„Prioritou pro mě je, aby tým šlapal,“ říká asistent trenéra Lubomír Petráš

Devět let nepřetržité práce ve službách VK Prostějov na pozici trenérského asistenta má za sebou Lubomír Petráš. A v plném proudu je jubilejní desátá sezóna tohoto volejbalového odborníka ze Slovenska na Hané. Drtivou většinu celého dlouhého času strávil po boku svého mentora i přítele, hlavního kouče Miroslava Čady. Po loňském intermezzu s nástupem sportovního manažera Petera Gogy na post lodivoda teď prostějovské ženy opět vede (téměř) nerozlučná dvojice parťáků Čada - Petráš a druhého jmenovaného jsme pro speciální přílohu Večerníku vyzpovídali v duchu parafrázovaného názvu slavného sci-fi románu: Život, volejbal a vůbec.

* Ve vékáčku působíte už hodně dlouho. Naplňuje vás ještě zdejší angažmá?
„Já jsem tady pořád spokojený. (úsměv) V Prostějově jsem si za ty roky hodně zvykl, je to můj druhý domov. Po pracovní stránce je ohromné plus, že je VK plně profesionální klub a jeden z nejsilnějších ve střední Evropě vůbec, kde všechno dobře funguje. Já se snažím být co nejlepším druhým trenérem, abych holkám vytvářel kvalitní servis a věděl, že všichni společně děláme maximum. Miro mi dává hodně prostoru vymýšlet i vést tréninky, podílet se na taktice, sledovat soupeře. A neboť mě tohle vše opravdu moc baví, můžu říct, že se svou prací fakt cítím naplněný.“
* V minulé sezóně nastaly nečekaně velké potíže. Nepodepsalo se to i na vašem nadšení a spokojenosti?
„Hlavní ve volejbalu - stejně jako v každém kolektivním sportu - nejen podle mého názoru je, aby tým šlapal, výborně fungoval. Pokud se tak neděje, jako třeba v našem případě během uplynulého ročníku, tak to člověka samozřejmě ovlivní. Podstatné však je stále usilovat o zlepšení, pro což jsme se snažili dělat maximum. Že se to úplně nedařilo je jiná věc. Každopádně jsem zkoušel zůstávat co nejvíc pozitivní, nenechat se vnitřně těmi problémy ovlivnit do zbytečně negativního přístupu. A byť je to někdy složité, asi mi v tomhle směru pomáhá moje flegmatická povaha.“ (úsměv)
* Co podle vás nejvíc zapříčinilo natolik komplikovaný ročník 2016/2017?
„Odešly před ním velké hráčské osobnosti a nově poskládaný tým nebyl reálně tak silný. Klíčové v současném volejbalu přitom vždycky bývá obsazení dvou stěžejních postů, přičemž nám to se sázkou na konkrétní nahrávačku i univerzálku po pravdě nevyšlo. Což se následně promítlo do hry celého družstva, i když pochopitelně nelze veškerou vinu svalovat jen na dvě holky. Každopádně se nám po herní stránce příliš nedařilo, s porážkami rostl psychický tlak, následně nervozita a problémy se prohlubovaly. Podstatné je, že po návratu Mira Čady do funkce coby uznávané autority se povedlo mančaft v rámci možností zkonsolidovat a přes velké zdravotní potíže ke konci jsme vydřeli další mistrovský titul. Tím větší euforie pak díky těsnému vítězství v dramatickém finále extraligy zavládla. Jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré...“ (pousměje se)
* Potenciál současného kolektivu vidíte pozitivně?
„Určitě ano. Na ty nejdůležitější pozice v sestavě, o kterých jsem mluvil před chvílí, přišly Katy Weiss a Hela Horká, což jsou zkušené vynikající volejbalistky vysoké mezinárodní úrovně. Zůstaly kvalitní opory Julča Kovářová, Laura Emonts, Nina Herelová i Verča Trnková, k nimž se přiřadila ještě Andy Kossányiová. Takhle složený tým má svou sílu, musí však zůstat zdravotně fit. Jestli zůstane, měli bychom být schopní předvádět dobré výkony. A osobně věřím, že máme rozhodně na to vyhrát podesáté českou ligu i pohár, ačkoliv to v rostoucí konkurenci nebude jednoduché. Champions League je samozřejmě jiná kapitola, tam to bude hrozně těžké.“
* Co vůbec říkáte na los evropské Ligy mistryň a šance Prostějova v něm?
„Po pravdě jsme všichni doufali, že dostaneme aspoň trochu hratelnější skupinu. (hořký úsměv) Bohužel to dopadlo podobně jako v předchozích letech, Fenerbahce Istanbul, Novara a Conegliano je skutečně vražedný los! O mistrovi Turecka se snad ani nemusíme bavit, u něj hledat jakékoliv slabiny je v podstatě nemožné. Oba italské kluby sice nejsou až takovými giganty, ale momentálně ovládají tamní ligu a třeba Conegliano je úřadující finalista Champions League, což hovoří za vše. Samozřejmě se na každé utkání připravíme nejlépe, jak to půjde, a zkusíme favority nějak zaskočit. Uvidíme, kolik nám toho dovolí, na co bude náš případně špičkový výkon stačit. Každopádně se těšíme na vynikající zápasy v klubové top soutěži. Snad přijdou lidi a Ligu mistryň si užijeme společně s fanoušky.“
* Součástí vaší práce vždy bylo i chystání videorozborů na protivníky. Je tomu tak stále?
„Sezení u videa a příprava sestřihů na taktické porady mi dřív zabíralo spoustu času, a byť mě to bavilo, šlo o dost náročnou věc. Naštěstí technika jde rovněž u volejbalu rychle dopředu a tím pádem už delší dobu fungují dva speciální propojené programy zachycující DVD záznam zápasu zároveň se statistickými údaji. U nás je na tohle machr Lukáš Miček, který podle potřeby během chvíle najede do kterékoliv části střetnutí a tu pak lze sledovat. Takticky se tímhle způsobem dá za mnohem kratší čas než v minulosti rozebrat jak hra celého družstva soupeře, tak jeho jednotlivých členek. Ovšem s množstvím informací pro hráčky se to zase nesmí přehánět, aby z toho neměly v hlavě guláš. Spíš je důležité umět správně najít i vybrat to nejpodstatnější.“
* Na závěr pojďme k vašemu mimovolejbalovému životu v Prostějově. Co vás zde nejvíce baví?
„Musím přiznat, že hlavně tenis, který hrávám čím dál tím víc. Nejvíc si to rozdáváme proti sobě s Lukášem Mičekem, ale podle možností se naskytne i řada jiných soupeřů. Třeba tenhle týden máme čtvrtek, už jsem byl na tenise třikrát a zítra půjdu zase. (směje se) Stala se z toho pro mě taková vášeň, všechny ostatní sportovní aktivity šly stranou. Navíc po tenisu vždycky dostanu krásnou žízeň a s klukama ji zajdeme uhasit na pivko, což je úžasný nápoj. (smích) Samozřejmě jen pokud je čas a příležitost, navíc se to s ním nesmí přehánět. Všechno v rozumné míře. Jinak se v Prostějově cítím opravdu jako doma, což už jsem zmínil. Za těch deset let tady skoro všechno znám, mám zde spoustu kamarádů a žije se mi tu fakt skvěle. Jednou za čas pak zajedu domů do rodné Bratislavy, kam se pokaždé těším.“