Jitka Hanáková: „CENU PRO NEJLEPŠÍ KNIHOVNU JSME OSLAVILI SEKTEM A ZÁKUSKEM“

Říká se, že dům bez knih je jako tělo bez duše. V době, kdy už domácí knihovny pomalu přestávají být součástí moderních obývacích pokojů, v jejichž centrech trůní velká plochá obrazovka, vede Jitka Hanáková dům, který duši rozhodně má. Městská knihovna v Němčicích nad Hanou díky osmadvacetileté sympaťačce nepochybně vzkvétá a nikoliv náhodou byla letos vyhlášena Nejlepší knihovnou Olomouckého kraje, když předstihla i loňského celostátního vítěze z Rapotína na Šumpersku. To však není vše.

Jitka Hanáková je zároveň i výtečnou zpěvačkou působící v jazzovém kvartetu FourWayClose, které s lehkostí a šarmem navazuje na písně fenomenálních New York Voices. Zpívala i na zahradě brněnské vily Tugendhat, která je zapsána v seznamu UNESCO. Rozhovor s touto pohlednou mladou ženou jsme si tak nemohli nechat ujít.

* Zpívání na pódiu je extrovertní záležitostí, zatímco svět knih přitahuje spíše hloubavé introverty. Čemu vy osobně dáváte větší přednost? Jste spíše společenská, nebo žijete ráda ve svém vlastním světě?

„Určitě jsem spíše společenská, popravdě to i moje práce vyžaduje, protože jsem v přímém kontaktu se čtenáři, pořádám besedy pro dospělé a děti, které také sama vedu. Na druhou stranu si ve volném čase velice ráda užívám chvilky o samotě. Takže určitě nejsem stoprocentní extrovert, tak na pětašedesát procent...“ (úsměv)

* Při prezentaci Němčic nad Hanou v soutěži Vesnice roku zaujala hodnoticí komisi zejména zdejší knihovna, kterou už tři roky vedete. Čím vším?

„Je popravdě těžké hodnotit takzvaně z druhé strany, co mohlo komisi nejvíce zaujmout. I přesto si ale myslím, že to byly různorodé programy a akce pro dospělé i dětské návštěvníky knihovny, které jsem během svého působení připravila.“

* Díky ocenění v soutěži obec obdržela padesát tisíc korun, které měly putovat na činnost knihovny. Na co jste je použili?

„Na modernizaci knihovního systému a nově nyní posíláme informace o připravených rezervacích, předupomínky, ale i upomínky pomocí SMS. Dále byly zakoupeny nové židle do hlavní půjčovní místnosti v knihovně, nové stoly k počítačům a také projektor i plátno.“

* Podařilo se vám uspět i v celostátní soutěži o knihovnu roku. V Olomouckém kraji jste byli vyhodnoceni jako vůbec nejlepší. Nakonec jste byli nominování dál a předstihli tím i Rapotín na Šumpersku, který byl loni nejlepší v republice. Jak to dopadlo v celostátním kole?

„Tam už jsme na pomyslném stupni vítězů nestáli, ale dostali jsme Ocenění za propracovaný systém podpory čtenářství dětí i dospělých a spolupráci s partnery v obci.“

* Jak jste úspěch oslavili?

„Sektem a zákuskem.“ (směje se)

* S čím jste do své práce nastupovala?

„Popravdě s tím, že vlastně moc nevím, do čeho jdu! Postupně jsem se vše učila za pochodu. Práce s knihami a čtenáři byla samozřejmá, ale vůbec mě nenapadlo, že budu pořádat tolik různorodých akcí pro dospělé jako například cestopisné přednášky, meditace v knihovně, přednášky o zdraví, křty knih či besedy se spisovateli a další. Stejně tak že akce nebudou určeny pouze místním, ale i žákům z Nezamyslic, Klenovic či dětem z mateřinky v Mořicích. Zájem návštěvníků knihovny, učitelů, ale i dětí je ovšem pro mě tím největším hnacím motorem.“

* Bylo něco, co jste opravdu nečekala?

„Nedokázala jsem si třeba představit, že budu stát u zrodu dvou map, které jsme vydali díky dotaci Olomouckého kraje v rámci Turistického informačního centra Němčice nad Hanou. Kromě knihovnice jsem totiž i pracovnicí turistického informačního centra, které je součástí naší knihovny.“

* Co se vám za tu dobu podařilo, a co zatím ještě ne?

„Určitě navázat dobrou spolupráci se školami nejen v Němčících, ale i v okolních obcích a daří se mi díky těmto besedám nalákat děti a mládež do knihovny i mimo vyučovací dobu. Naopak nepodařila se mi zatím spousta věcí. Technický pokrok jde nezadržitelně kupředu a i knihovna musí jít s dobou. Dosud tak například nepůjčujeme e-knihy nebo e-čtečky, což už je ve větších městských knihovnách samozřejmostí.“

* Které nutnosti považujete za důležité pro fungování dobré knihovny?

„Aktivního knihovníka a podporu ze strany vedení knihovny. V našem případě jde o vedení města.“

* Co vás na práci nejvíce baví?

„Nejraději mám přípravu a vedení besed pro děti mateřských a základních škol. Tyto besedy vedu vždycky sama a velice si to užívám. Připravuji program tak, aby si děti něco zapamatovaly, vyzkoušely si co nejvíc na vlastní kůži a během besedy byly aktivní. Takže často malujeme, hrajeme dramatické hry, vytváříme příběhy, pracujeme s textem apod. V tomto směru se nezapřou léta studií, které jsem věnovala pedagogice.“ (úsměv)

* A co je naopak nejtěžší?

„Určitě kontakt s lidmi, i když je to zároveň to, co mě vlastně baví úplně nejvíce. (pousměje se) Někdy prostě nemáte náladu nebo čas, a přesto musíte působit mile a pomoci, protože nikomu se nebude chtít trávit čas v knihovně, kde je protivná knihovnice...“

* Kromě vašeho povolání také velmi dobře zpíváte. Jaké bylo první veřejné vystoupení?

„Tak to jsem absolvovala asi ve třetí třídě v Mořicích na Dni matek, kde jsem hrála na flétnu. Mým učitelem byl Karel Málek, který mne později přivedl do Dechového orchestru mladých Němčice nad Hanou, který tehdy vedl. Takže jsem nezačínala jako zpěvačka, ale jako muzikantka. V dechovém orchestru jsem pak hrála přes čtrnáct let na trubku i křídlovku, také občas zpívala a hlavně zde získala své nejbližší přátele. Zpívat veřejně jsem začala až na druhém stupni ZŠ pod vedením Lenky Literové.“

* Při podobných akcích není ani nouze o trapasy. Vzpomínáte si na některý?

„To víte, že ano... (úsměv) Například nedávno jsem neodhadla předehru. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem zadala muzikantům správnou tóninu a začala jsem zpívat o oktávu výš a bylo to opravdu vysoko! Pěkně jsem se v tom podusila a nemohla se dočkat mezihry nebo místa, kde se budu moci nenápadně vrátit do správné oktávy...“

* V současnosti jste členkou výborného jazzového kvartetu FourWayClose. Proč jste si vybrala právě tento žánr?

„K jazzu, a především swingové hudbě, jsem vždycky tíhla, ale neměla jsem kolem sebe žádné zpěváky, kteří by se tomuto žánru věnovali, a sama jsem nevěděla, jak začít... Až v roce 2015 mě druhá zpěvačka FourWayClose Petra Borovičková oslovila, abych v jejím dívčím swingovém pěveckém triu Django sisters zaskočila za zpěvačku, která nemohla odehrát některé koncerty. A tak jsem začala zpívat swing. Následující rok jsem s Petrou Borovičkovou, Janem Čarkem a Martinem Galiou jela na vokální jazzový kemp do Slovinska, který vedli New York Voices, což je americká skupina, která je naším vzorem a na světové jazzové scéně působí již třicet let. Na kemp jsme jeli jako sólisti a z něho odjížděli jako začínající nadšená vokální skupina. Část první skladby jsme se naučili v autě po cestě ze Slovinska do České republiky.“

* Na pódiu to vypadá, že se celá vaše parta zpěvem skutečně baví. Je tomu tak i v zákulisí či při zkouškách?

„Při zkouškách se hudbou bavíme nejvíce v té chvíli, kdy už jsme sezpívaní a věc máme nacvičenou. Do té doby je to sice také někdy zábava, ale z větší části práce a často hodně náročná. Ale ten pocit, že jsme to zvládli a dál už budeme jen zdokonalovat a užívat si danou skladbu prostě stojí za to.“

* Vystupovali jste už i na zahradě brněnské vily Tugendhat, která je zapsána na seznamu UNESCO. Jaký to byl zážitek?

„Zde jsme hráli jako doprovod pro swingové tanečníky, které vede brněnská taneční škola Swing Wings. Byla to pěkná akce, ale bohužel chvíli pršelo, takže se náš program zkrátil. Každopádně jsme končili se západem slunce a následovalo promítání filmu taktéž na zahradě vily. Hrát pro tanečníky, a ještě v takovém prostředí, je úžasné. Veškerá energie, kterou do hudby věnujete, se viditelně zhmotňuje při jejich tanci.“

* Přestože jazz je v současnosti spíše menšinový žánr, vaše vystoupení mají skutečně profesionální úroveň. Chtěla byste se hudbou živit nebo si ji chcete uchovat jako hobby?

„Ráda bych se hudbou živila, ale v jazzovém světě to není jednoduché, a já mám ráda jistotu a také svoji práci. Na druhou stranu mám pocit, a sice od té doby, co jsme založili FourWayClose, že hudba už pro mě v některých chvílích není jen koníčkem, ale prací na zkrácený úvazek.“ (úsměv)

* Podstatná část mladých po vystudování vysoké školy ve větším městě zůstane. Nelákala vás tato varianta?

„Lákala, ale nenašla jsem práci v oboru a tak jsem z Brna odešla.“

* Jaký byl pro vás osobně návrat z Brna zpět do Mořic?

„Zpočátku mi chybělo společenské vyžití. Šlo hlavně o návštěvu operních představení, na která už není tolik času, a o přátele z Brna, které jsem už tak často nevídala. Na druhou stranu v okolí Němčic jsem měla přátele, které jsem nepotkávala tak často, když jsem žila v Brně, takže se to vlastně otočilo. Vrátila jsem se do prostředí, kde mě spousta lidí zná, všichni mě vítali velice mile. Od začátku jsem se mezi nimi cítila dobře.“

* Co vás na životě na Němčicku baví?

„Že se téměř všichni známe. (úsměv) Po cestě z knihovny do obchodu mě vždycky někdo zastaví, aby mi ve většině případů něco hezkého pověděl. A co se týče práce, vždycky dostanu zpětnou vazbu ať už pozitivní, nebo negativní. Když vás lidé dobře znají a ví, že vám mohou říct, co si myslí, nebojí se vyjádřit svůj názor - to je velké plus.“

* Máte v plánu se do většího města vrátit, nebo vám tedy spíše vyhovuje život na vesnici?

„Zatím jsem spokojená ve své práci, což je pro mě důležité, takže změnu nechystám.“

* Čeho byste chtěla ještě dosáhnout ať už jako knihovnice či zpěvačka?

„Rozhodně bych jednou chtěla mít a umět použít hlasový rozsah jako má Kim Nazarian, což je zpěvačka z New York Voices, která zazpívá neskutečně vysoké tóny! A popravdě je to přání i ostatních členů kapely.“ (smích)

* Kde se vy sama vidíte za deset let jako žena?

„To je pro mě moc vzdálená budoucnost. Každopádně bych se ráda viděla jako maminka od fungující rodiny, kde se děti odmalička učí zpívat moravské lidové písně společně se swingovými standardy. A s FourWayClose už snad v té době budeme mít na kontě pár desek s vlastními aranžemi a tvorbou.“