AKTUALIZOVÁNO: „ZÁSADNÍ JE NIKDY NEUSTRNOUT!“

Každý ze skutečně kreativních lidí, které jsem v životě potkal, v sobě spojoval vnitřní odhodlání a dětského ducha. Obě tyto charakteristiky jsou vlastní i malířce a fotografce Heleně Kadlčíkové. A například smysl pro disciplínu získala tato Prostějovanka díky své sportovní minulosti, kdy se při studiu na střední škole věnovala na vrcholové úrovni atletice a triatlonu. Později však u ní převládl zděděný vztah k vizuálnímu umění, který se prohloubil zejména díky příležitosti strávit tři měsíce na ranči Neverland ve společnosti legendárního zpěváka Michaela Jacksona. Následně se Helena Kadlčíková vrátila zpět do České republiky, kde se začala čím dál víc prosazovat jako originální fotografka. Například její snímek Boxed se dostal do prestižní publikace 101 nejlepších česko-slovenských aktů. Postupem času navázala kontakty s představiteli české hudební scény, zejména pak s Anetou Langerovou. Nejen o tom všem, ale například i o dalších snech jsme si s dvaačtyřicetiletou umělkyní povídali v obsáhlém rozhovoru.

* Po vašem návratu do Prostějova jste byla vnímána zejména jako ta, kterou si vybral Michael Jackson, aby portrétovala jeho samotného i jeho rodinu. Příští rok to bude už deset let, co popový král zemřel. Byl nějaký moment z vašeho pobytu v Neverlandu, který se vám stále vrací?
„Přijde mi to všechno s odstupem času čím dál víc neskutečné... (úsměv) Pamatuji si, jak jsem na Neverlandu seděla v kuchyni u snídaně a přišel tam Michael. Sedl si vedle mě, chvíli jsme si povídali, najednou se otočím a přichází Lisa Minelli, načež Michael mě představuje. A já jsem si pak po zbytek dne vzala k sobě jejího malého pejska, protože Michael se malých psů bál a prchal před nimi. Je to až absurdní, jaké osobnosti se kolem mě na Neverlandu pohybovaly. Ale v tu dobu mi to přišlo normální.“
* Michael Jackson říkal, že není nic, co nelze v životě dokázat, a záleží jen na každém z nás, o co se pokusí. Myslíte si, navzdory tomuto přesvědčení, že měl nějaký sen, který se mu za jeho života už nepodařilo naplnit?
„To asi nedokážu posoudit, ale určitě by to souviselo s jeho rodinou a jeho třemi dětmi.“
* Jak to máte vy sama, co z vašich snů se již splnilo?
„Dělám práci, která mě nesmírně baví a naplňuje, což považuji v životě za velice podstatné. Zásadní pro mě je nemít ubíjející práci a nebát se jít do nových věcí.“
* Původně jste hlavně malovala. Portrétováním se živil i váš pradědeček Vladimír Zlámal, který se kvůli svému vlastenectví dostal do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam mu prý jeho umění zachránilo život. Jak?
„Ano, to je pravda, můj pradědeček byl malíř podobizen. Za první světové války jej v Rusku chytili do zajetí, ve kterém strávil někde na Ukrajině několik roků a naučil se tam i malovat. Za druhé světové války se dostal do koncentračního tábora v Osvětimi za to, že napsal nějakou vlasteneckou poznámku v dopise příteli do zahraničí. Kdyby Němci věděli, že maloval také protifašistické nápisy na zdi prostějovského hřbitova za války, tak už tady asi nikdo z naší rodiny není. (povzdechne si) V Osvětimi měl již lístek do plynu, ale nechvalně známý doktor Josef Mengele potřeboval malovat nějaké anatomické skici a mého pradědečka k tomu využil.“
* Malování je poměrně introvertní činnost, při které je člověk koncentrovaný zejména na to, co právě dělá. Při fotografování musí navíc komunikovat s ostatními. Znám vás jako velmi milou a komunikativní bytost. Nezačala jste tedy více fotografovat hlavně proto, že můžete být s lidmi více v kontaktu?
„Těžko říct, baví mě obojí. Je pravda, že malování je poklidná samotářská činnost a focení je pravý opak. Na malování už prakticky nemám čas. Ale při focení mám moc ráda ten kontakt s lidmi. Vůbec ta komunikace s klientem při focení je nesmírně důležitá. Pokud fotograf není schopen komunikovat s modelem, uvolnit ho, tak z toho nebude nikdy dobrý snímek. To stejné s focením aktů. Lidé se vždy a za každé situace musí cítit příjemně.“
* Jaké byly další důvody toho, že jste začala více fotit než malovat?
„Baví mě ta rychlost tvoření, smršť nápadů a neustálé nové podněty k focení i kreativnímu myšlení. Každý den fotí člověk úplně něco jiného.“
* Nedávno byl do kin uveden netradiční životopisný film o ruské básnířce Osm hlav šílenství. Pro jeho premiéru jste dělala plakát, kdy jste využila své oblíbené metody víceexpozice jednoho člověka. Kdybyste měla vyjmenovat osm věcí, ze kterých byste mohla zešílet, jaké by to byly?
„Opravdu nemám ráda lež a lháře, neupřímnost i závist. To by bohatě stačilo.“
* Najdete osm věcí, které vám naopak dělají radost?
„Radost mně dělá spousta věcí, mohou to být maličkosti, běžné každodenní věci, lidé. Na vše lze pohlížet ze dvou stran, já preferuju tu optimistickou.“ (úsměv)
* Ve zmiňovaném filmu hraje hlavní roli zpěvačka Aneta Langerová, se kterou dlouhodobě spolupracujete. Kdy a jak jste se k tomu dostala?
„S Anetou se znám už poměrně dlouho. Naše spolupráce se postupně vyvinula z prvotního nafocení koncertu v Olomouci před osmi lety.“
* Čím vás zaujala?
„Hudbou, profesionálním přístupem, pokorou a klidem. Doufám, že i nadále budeme pokračovat v tom, co děláme již nyní.“
* Aneta Langerová ovšem není jediná osobnost hudební scény, se kterou spolupracujete. Například jste fotila i poslední koncert jedinečné Marty Kubišové. Jaký to byl zážitek?
„Neskutečný. Jsem moc ráda, že jsem mohla být přítomna u jednoho z jejích posledních koncertů. K Martě Kubišové mám nesmírný respekt a obdiv, i proto, že si stála za svým názorem a nebála se podepsat Chartu 77, i když věděla, že to pravděpodobně ponese následky.“
* Ve své tvorbě se rovněž čím dál častěji zaměřujete na akty. Co vás k nim přivedlo?
„Akty jsem fotila od samého začátku, a to ještě dříve, než jsem začala fotit komerčně. Zobrazení nahého těla se mi líbí v jakémkoliv druhu umění. Ale definovat dobrý akt je nesmírně těžké, každý má úplně jinou představu o dobrém aktu. Pro mě je to o tajemnosti, o křivkách těla, o smyslnosti, o energii, která z fotografie vyzařuje. Není to ani moc o nahotě jako takové.“
* Vaše fotografie Boxed byla uveřejněna v publikaci 101 nejlepších česko-slovenských aktů. Myslíte, že je to váš nejlepší akt, nebo byste vybrala jiný?
„Asi bych nedokázala vybrat jeden můj nejlepší akt. Ostatně akty v ateliéru a exteriéru jsou naprosto odlišné. Boxed je ale určitě jednou z mých oblíbených fotografií.“
* Fotíte muže i ženy. Kdo z nich je při focení ješitnější?
„Myslím, že muži jsou dosti kritičtí ke svému zevnějšku a chce to pro ně relativně velkou dávku sebevědomí se jít vyfotit. Ženy mají k aktům otevřenější přístup. I proto chodí na focení aktů mnohem více žen než mužů.“
* U každého člověka se snažíte najít nějaký příběh. Objevila jste u některého z vašich klientů i takový příběh, u něhož byste si řekla: tak to nevymyslíš?
„To je těžká otázka, ono klienti vám ne vždy vyprávějí své osudy. Ale u focení skládaných aranžovaných fotek se snažím dát do fotky něco, co klienta vystihuje. Takže jsem třeba v jedné takové fotografii spojila dohromady rodinu, volejbal a skok padákem.“
* Důležitou součástí vašich portrétů jsou i rekvizity. Jak probíhá jejich shánění?
„No je to vždy vše tak trochu shánění věcí na poslední chvíli, protože nejlepší nápady přichází většinou až těsně před focením. A tak se s postupem času můj ateliér pomalu a jistě stává vetešnictvím.“ (úsměv)
* Kromě svého prostějovského jste si otevřela ateliér i v Praze. Nebylo by pro vás jednodušší působit pouze v hlavním městě?
„Momentálně působím jak v Prostějově, tak v Praze a vyhovuje mi to takto. Klienti si mohou vybrat, zda je pro ně lepší dojet do Prahy, či do Prostějova.“
* Mimo jiné relativně často fotíte i svatby. Jak vy sama vnímáte tyto rituály v kontextu dnešní doby?
„Naštěstí svateb neubývá... (směje se) A jak jste řekl, je to pěkný rituál, který v dnešní době lidé už nedělají proto, že musí, ale proto, že chtějí a to je na tom to pěkné. Fotím je ráda, peřstože je to jedno z nejnáročnějších focení. Člověk nesmí nic prošvihnout, nic se neopakuje, musíte být neustále ve střehu a reagovat okamžitě na světelné podmínky i prostředí, kde fotíte.“
* Máte nějakou „veselou historku“ ze svatby?
„Fotila jsem třeba ženicha, který po obřadu skákal ve skákacích botách a dělal salta na trampolíně. Jedni svatebčané třeba šplhali v horolezeckém úvazku po věži nebo vlezli ve svatebních šatech do rybníka. Taky nevěsta přijela na obřad na koni. Minulý rok na jedné svatbě hrála při obřadu vynikající prostějovská kapela Létající rabín, což pro mě bylo skvělé překvapení.“