než jak jste vyrostl. Ke všem lidem, které potkávám, se snažím přistupovat s respektem, úctou a pochopením. To mi pomáhá v tom, že mě oni sami bez problémů akceptují, ačkoliv zejména začátky někdy nebývají vůbec snadné.“
* Za každou z vašich fotografií stojí nějaký příběh či vztah mezi lidmi a prostředím. Z čeho všeho jsou tyto příběhy upředeny?
„Z mezilidských vztahů, z lásky, z úcty, z respektu či něhy.“
* Máte ve svém životě okamžik, který se vám nepodařilo vyfotografovat, ale přesto se vám neustále vybavuje před očima?
„Takové momenty prožíváte téměř denně... (pousměje se) Uchovávám si je v paměti a pátrám po nich i ve svém dalším životě.“
* Vy sám o sobě mluvíte jako o „Jindrovi ze Sovince“, narodil jste se však ve Vsetíně. Kdy a za jakých okolností jste do Sovince přišel? Čím vás toto místo uhranulo?
„Sovinec znám od roku 1956. To byl rok, kdy jsme se přestěhovali z Valašska do tohoto kraje. V roce 1967 jsem tam začal učit. Je tam krásně. Místo má prostě své genius loci.“
* Tématem vašich fotografií jsou obvykle nejrůznější komunity z celého světa, do nichž nahlížíte, po čase je ovšem zase opouštíte. Neláká vás stát se jejich součástí?
„To je osud všeho, co děláte. Přijde chvíle, kdy musíte jít dál. Vše si ovšem nesete s sebou a snažíte se z toho poučit. Žádná z těchto komunit se mi neopouštěla snadno.
* Co je pro vás pevným bodem, k němuž se z těchto „návštěv“ opět vracíte?
„Určitě rodina a přátelé. Když se vracím z dalekých cest, často se už těším také na Sovinec a na krajinu, kde jsem zvyklý a kde to mám rád. Myslím ale, že to není nic výjimečného, domů se vrací každý rád.“
* Cestujete různě po republice, ale pravidelně se vracíte i do Prostějova, kde jste několikrát vystavoval. Co si spojujete s naším městem?
„Nejenže jsem tam vystavoval, ale i tvořil. Fotografoval jsem v železárnách a bylo to moc krásné tvoření. Město Prostějov má velkou kulturní tradici. Žili a žijí v něm velmi zajímaví lidé.“
* Obecně se říká, že úkolem umělce je upozorňovat na problémy. Co vy osobně považujete za největší problém lidí v České republice?
„Vše je relativní a je těžké lidskou populaci oběcne globalizovat, každý z nás je veliká individualita. Měli bychom ale být především tolerantní k druhým. Já osobně pak nemám rád lhostejnost.“
* Dlouhá léta působíte jako pedagog. Co vám dává kontakt se studenty?
„Mladí lidé jsou inspirativní. Je ovšem třeba naučit se, je respektovat a naslouchat jim. Nebuďme proto páprdové a nemysleme si o sobě, že jsme snědli všechen rozum, ať je nám tolik, kolik je...“
* Nebojíte se toho, že se vám svojí tvorbou či osobností budou chtít podobat?
„To neovlivníte. Snažím se jim vysvětlit, že musí být především svoji a najít si svou vlastní cestu.“
* Neustále na krku nosíte velký přívěsek ze dřeva v podobě stylizovaného ptáka. Kde a jak jste ho získal?
„Nevím, před kolika lety mi jej vytvořil olomoucký sochař a kamarád Jan Naš. Stal se součástí mého žití. Kamkoliv jdu, všude mě ochraňuje.“
* Na čem v současné době pracuje?
„Mám rozpracováno několik témat. Stále to jsou ta sociální, která jsou pro mě důležitá.“
* Máte přes sedmdesát let, nicméně vaše tempo se nijak nezmírňuje. Kde stále berete motivaci pro svoji další práci?
„Ze života, který je neuvěřitelně krásný, bohatý, úžasný, ale ne vždy jednoduchý...“
* Na co se těšíte?
„Na každý den, co mi opět přinese, čím mě překvapí nebo potěší.“ (úsměv)