AKTUALIZOVÁNO: Nová ředitelka Centra sociálních služeb Helena Vránová: RAZANTNÍ ZMĚNY NECHYSTÁM

Rada Olomouckého kraje vyhlásila v říjnu minulého roku výběrové řízení na obsazení postu ředitelky Centra sociálních služeb Prostějov, které se nachází v areálu staré nemocnice v Prostějově. Důvodem byla skutečnost, že dnes již bývalá šéfka Miluše Lišková odcházela do starobního důchodu. Jako nejvhodnější kandidátka byla nakonec zvolena Helena Vránová, která vystudovala obor učitelství pro Střední zdravotnické školy na Pedagogické fakultě UP v Olomouci a doposud působila v Nezamyslicích, kde pracovala jako učitelka v Rehabilitační třídě a později jako vrchní sestra v Domově Na Zámku.

Věnovala se také vzdělávání zdravotnického personálu a pracovníků v sociálních službách. V rozhovoru pro Večerník sympatická žena mimo jiné prozradila, že přes bohaté zkušenosti v sociální oblasti i zdravotnictví se stále učí a rozvíjí si v těchto oborech tolik potřebné znalosti.

* Co vás přivedlo k tak silnému sociálnímu cítění, kterým, jak známo, disponujete?
„Když jsem byla malá, moje teta pracovala jako zdravotní sestra. Velmi ráda jsem k ní chodila do ordinace a líbila se mi její práce. Takže už ve svém útlém dětství jsem měla vedle sebe velký vzor. Od třetí nebo čtvrté třídy základní školy jsem pak byla rozhodnuta, že půjdu studovat střední zdravotnickou školu. A že se tak budu ráda starat o lidi. Původně mělo jít hlavně o děti, ale život vám sám ukáže cestu, o které jste mnohdy ani nepředpokládali, že existuje.“ (pousměje se)
* Takže se vám tím pádem splnil sen?
„Ano, i takto se to dá říct. Měla jsem to tak od dětství nastavené a vždy i jako malá jsem o takových věcech doma před rodiči mluvila. Kromě tety vystudovala dálkově zdravotní školu i máma, a aby toho nebylo málo, tak i ségra je zdravotní sestrou, takže máme tento obor něco jako rodinnou tradici.“ (směje se)
* Vy jste ale vystudovala rovněž pedagogiku. Jak jste přišla k tomuto oboru?
„Zároveň se sociálním cítěním jsem nechtěla zůstat jen u přímé péče. Když jsem tedy nastupovala na Střední zdravotnickou školu v Prostějově, rozhodla jsem se i pro to, že bych chtěla také učit. Co jsem se na ´zdravce´ naučila, lákalo mě předávat dál. Přihlásila jsem se tedy na Univerzitu Palackého v Olomouci, kde jsem vystudovala specializaci Učitelství pro střední zdravotnické školy. Ale když jsem byla v pátém ročníku, byla jsem již vdaná a očekávala první dceru. Zakrátko se narodila druhá. A nešla jsem po vystudování hned pracovat.“
* První významná pracovní nabídka přesto přišla celkem brzy, že?
„Když měla mladší dcera dva roky, bydleli jsme s manželem v Nezamyslicích, přímo naproti sociálnímu zařízení, které dnes nese název Domov Na Zámku. Tenkrát mě oslovili ze speciální školy, jestli bych u nich nechtěla na záskok působit v Rehabilitační třídě. Šlo by prý jen o chviličku, než se jim uzdraví učitelka. Takže tímto způsobem jsem se dostala k učení, a to naprosto mimo moje plány. Nakonec jsem tam zůstala celých osm let! Při tom jsem si doplnila vzdělání v oblasti speciální pedagogiky.“
* Poté jste na nějaký čas změnila své pracovní zařazení...
„Po osmi letech strávených ve speciální škole v Domově Na Zámku jsem se rozhodovala, co dál. A s nabídkou mě oslovila moje bývalá ředitelka Jiřina Krejčí ze stejného zařízení. Zůstala jsem tedy ve stejném domově, jen jsem dalších pět let pracovala jako vrchní sestra. Tuto pozici jsem zastávala od srpna 2012 do konce roku 2017.“
* A jak vedla cesta k vedoucí pozici v Centru sociálních služeb v Prostějově?
„Nějakou dobu jsem už přemýšlela o tom, že bych všechno, co jsem se ve školách i v praxi naučila, uplatnila i jinak. Proto jsem lektorovala pro pracovníky sociálních služeb při akreditovaných kurzech. Nakonec jsem se dopracovala k tomu, že jsem měla své vlastní kurzy, učila jsem pro různé soukromé vzdělávací společnosti či agentury. Tato práce mě hodně bavila a naplňovala. A hodně mi to dalo, protože od lidí z různých koutů celé České republiky jsem získávala spoustu nových poznatků z práce v sociální oblasti. A já cítila, že sama rostu. Následně přišla možnost účasti v konkurzu na ředitelku v prostějovském Centru sociálních služeb.“
* Z něhož jste nakonec vyšla vítězně. Měla jste radost z úspěchu v tomto výběrovém řízení?
„Původně jsem se chtěla jen zúčastnit, abych nabrala novou zkušenost. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by mě vybrali. A ono to nakonec vyšlo! Takže radost i milé překvapení v jednom.“ (úsměv)
* Ve funkci ředitelky Centra sociálních služeb jste nyní už přes půldruhého měsíce. Stačila jste se už lidově řečeno rozkoukat?
„Myslím si, že ve většině případů ano. Jde o velké zařízení, druhé největší svého druhu v Olomouckém kraji, a to bezesporu sebou přináší svá specifika. Proto se v této fázi snažím především chodit hodně mezi lidi, a to nejenom mezi zaměstnance, ale hlavně uživatele, jak se odborně nazývají lidé, kteří využívají našich služeb. Některé už znám i jménem a poznávám je dokonce, i když se potkáváme ve městě. Vzhledem k tomu, že mé předchozí působiště bylo taktéž spjato s krajským úřadem, coby zřizovatelem, jsou metodika a způsob organizace v mnohém stejné, tudíž nástup nebyl tak složitý. Sama přitom dobře vím, že i když v jakékoliv funkci působíte řadu let, musíte se pořád učit a rozvíjet, protože vše se vyvíjí, nic nestojí na místě. Takže se učím pořád a pravděpodobně budu až do důchodu.“ (úsměv)
* Zkuste nám zařízení trochu představit...
„Disponujeme šesti službami a máme celkem 204 zaměstnanců. Přímo v areálu bývalé nemocnice v Lidické ulici je pobytová služba, kterou tvoří domov pro seniory a domov se zvláštním režimem. Ten je rozdělen na domov pro lidi s Alzheimerovou demencí a pro pacienty s duševním onemocněním. Součástí Centra je také takzvaná odlehčovací služba. Jedná se o službu pro lidi, kteří doma pečují o svého seniora nebo člověka, jenž je zdravotně postižený, a potřebují si vyřídit nějaké záležitosti nebo i odjet na dovolenou. Jeho umístění je pochopitelně pouze na dobu určitou. Dále disponujeme denním stacionářem pro seniory a máme i odloučené pracoviště v ulici Pod Kosířem, kde pečujeme v denním stacionáři o lidi s mentálním postižením. Posledním naším pracovištěm je pečovatelská služba na Bezručově náměstí, kde působí jednadvacet našich zaměstnanců. Ti pracují se sociálně potřebnými občany přímo v terénu.“
* Počet zařízení vašeho druhu roste nejen v Olomouckém kraji. Jde o trend?
„Populace stárne a způsob života, kdy se o rodiče staraly jejich děti až do konce, už se mnohdy nenosí. Co se týká zmiňované velikosti, tak určitě jsme největší v Prostějově, v rámci kraje je větší zařízení pouze ve Chválkovicích.“
* Každý nový ředitel jakékoliv firmy či organizace chce vnést do práce trochu toho svého „já“. I vy plánujete něco nového?
„Razantní změny nechystám. Nemyslím si totiž, že by přinesly víc pozitivních věcí, než které tu doposud fungují. Chtěla bych se hlavně zaměřovat na aktivizace, tedy na náplň života našich uživatelů. Tedy aby jejich život měl smysl, aby si ho prožili v přítomnosti, tady a teď. Nechtěla bych, aby naši uživatelé přemýšleli, co bude za den, za týden, za rok. Ale aby žili právě dnes.“ (pousměje se)
* Jak toho chcete docílit?
„Chtěla bych využít svých zkušeností z Nezamyslic, hlavně v rámci zahradních terapií. Tady v areálu staré nemocnice máme obrovský park. Přála bych si proto, aby naši uživatelé v něm trávili více času a působili aktivně. Mnoho z nich má zájem pracovat na zahrádce a tím můžou vytvářet bylinkové zahrádky, záhonky s kytičkami nebo zeleninou. Většina uživatelů jsou totiž lidé původem z vesnic a drtivá většina z nich se celý život o podobné zahrádky starala. A vím, že něco takového jim tady rozhodně chybí. Poznávám to i z toho, že naše klientky nám denně chodí zalévat květiny všude po chodbách i v místnostech. Některé bývají často úplně přelité! (směje se) Vidím v nich tedy touhu něco takového mít přímo tady, že by se o to velmi rády staraly.“
* Vaše centrum ale spolupracuje i s dětmi, že?
„Ano, velmi úzce spolupracujeme se Základní školou v ulici Dr. Horáka v Prostějově. Právě zmíněné zahradní terapie bychom mohli díky dětem propojit mezigeneračně. Chodily by k nám tedy i malé děti a byly by takovou prodlouženou rukou našich uživatelů. Ti by jim naopak mohli předávat své životní zkušenosti.“
* Máte nějaké osobní přání do budoucna?
„Mým takovým snem nebo celoživotním cílem je být dobrým člověkem. Není totiž žádného člověka, který by nepotřeboval pomoc. A je dobře, když vám má kdo pomoci. Proto bych ráda, abych v tom snu pokračovala i tady v Centru sociálních služeb. Chci všechno to dobré, co v sobě mám, přenést a předat lidem, kteří to potřebují. A přála bych si mít nějaký pozitivní nejen směrem k uživatelům našich služeb, ale abych zlepšila i životy našich pracovníků.“