AKTUALIZOVÁNO: Janeček: „SPARTA MĚ JEDNOZNAČNĚ POSUNE!“ (2.část)

Jako lodivod mládeže fungoval třiačtyřicetiletý kouč Martin Janeček (na snímku) nejen v Prostějově, ale i Olomouci, Porubě a rakouském Villachu, od roku 2007 působil u mládežnických kategorií v Havířově. S půlroční přestávkou v roce 2011, kdy trénoval starší dorost v Českých Budějovicích, trvalo jeho havířovské angažmá až do prosince 2017. Během této dekády se například významně podílel na vývoji jednoho z nejlepších českých hokejistů současnosti - Davida Pastrňáka. Havířov se stal jeho druhým domovem a z oblíbeného kouče mládežnických kategorií se v roce 2015 vypracoval až na asistenta trenéra u prvoligového A-mužstva. Během sezony 2016/2017 získal pozici hlavního kouče, z níž byl v polovině prosince loňského roku odvolán. Už o dva dny později ovšem vzešlo ve známost, že na „Janesa“ čeká velká kariérní výzva v podobě angažmá v HC Sparta Praha. Perspektivního kouče, který čerpá z nejnovějších trendů a neustále se vzdělává, si všimla pražská Sparta. Od 15. prosince 2017 tak rozšířil její trenérský štáb a doplnil dvojici František Výborný - Jaroslav Nedvěd. Jak pravidelní čtenáři ví, před několika dny si udělal čas i na Večerník, jemuž poskytl obsáhlý rozhovor. První část jste mohli najít v minulém vydání, druhou polovinu vám přinášíme právě nyní.

* Plánujete se do Prahy přesunout i s rodinou, nebo zatím budete v hlavním městě sám?
„Teď do konce sezóny jsem tady sám. Nedávno ale byly Vánoce a Silvestr, kdy se nám naskytlo malé jednodenní okénko, takže jsem stihl svátky s rodinou v Ostravě. Teď až do olympijské přestávky to nehrozí, protože máme strašně nacvakaný program. Takže rodina zatím bude jezdit za mnou a budeme se snažit užít si volné chvíle v Praze. Dále jsme domluveni s manažerem, že se uvidí, co bude po sezóně. Kdyby se něco vyvinulo, tak to teprve budeme řešit. Momentálně mám krásné rodinné zázemí a lidi kolem sebe v Ostravě, vyhovuje mi to pro můj život i práci, mám podporu i pohodu, tak bych o to nerad přišel hotelovým a osamoceným bydlením, i když vím, že času je potřeba strašně moc. Rodinný život mi pár let vyhovuje a nerad bych o něj přišel.“
* Vstáváte velice brzy, hned kolem páté hodiny, jak vypadá váš typický den?
„Jelikož jsem tady sám, tak je každý den hodně podobný. Vstávám brzo ráno, a buď si jdu zacvičit, nebo ještě za tmy zaběhat. Mám rád tyto věci, které mě nastartují do celého dne. Pak máme trénink a po obědě chvilku ležím a pak se snažím být prospěšný v detailech pro hlavního trenéra. Odpoledne jsem víceméně celou dobu v práci, až do večera. Jsem tady sám a využívám toho pro svou práci. Dělám vše pro to, aby mohlo něco pokračovat.“
* Jak vám zatím sedla Praha coby město?
„V Praze jsem zatím ještě vůbec nevytáhl paty ze zimního stadionu, ať už Tipsport areny, nebo O2 areny, kde hrajeme domácí zápasy. Jsme tam v den domácího zápasu od rána včetně rozbruslení a přípravy. Pouze asi čtvrtý den jsem musel navštívit obchodní dům sponzora, který nás obléká, tak jsem se podíval na ´Václavák´, kde jsem si dal kávu. Chtěl bych si Prahu užít s rodinou příští týden (právě ten uplynulý - poznmka autora), kdy mi přijede v úterý na zápas s Chomutovem, a jelikož pak hrajeme až v neděli, chtěl bych si jeden až dva dny s rodinou užít. Na to se těším. Zatím mě to netáhne poznávat Prahu sám, navíc mám spoustu práce a snažím se být prospěšný týmu.“
* S Havířovem nebo Ostravou to ale asi ani tak nejde moc srovnat, že?
„Havířov je malé městečko. Pár let už tam mám za sebou a měl jsem ho rád, díky mládežnickým extraligám mi dal šanci proniknout do špičkového hokeje a vypracoval jsem se poté až k dospělým. Našel jsem si tam také přítelkyni z Ostravy a čtvrtý rok už bydlím přímo tam. Stal se ze mě Ostravák a do Havířova už jenom dojíždím. Nikdy dřív bych něco takového nečekal. (smích) Kdyby mi to za prostějovské éry někdo řekl, tak bych tomu nevěřil, nicméně ačkoliv to nejsou nejčistší města, mám to jen kousek do Beskyd, kde jsou krásné hory a spousta vyžití. Kdo tento kraj nezná, tak ho vnímá jako škaredý kus republiky, ono to tak ale úplně není, je tam řada krásných míst, která se dají navštěvovat. Ostravsko se stalo mým domovem a do Prostějova už dnes jezdím buď jen za synem, za rodiči, nebo jako soupeř.“ (úsměv)
* Hráči často potřebují emoce k lepšímu výkonu, máte je v zápasech rád i vy?
„Musím říct, že jsem do toho vklouzl jako mládežnický trenér a tehdy tam bylo mnoho energie. Byl jsem strašný rapl. (směje se) Postupem času, jak se člověk vyvíjí a možná i stárne, tak i díky samostudiu a věcem ze sportovní psychologie jsem se začal hodně měnit, sám se sebou pracovat. Hodně věcí, a to i zásadních, jsem přehodnotil. Zpočátku tam byla řada chyb z direktivního přístupu práce, později jsem se snažil čím dál víc hráče podporovat. Hráči tam nejsou pro trenéra, ale trenér je tam pro hráče, proto jsem se snažil být jejich podporou a pracovat i s mentální stránkou, aby se dobře cítili a nebáli se hrát.“
* Podobně to pokračovalo i mezi muži?
„Když jsem se dostal k dospělým, tak jsem věděl, že už mám co do činění s osobnostmi. V Havířově jsem měl štěstí na lidi jako Petr Kanko, který se mihl v NHL a strávil dvě sezóny v Los Angeles. Byli tam hráči, kteří už něco dokázali, ale i mladí, kteří potřebovali trochu tvrdší přístup pro vedení své kariéry. Snažil jsem se s tím vším pracovat a musím zaklepat, že se mi to dařilo. Momentálně si emoce užívám více vnitřně, ve Spartě jsem v roli asistenta a hráči musí cítit hlavně emoce řídícího elementu, což je Franta Výborný jako hlavní trenér. Asistenti by ho měli jen doplňovat a mít individuální připomínky k hráčům a o přestávce tvořit servis pro head coache, abychom se dostali dál a reagovali na situace, které vznikají během zápasu.“
* Byl v minulosti ve hře váš návrat do Prostějova?
„Zatím ne. Ale abych upřesnil svoji rozmluvu, Prostějov miluju, je to moje rodné město. To, že se ze mě stal původně Havířovák a později Ostravák, nic nemění na tom, že mám Prostějov strašně rád, nedám na něj dopustit. Ačkoliv jsem hrál v různých týmech, tak vždy jsem byl pyšný, že jsem z Prostějova, nikdy bych se nebránil návratu. Teď jsem sice skočil do extraligového hokeje a chtěl bych se v něm co nejdéle udržet, ale nikdy neříkej nikdy. Může to být třeba hned příští sezónu, nebo o několik let později, vůbec s tím nemám problém. Prostějov mi strašně dal, jako hráč jsem mu toho myslím hodně dal i já, třeba přidám i další kapitolu, ať už v pozici trenéra, nebo manažera. Takto dopředu zatím nepřemýšlím, ale Prostějov miluju, pouze teď díky pracovnímu vytížení a mému rodinnému životu v Ostravě dělím život mezi Prahu a Ostravu, tudíž v něm momentálně nemá časové místo.“
* Takže za celých deset let vám žádná nabídka nepřišla?
„Stalo se tak jen u mládeže ještě za pana Zabloudila, když si tehdy rozdmýchával, dokonce na pozici manažera mládeže. Měl jsem ale čerstvě podepsanou smlouvu v Havířově s panem Peštukou. Bylo by to nefér a ani on nechtěl vůbec o tom slyšet. Řekl, že když dva roky sledoval moji práci a když už mě do Havířova dostal, tak o mě prostě nepřijde. Později už žádná nabídka ani nepřišla. Pohyboval jsem se na úrovni mládežnických extralig i reprezentace, to mi Prostějov stejně nemohl nabídnout, možná si lidé kolem hokeje mysleli, že bych to ani nepřijal. A mezi muži se pohybuji teprve třetím rokem, což je velice krátká doba. Jirka Vykoukal to navíc u Jestřábů dělá výborně a není důvod nic měnit. Možná třeba jednou přijdu posílit jeho tým.“ (smích)
* Zápasy s Jestřáby pro vás asi byly nejspecifičtější ze všech prvoligových. Souhlasíte?
„Jednoznačně. Miloval jsem všechna derby, těšil jsem se ale domů. Po delší době jsem viděl rodiče před zápasem, udělal jsem si totiž veškerou přípravu hned ráno v Havířově a šli jsme alespoň na kávu, popovídat si. Na to jsem se těšil jako na první věc. A pak ta atmosféra, řada tváří mi byla známá ještě z dob hráčských. Jako dlouholetý kapitán jsem tam zanechal velkou stopu, kterou řada lidí nezapomněla. Je to můj rodný domácí stadion, kde jsem jako hráč vyrůstal i se loučil, takže jsem se vždy těšil. I na samotný hokej, s Prostějovem to vždy byly vyhrocené zápasy. Než postoupil Frýdek-Místek, tak to právě s Přerovem a Prostějovem bylo pravé moravské derby.“
* Můžete mít v extralize podobně atraktivního soupeře, třeba Olomouc?
„Sparta je soupeři tak nenáviděný klub, že my máme vyhrocené zápasy všude. (úsměv) V Plzni jsem z diváků a jejich skandování cítil čirou nenávist, brzy jsem si uvědomil, s čím mám dočinění. A pak to budou moravské zápasy... Já se na to ale opravdu těším, můžu teď na rovinu říct, že se cítím sparťanem, byli to totiž právě oni, kdo mi jako první dali šanci. A jsem na to hrdý. Jsou to hezké vyhrocené zápasy, emoce do nich patří, bez nich by to nebylo tak hezké. Budu si osobně užívat zápasy třeba na Ostravsku. Jinak ale všechny fasované věci nechám doma, až pojedu na jaře domů, určitě nebudu po Ostravě chodit se sparťanskou bundou ani mikinou, protože by se na mě škaredě dívali.“ (smích)
* Myslíte, že byste až tolik provokoval?
„Můžu říct takovou příhodu. Když byl David Pastrňák ve švédském Södertälje, tak se začaly nosit kulichy. Telefonoval jsem mu tehdy do Švédska, ať mi sežene nějakou památku, protože vyrostl ve velkého hokejistu a já jsem ho trénoval od páté třídy až do dorostu. On mi tehdy dovezl modrou čepici s velkým červeným a bíle lemovaným ‚S‘ jako Sparta a mně to tehdy vůbec nedošlo. Bydlel jsem v Havířově u pivnice a jednou jsem se kolem půlnoci vracel domů ze zájezdu z Čech a vycházela skupinka ovíněných lidí. Hodně škaredě se na mě dívali a pamatuji si, jak jsem tehdy nakrucoval hlavu, aby tam bylo vidět Södertälje. Tam fakt můžete čekat cokoliv a raději jsem už tuto čepici začal nosit jen na led...“
* A s havířovským klubem jste se rozešel v dobrém?
„Ale ano. My jsme se nenacházeli ve fázi, že by něco nefungovalo. Vztahy s hráči i s vedením byly v pořádku, ale bylo potřeba mužstvo oživit. Stále jsme střídali výhry a porážky a nemohli jsme se vyškrábat na příčky pro play off, které jsme si předsevzali. Vždycky, když nám chyběl poslední krok, tak jsme následující zápas neuhráli. Vedení Havířova usoudilo, že mužstvu je potřeba dát nový impulz, a i já sám jsem cítil, že změna musí přijít. Rozešli jsme se po vzájemné dohodě a naprosto férovém jednání, kdy jsme se rozloučili podáním ruky a popřáním hodně štěstí.“
* Jako hráč jste prošel Olomoucí, Přerovem, Ostravou a mihl se v extralize v dresu Olomouce, Znojma a Vsetína. Skončil jste však poměrně brzy. Proč?
„Já jsem končil v jednatřiceti letech. Jako hráč jsem miloval hokej i celý sportovní život a bral jsem to jako svoji životní roli. Začínal jsem trénovat ještě jako hráč - úplně zadarmo, jako brigádník, a navíc jsem začínal od nejmenších, tedy v přípravkách. Postupem času ve mně kolem třicítky začala převládat touha stát se trenérem. Trvalo to dva tři roky, kdy jsem o tom přemýšlel. Pak byla jednou taková hluchá sezona a já jsem si řekl dost! Na led už nepůjdu, chci jen trénovat… Přitom jsem měl podepsanou prvoligovou smlouvu v mateřském Prostějově. Tenkrát jsem měl štěstí, že mi klub vyšel vstříc a měl jsem možnost navázat jako profesionální trenér. Dodnes toho nelituju. Byl jsem prvoligový hráč s pár starty v extralize a myslím, že bych velkou díru do světa jako hráč neudělal. Moje trenérská kariéra má díky píli vzestupnou tendenci a dneska se tu bavíme o Spartě Praha. Je to pro mě ohromná odměna. Do Sparty jsem se dostal i díky praxi, dnes už se trénování věnuju osmnáct let. Takže je vlastně výhoda, že jsem brzy ukončil kariéru.“
* Jaký jste vůbec typ trenéra?
„Já bych hlavně zdůraznil to, že jsem do Sparty šel dělat asistenta, což je rozdíl. Typ trenéra je určující především u hlavního kouče, který vtiskne mužstvu svůj rukopis, a to je Franta Výborný. Já jsem přišel dělat asistenta, pomáhat. Momentálně jsem člověk, který se bude snažit usnadnit Jardovi Nedvědovi práci a zapadnout do týmu. Budu se snažit být co nejvíce týmový, prospěšný, a hlavně strašně moc pracovitý.“
* Povídá se, že vaše tréninkové metody jsou velice oblíbené. Kde čerpáte inspiraci a jak se vzděláváte?
„Já se vzdělávám celý život a jsem rád, že nejsem sám. Dnes kolem sebe pozoruju trenéry hokeje, ale i dalších sportů, kteří se vzdělávají. A nemyslím jen formou seminářů, ale i četbou literatury a podobě. Inspiraci také hodně čerpám sledováním hry a toho, jak se hokej vyvíjí. Snažím se jednotlivé situace skládat jako puzzle a vytahovat je po malých součástkách do činností na ledě. Vždycky chci, aby byly tréninky zábavnou formou a hráče bavily. Zároveň, aby byly prospěšné a daly se použít ve hře. Například po kondiční části na začátku tréninku s mužstvem dělám střelecké individuální cvičení, aby se hráči bavili a nabrali sebedůvěru. Navíc se snažím reagovat na konkrétní soupeře, takže v moment, kdy něco vymýšlím, hledám situace ze soupeřovy hry.“
* Jaký vidíte rozdíl mezi trénováním mládeže a dospělých?
„Obrovský. Jsem přesvědčen, že u mládeže je to jednoznačně o výchově hráčů, individualitách, o tom navést mladé kluky na správnou cestu, a to jak hokejovou, tak osobní. Aby rostli nejenom ve výborné hokejisty, ale i osobnosti do života, protože každý hrát hokej samozřejmě nemůže. Výsledky nejsou téměř vůbec důležité. U profesionálního sportu už převládá tlak na výsledky, což je podle mě nejmarkantnější rozdíl. Profesionální sport je úplně něco jiného, tam každého samozřejmě zajímá, jak si mužstvo stojí. Důležité je také umění skloubit zkušené hráče s těmi mladými, kterým je potřeba nebát se dát šanci.“
* U mládeže jste tedy v různých klubech působil dlouhá léta. Jací nejzajímavější hráči vám prošli pod rukama?
„Jsem pyšný na to, že jsem se podílel na výchově hráčů jako Tonda Honejsek ve Zlíně nebo potom již zmíněný David Pastrňák v Havířově. Davida jsem trénoval nepřetržitě od páté třídy až do staršího dorostu, než odešel do Švédska. Dodnes spolu komunikujeme a mám strašně vřelý vztah i s jeho rodinou. Na jeho vývoj jsem hrdý, zároveň jsem se tím hodně zviditelnil.“ (úsměv)