AKTUALIZOVÁNO: Petr Janda hodlá Olympic dotáhnout do oslav šedesátin kapely!

Skupina Olympic slaví v právě končícím roce pětapadesáté výročí svého založení a během probíhajícího turnaje totálně vyprodala i sál Společenského domu v Prostějově. Dvouhodinový listopadový koncert plný „pecek“ v pohodě vydržel i nestárnoucí pětasedmdesátiletý frontman a žijící česká rocková legenda Petr Janda. Na vystoupení sice dorazil z Prahy až hodinu před začátkem, přesto Večerníku věnoval drahocennou čtvrthodinku k exkluzivnímu rozhovoru, který jsme si ponechali jako vánoční dárek čtenářům až do tohoto vydání. Byl to vskutku příjemně strávený čas, kde o dobrou náladu nebyla nouze. Obzvlášť, když do našeho povídání tu a tam skočil nějakým tím vtípkem i Jandův odvěký parťák baskytarista Milan Broum...

* Jak se aktuálně máte a v jakém rozpoložení jste přijel do Prostějova?
„Já mívám většinou vždycky dobrou náladu, takže i do Prostějova jsem přijel s úsměvem. I když to ranní počasí, které jsem v Praze viděl při pohledu z okna, na náladě nikdy moc nepřidá... To, když vstanu a svítí sluníčko, mám celý den nastavený úplně jinak.“ (úsměv)
* V Prostějově a okolí vystupujete poměrně často. Cítí zde Olympic velkou fanouškovskou základnu?
„Nechci nikomu mazat med kolem pusy, myslím si, že příznivci jsou všude úplně stejní. Nedá se vybrat nějaké město a říct, že tady jsou fanoušci lepší a tam zase horší. Nechci se chvástat, ale s Olympikem jsme sjezdili celý svět a všude při našich koncertech to bylo podobné. Návštěvníci na stejné písničky zabírají stejně fakt úplně všude. Je pravda, že někdy se koncert povede líp, někdy zase hůř. Ale to bych na fanoušky nesváděl.“ (směje se)
* Jakou věkovou skupinu mají v současnosti návštěvníci vašich koncertů?
„To byste se divil! Nedávno jsem se někde dočetl, že na Olympiky už chodí jenom starobní důchodci. To ale není pravda, mezi našimi fanoušky jsou prokazatelně lidé od studentských let přes čtyřicátníky a padesátileté až skutečně po důchodce. Patrné je to především při našich vystoupeních na náměstích, tam přijdou všichni, kteří jsou zvědaví, jak nám to ještě funguje.“
* Olympic je stár pětapadesát let, kde berete stále chuť fungovat a navíc velmi často koncertovat?
„To máte těžký, pro mě je muzika nejen zdrojem obživy, ale zároveň i obrovským koníčkem. A zatím mě všechno okolo tak moc baví, že si bez toho nedokážu život představit. A po pětapadesáti letech mě už ani nenapadne tvořit novou kapelu. V Olympiku mi bylo přes půl století dobře a na všechny koncerty se moc těším, užívám si je dosyta. A dokud nám to všem tak půjde i dál, uvidíte nás pořád na pódiích. Tam jsme šťastní!“
* Po tolika letech se nabízí výraz „ponorková nemoc“. Prožil jste ji někdy s Olympikem?
„No to víte, že jo, ta se u nás prožívá každou chvíli... (smích) Teď už sice hrajeme jenom šedesát nebo sedmdesát koncertů za rok, ale byly doby, kdy jsme jich odehráli okolo dvě stě padesáti ročně. A to jsme byli spolu takřka pořád, takže se vyskytly chvíle, kdy vám na kolegovi z kapely vadilo vlastně úplně všechno...“
* Je to někdy mezi chlapama horší než například v manželství se ženskou?
„A víte, že do určité míry se naše vztahy dají skutečně přirovnat k manželství? Řekl bych, že s klukama z Olympiku ještě pořád trávím víc času než s vlastní ženou. (úsměv) A taky si s kolegy nadáváme jako s manželkou, i když někdy ty výměny názorů v kapele jsou přece jen ostřejší. V Olympiku ale máme mnohem vyšší míru tolerance, než je to u manželů. A zároveň máme jeden k druhému obrovskou úctu, protože každý z nás něco v muzikantském životě dokázal. A tím pádem je mezi námi při hádkách určitá brzda, za kterou dokážeme v té nejvypjatější chvíli zatáhnout. A to se třeba v manželství často nepodaří...“
* Máte za sebou desítky a možná i stovky hitů. Na které sázíte při svých vystoupeních dodnes?
„Hrajeme při koncertech dávné hity, ale i nové písničky z posledních tří alb, která jsme vydali v průběhu posledních pěti let. A hrajeme také písně, o kterých jsme my v Olympiku přesvědčeni, že jsou opravdovými hity, i když je lidé tolik neznají. (úsměv) Každopádně se žádný náš koncert ani dnes neobejde bez Želvy, Jasné zprávy či Osmého dne. To je jasné!“
* Je nějaká vaše píseň, kterou máte osobně ze všeho nejradši?
„Ano je, jde o Bon soir mademoiselle Paris. Přijde mi, že je to velmi povedená písnička, má krásný text a líbivou harmonii. Navíc mám rád francouzštinu, Francii jako zemi a její kulturu.“
* Olympic je šestinásobným držitelem Zlatého, posléze Českého slavíka. Jaký význam vy osobně přikládáte této anketě?
„Je to anketa jako každá jiná a jakou si může vymyslet každý... Na Slavíka dnes slyší nějakých sto nebo sto dvacet tisíc lidí, kteří posílají své hlasy. Jestli je to málo nebo moc, to nedokáži posoudit. Pravdou ale je, že Český slavík ještě pořád zajímá spoustu fanoušků, byť mně osobně se zdá, že tato anketa už vykazuje určité známky zkostnatělosti. Pomalu se v ní neděje nic nového, výsledky jsou už dlouhé roky stejné. Připadá mi, že už existuje nějaká přehrada mezi Gottem, Luckou Bílou, Kabáty a dalšími zpěváky či skupinami. (povzdechne si) Bohužel při této anketě nezáleží na tom nejdůležitějším, zda člověk vydal novou desku nebo se mu vydařil nějaký koncert. Český slavík trpí setrvačností, což mě fakt už žere!“
* Jaký je vůbec váš názor na současnou českou muziku nové nastupující generace?
„Nedá se říct, že bych dnešní mladé kapely nebo zpěváky nějak moc znal, takže bych nerad někomu ubližoval. I dnes samozřejmě hýbou muzikou dva základní prvky, což jsou rock and roll a pop. Ten popík já vůbec neposlouchám, stejně tak neposlouchám ani rapery. Ti mě nebaví, já jsem muzikant, takže vždycky hledám hudební výkony a nikoliv slovní ekvilibristiky. Připadá mi ale, že celkově světová muzika je dnes v koncích, nemá vývoj, navazuje pořád na to samé. A přitom už není na co navázat. Je podle mého vyhořelá. Hudební studna je dnes vyschlá i u nás a z posledních kapiček se vyvařují nové písničky. Musím říct, že deset nebo dvacet let jsem neslyšel něco originálního...!“
* Nedávno jsem dělal rozhovor s Tomášem Klusem, který mi na rovinu řekl, že svoji kariéru přísně dělí jedna ku jedné na muziku a rodinu. Jak je to u vás?
„Na rozdíl od Tomáše to já mám spíše v určité symbióze. Manželka i s dětmi chodí na naše koncerty, doma si je dokonce s nimi zpívám. Takže rodinu od mé profese neodděluji, je naprostou součástí mě samotného a celého Olympiku.“
* Máte čtyři děti, z toho dvě velmi malé. Jaké to je být ve vašem věku tátou?
„Senzační, vřele doporučuji všem. (úsměv) Je to nádherné, vytvořil jsem v životě další rodinu, navíc všechny mé děti se kamarádí, takže jsme všechny jaksi sloučili a vytvořili rodinu jedinou a tím pořádně velkou. Jsme spolu často, máme se moc rádi a o to přece jde. A já osobně jsem konečně dorostl do tatínkovských let, takže kromě muziky zvládám i tuto roli. Ještě mi snad chybí akorát dědečkovský vztah. Mám už tři vnuky, takže se učím být i dědkem.“ (smích)
* Jak je to s novými písničkami Olympiku, máte stále chuť tvořit nové?
„Jak už jsem řekl, v posledních pěti letech jsme vydali tři desky, na kterých vyšlo padesát zbrusu nových písniček. Nedá se říct, že jsou nějak extra moderní, ale naprosto zapadají do naší filozofie a jsou prostě skvělé. A chuť? Tu samozřejmě máme pořád, jedeme dál! Příští rok chystáme nové album, ve kterém se budeme snažit být trochu extravagantnější...“ (úsměv)
* Jaké budou oslavy 60 let skupiny?
„Ježíši! No doufám, že v tu dobu už nebudeme mít od doktorů všechno zakázané a že si budeme moci s klukama dát sklenku. A že budeme mít dovoleno ponocovat, protože to bude oslava, kterou bych si určitě nenechal ujít. Ale nepředbíhejme, vždyť to bude až za pět let.“
* Kdy vás uvidíme znovu v Prostějově?
„To fakt netuším, ale snad brzy. Přeji všem lidem krásné Vánoce a hodně hezkých chvilek při poslouchání muziky v novém roce.“