AKTUALIZOVÁNO: „PRO MĚ JSOU NEJDŮLEŽITĚJŠÍ LIDÉ TI, KTEŘÍ UŽ MEZI NÁMI NEJSOU, A TI KTEŘÍ SE TEPRVE NARODÍ“

V minulém vydání jste mohli na tomto místě najít obsáhlý rozhovor s Michalem Šmucrem, (na snímku) který v letošním roce slaví malé osobní jubileum. Již patnáctým rokem je totiž ředitelem Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově, které je bezesporu nejprestižnějším studijním ústavem v regionu. I když moderní doba jedenadvacátého století svědčí všem možným technologiím, „wolkrák“ si dokázal udržet nadstandardní úroveň. Nejen o tom jsme hovořili s mužem, jenž se nedávno ujal role předsedy Spolku Hanácký Jeruzalém, který již tuto neděli pořádá jednu připomínkovou akci související se židovskou kulturou. I toto téma bylo součástí naší zpovědi. Její druhou část vám přinášíme právě teď.

* V první polovině rozhovoru jsme končili problematikou židovského hřbitova ve Studentské ulici, na kterou bychom nyní navázali. Vy jste v této otázce znalý poměru obou stran, a to jednak jako zastánce kultury této komunity, jednak jako ředitel studijní instituce, když vezmeme v úvahu, že školní děti jsou jedním z argumentů, proč nechat prostor ve stávajícím stavu. Umíte si představit, že by se studenti GJW dívali z okna na hřbitov?
„Z tohoto pohledu je to věc, která se těžko vysvětluje... Já bych si osobně přál, kdyby moje děti chodily každý den do školy okolo hrobu rodiny Husserleho nebo rabína Horowitze. Nevidím v tom nic hrůzostrašného, naopak. Připomíná mi to, jak kdysi jeden český spisovatel řekl, že největší štěstí, které jej potkalo, je, že může v Praze bydlet v bytě, kde se u snídaně při pohledu z okna kouká na starý židovský hřbitov a uvědomí si, proč začíná den.“
* Jaké z toho tedy máte pocity?
„Celé to je o otázce vztahu k hodnotám, naší historii a našim předkům. A mám pocit, že toto všechno se ze společnosti nemalou rychlostí vytrácí. Řeknu to takhle. Pro mě jsou nejdůležitější lidé ti, kteří už mezi námi nejsou, a ti kteří se teprve narodí. My, kteří jsme na světě teď, jsme tady kvůli těm prvním i těm druhým. To je jediný opravdový smysl našeho života.“
* Věříte tedy v konečnou dohodu?
„Samozřejmě že k dohodě dojde. Jsem ryzí optimista. (úsměv) Současně ale na rovinu říkám, že pokud si někdo myslí, že bude vyjednávat tak dlouho, až se na celou věc zapomene, tak je politicky naivní. Tato otázka ze světa jen tak nezmizí a nelze vše vyřešit jinak než dohodou. A čím víc půjde vedení magistrátu dohodě vstříc, tím bude řešení pro město a jeho občany lepší a příznivější.“
* Problematika židovského hřbitova se nedávno objevila i v jednom z dokumentů na obrazovkách České televize, který byl hodně tendenční a ve kterém jste také vystoupil. Jak byste jej po jeho zhlédnutí okomentoval?
„Bohužel tato záležitost se stala nejen regionální kauzou a celorepublikovým tématem, ale už je to celosvětová diskuse... Kdo sleduje média, snadno zjistí, že o Prostějovu se píše jenom ve dvou souvislostech. Jednak jsou to prostějovští sportovci, především tenisté, a pak problematika starého židovského hřbitova. Pořad České televize zapadá do celého kontextu dosavadních událostí, kdy zcela selhala komunikace a nevyužila se příležitost, aby vznikl hezký příběh, z něhož mohli všichni těžit. Stal se z toho pravý opak. A ten dojem po televizní reportáži nebyl jiný...“
* Je známo, že jste předsedou nového Spolku Hanácký Jeruzalém. Hodláte do záležitosti nějak vstoupit?
„My nejsme žádná vyjednávací skupina. Svojí činností pouze chceme, aby lidé pochopili trochu jiné souvislosti, více se zajímali o historii a nejen židovskou kulturu obecně. Cílem je ukázat, že mezi námi nežili cizí lidé, ale byli to řádní občané Prostějova a jejich rodiny, které tam na tom starém hřbitově leží.“
* Máte nějaký příběh, který židovskou kulturu důstojně připomíná?
„Vzorem mohou sloužit nedaleké Boskovice, jak tam přistoupili k tradici a historii. Lidé si sami dávají na své domy cedulky s připomenutím toho, kdo v nich žil před nimi. Scházejí se na akcích, vyhrazují pietní místa. Když jsem se ptal, kde je kořen toho, jak to dokázali, bylo mi řečeno, že na začátku to sice bylo velmi těžké, lidé se zpočátku bránili, ale pak pochopili, že je to velká příležitost pro město. Dokonce tam nyní pořádají každoroční festival. A Boskovice nejsou samy, zajeďte se podívat třeba do Loštic a na řadu dalších míst, kde ví, jak s historií zacházet. Myslím, že v Prostějově můžeme jít stejnou cestou.“
* Nejbližší akcí spolku bude přednáška k méně známému židovskému svátku Purim. Co byste k tomu řekl?
„Chceme vtipně připomenout tradici a obsah tohoto svátku, o kterém si myslíme, že bychom jej měli mít v povědomí. Spolupracujeme na tom s tanečním souborem Cyrilometodějského gymnázia a divadelním souborem Point při Gymnáziu Jiřího Wolkera, v jehož aule se celá akce uskuteční. Věřím, že se náš záměr setká u diváků s patřičným zájmem. Budeme rádi, když jich přijde co nejvíce a povede se nám je vtáhnout do historie i pobavit. Po zkušenostech z naší první akce jsem docela optimista. Myslím, že lidé umí být i otevření.“ (úsměv)
* Už patnáctým rokem jste ředitelem Gymnázia Jiřího Wolkera, což o něčem svědčí. Přepadá vás třeba před spaním nostalgický pocit hrdosti či uspokojení?
„Nepropadám nikdy nějaké nostalgii. Pokud někdy třeba z něčeho nespím, tak přemýšlím o dalším rozvoji a věcech týkajících se toho, jak maximálně využít možnosti, které škola může dát zde studujícím dětem. Samozřejmě při pedagogické práci, ať ji děláte jakkoliv dlouho, vás trápí spousta pochybností, jestli v tom nebo jiném případě člověk rozhodl správně. To k tomu patří. Je to součást něčeho, čemu já říkám pokora učitele. A tu by člověk neměl ztratit celý život. A nad tím někdy přemýšlím tak usilovně, že nespím, nikoliv nad pocitem či snad dokonce chvástáním, jak dlouho je člověk ve funkci. (úsměv) Navíc jsem přesvědčen, že především díky kolegům se nám naše společná práce daří a odchází odtud řada vynikajících studentů dělajících gymnáziu, které již brzy oslaví sto dvacáté výročí, čest.“
* Kdybyste se měl ohlédnout za těmi patnácti roky. Na co jste nejvíce pyšný?
„Vůbec nechci říkat, na co jsem pyšný, takhle nepřemýšlím. Myslím, že mám klidné a čisté svědomí, že jsme za dobu mého působení ve funkci realizovali spoustu změn, které jsou ku prospěchu této škole. Gymnázium jako takové zkrátka neustrnulo, zachytilo moderní trend jednadvacátého století a výrazně zlepšilo podmínky pro studium, vybavení i samotné prostředí. Povedlo se nám inovovat i vzdělávací program. Tato slova dokazuje fakt, že mezi žáky základních škol je zájem o přihlášky každým rokem velký, což je vždy to nejlepší vysvědčení. Naším jediným cílem pak zůstává, aby absolventi byli co nejlépe připraveni pro další studium na vysokých školách, a to jak v tuzemsku, tak i v zahraničí, kam jich směřuje čím díl více.“
* Byla naopak chvíle, kdy jste se vším chtěl praštit? Nebo moment, na který byste nejraději zapomněl?
(dlouho přemýšlí) „Ne, že bych nevěděl, co mám odpovědět. Ale tato otázka nutí člověka k zamýšlení, k čemu všemu se má přiznat... (úsměv) Pokud mě někdy něco zvedne ze židle, tak se to málokdy týká života v samotném gymnáziu. Jde spíše o věci, které se ve školství odehrávají obecně. Ještě mi sice naštěstí neberou optimismus a chuť do další práce, ale dokáží mě rozčílit! A myslím si, že nejsem sám. Většina pedagogických pracovníků dnes nesmírně touží po tom, aby mohla v klidu dělat svoji práci a být za to rozumně ohodnocena. Obnovit tento pocit a tento stav je dnes jedním z nejdůležitějších úkolů českého školství.“
* Co v nejbližší době Gymnázium Jiřího Wolkera chystá? A jaké máte plány do budoucna?
„My máme letos několik úkolů, které musíme vyřešit. Především nás čekají další modernizace učeben, otázka řešení bezbariérovosti budovy a řešíme také působení studentského divadla, které se stěhuje do nových prostor. A samozřejmostí jsou personální, organizační a obsahové věci, které se týkají změn ve školních vzdělávacích programech. Takže práce je spousta a cílem je, abychom ke zmíněnému sto dvacátému výročí gymnázia dotáhli do konce zejména věci týkající se interiéru. Aby si každý z nás mohl říct, ano, to je škola, do které rádi chodíme.“ (pousměje se)
* U přesunu Divadla Point bych se rád zastavil. V jakém je stádiu? A co myslíte, že to přinese za změnu?
„Po ukončení dlouholetého působení v Olomoucké ulici nyní ve spolupráci s Olomouckým krajem a statutárním městem Prostějov hledáme způsob a prostředky, jak divadlo adaptovat v prostorách budovy na Husově náměstí. Věřím, že již brzy se nám to podaří. Momentálně tam chystáme určité inovace a divadlo prozatím hostuje po různých místech, například v olomoucké Šantovce nebo v Městském divadle v Prostějově na jevišti za opnou. Konkrétní termín, kdy se herci ukáží zase doma, bych v tuto chvíli nechtěl říkat. Mělo by to ale být určitě ještě v roce 2018.“
* Co byste vedle úspěchů na ‚prknech, co znamenají svět´ ještě dále označil za největší chloubu gymnázia?
„Na gymnázium chodí momentálně sedm stovek žáků a je důležité, aby se snažili o co nejlepší výsledek v tom, co je nejvíce baví nebo zajímá a v čem by chtěli hledat budoucí uplatnění. Mám velkou radost z toho, že naši studenti bývají z drtivé většiny úspěšní v přijímacím řízení na výběrové vysoké školy, lékařské fakulty a podobné prestižní ústavy. Těší mě také sportovní úspěchy, obzvlášť když část kapacity gymnázia jsme se před časem rozhodli věnovat projektu s tímto zaměřením. Spojit sport a kvalitní studium může být prospěšné i Prostějovu jako městu sportu. Důraz klademe na cizí jazyky a přírodní vědy.“
* Chcete něco vzkázat čtenářům Večerníku?
„Nedávno jsem četl pěkný citát. Zní takto: ‚Mohli bychom si užít chvíli ozdravného ticha, kdyby se lidé vyjadřovali pouze k věcem, kterým rozumí a které se jich dotýkají.‘ Myslím, že to přesně sedí na současnou situaci ve společnosti.“