AKTUALIZOVÁNO: „SOCIÁLNÍ SLUŽBY SE DAJÍ DĚLAT I DOBŘE“

Je to teprve pár měsíců, co do moravských Víceměřic přibyl charizmatický mladý muž se španělským jménem, který však odmalička hovoří slovensky. A díky studiím i životu na Moravě i v Praze, mluví plynule i česky. Zkušenosti má pak také s německým prostředím. Koncem června se Felipe Sánchez López ujal vedení zdejšího Domova u rybníka, který chce po turbulentním období pozvednout na kvalitativně vyšší úroveň. Má k tomu všechny předpoklady, disponuje praxí jak ve zdravotnictví, tak v sociálních službách. Zjišťovali jsme o něm něco víc...

* Při představování asi každého zaujme španělské jméno a vaše slovenština. Jak se to vše slučuje s prací na Hané?
„Narodil jsem se na Slovensku, máma je Slovenka, ale otec pochází z Jižní Ameriky. Dlouho jsem pracoval na Slovensku, v Čechách jsem studoval, takže se dá říct, že Čechy jsou mi tak nějak blízké. A když se naskytla možnost jít pracovat sem, tak jsem si říkal, proč to nevyzkoušet. Vyšlo to, tak jsem tady.“ (úsměv)
* Zmínil jste se o studiu, jaký obor jste absolvoval?
„Studoval jsem na lékařské fakultě ošetřovatelství, pak jsem dělal v Praze management zdravotnictví a sociální služby. Člověk se musí stále dovzdělávat, aby nezaspal dobu a nové trendy, které se stále vyvíjí.“
* Jste tedy dokladem toho, že v dnešní otevřené Evropě není problém si najít práci kdekoliv...
„V současnosti to opravdu není problém. Předtím, než jsem přišel na Slovensko, jsem byl v Německu. V rámci Evropské unie člověk dokáže najít práci a usadit se v kterékoliv zemi.“
* V Německu jste se zabýval konkrétně čím?
„Studoval jsem tam jazyk, byla to dobrá zkušenost, trochu jsem se seznámil s fungováním sociálních služeb. Plánoval jsem, že bych tam v tomto oboru pracoval, ale pak jsem dostal nabídku ze Slovenska, tak jsem se vrátil.“
* Z toho vyplývá, že máte dobrou jazykovou výbavu?
„To zrovna ne. (pousměje se) Trochu se domluvím, ale že bych měl nějakou výbornou jazykovou výbavu, to se říct nedá. Slovenština je jasná, česky jsem se musel naučit, když tady pracuji a všechny dokumenty musí být samozřejmě v češtině. Španělsky umím jen málo, no a potom angličtina, němčina. Ale člověk, když jazyk nepoužívá, tak brzy zapomene.“
* Proč jste si vybral právě práci se seniory?
„Už při studiu jsem pracoval v nemocnici na urgentním příjmu, takže mám zkušenosti i s klinickou praxí. Také jsem v průběhu studia přičichl k sociálním službám. Tím, že jsem původně zdravotník, tak jsem se vždy snažil nějak propojit zdravotnickou část se sociální, což spolu úzce souvisí a bez toho to nefunguje. Kromě sociálních služeb se snažím dbát a klást důraz na kvalitu zdravotní péče. O to mi hlavně jde. Sociální služby, s kterými jsem se během studií seznámil, se mi začaly líbit, a rozhodl jsem se ubírat tímto směrem, v němž jsem viděl jakousi seberealizaci.“
* Jak jste přišel na práci ve Víceměřicích?
„Pracoval jsem na Slovensku, když jsme na internetu našel tuto nabídku, tak jsem podal přihlášku, prošel výběrovým řízením a vyšlo to. (úsměv) Byla to velká výzva, věc, která má mnoho možností, potenciál a může se stále rozvíjet. Měl jsem prostě nějakou svoji představu a teď se ji snažím realizovat.“
* Takže jste dosáhl zatím nejvyšší pozice v profesní kariéře?
„Dá se říct, že ano. Předtím jsem pracoval v managementu kvality na Slovensku, takže toto místo je posun. A s tím, že je tady větší možnost seberealizace.“
* Jak to máte s bydlením a dojížděním?
„Bydlím v Trnavě, přes týden jsem tady ve Víceměřicích na ubytovně a na víkendy se vracím zpět domů. Trnava není až tak daleko. Na denní dojíždění to sice není, ale takto to celkem jde.“ (úsměv)
* Můžete krátce shrnout historii budovy, v níž se nachází Domov u rybníka?
„Domov u rybníka ve Víceměřicích je umístěn v bývalém Metternichově zámečku, který byl vystavěn na místě původní tvrze připomínané již ve čtrnáctém století. Péči o chovance měli ve své režii církev a sesterský řád dominikánek. Takže už historicky to bylo dané, že tady byly sociální služby, jak je známe dnes. Postupně se rozvíjely další služby, jako domov pro seniory, chráněné bydlení, nebo služba se zvláštním režimem. Máme taky domov pro zdravotně postižené, kteří jsou stále většinovou částí našich uživatelů.
* Kolika lidem dává tento domov zázemí?
„Máme přes dvě stovky uživatelů, z toho asi šedesát procent tvoří zdravotně postižení. Zhruba čtyřicet míst je rezervováno pro seniory, sedmadvacet míst v rámci služby se zvláštním režimem a na chráněném bydlení má svůj domov šest uživatelů.“
* Kapacita je tedy naprosto využitá?
„Ano, jsme zcela naplněni. Navíc máme hodně žadatelů.“
* Jaká je šance získat v domově místo?
„Šance je vždy, ale je otázka kdy... Máme pořadníky, zejména se jedná o seniory, protože tady máme službu se zvláštním režimem, která je dost často vyhledávaná. Bohužel nemáme kapacity na to vše obsáhnout. Proto se na místo musí čekat.“
* Jaká je skladba klientů se zdravotním postižením?
„Většinou jde o osoby fyzicky handicapované, tedy tělesně postižení. Spousta uživatelů je tady již od raného dětství, takže vlastně nebyli nikde jinde než tady. Ti tady mají domov - zažili personální změny ve vedení, rekonstrukce, novinky, prostě všechno. Někteří uživatelé mají i mentální postižení, ale většina jsou osoby s tělesným postižením.“
* Z toho vyplývá nutnost speciálního vybavení interiéru?
„Každá služba má nějaké své požadavky. Co se týká osob se zdravotním postižením, tam je to dané. Lékař se vyjádří ke každému zájemci, jestli spadá do naší cílové skupiny. Ty jsou uvedeny na našich internetových stránkách, takže se tam každý může podívat.“
* Musíte občas provádět nějaké stavební úpravy, nebo stačí vybavení, které máte?
„Předělávat se musí vždy něco, jsou zákonné normy, které vám stanoví nějaký pobytový standard, který musíte splňovat. A my se snažíme postupnými kroky zlepšovat kvalitu pobytu našich uživatelů. Ať už se jedná o snižování počtu uživatelů na jednom pokoji, úpravu prostor v pokojích pro jednoho uživatele, vybavení, odstranění bariér a podobně.“
* Jaká je vlastně spádová oblast pro vaše zařízení?
„Jsme pro kohokoliv, obec, nejbližší okolí, ale v pořadníku máme i lidi mimo okres. Zájemci o místo v podobném zařízení si posílají třeba čtyři žádosti a čekají, odkud se jim ozvou, že mají volné místo.“ (pousměje se)
* Je pro úspěch rozhodující místní příslušnost?
„Lidé si myslí, že pokud jsou třeba v pořadníku pátí, tak přijdou i pátí na řadu, což ale není úplně pravda. Do pořadníku se lidé zaevidují podle toho, jak se přihlásili. Poté, co se uvolní místo, se posuzuje, zda je to místo pro muže nebo ženu. Je logické, že na pokoj, kde je žena, nelze umístit mužského žadatele. Dále se zohledňuje vyjádření lékaře, zda ten daný člověk je vhodný do našeho zařízení nebo ne. Posuzuje se i hledisko sociální. Naši pracovníci provádí šetření přímo u dotyčného člověka, v nemocnici u lůžka, nebo doma, zda má akutní potřebu této sociální služby, tedy jestli není někdo, kdo tuto sociální službu potřebuje více. Po zohlednění všech faktorů jsou zájemci oslovováni podle pořadí.“
* Takže na tom, odkud klient pochází, zase až tak nezáleží?
„I to je jeden z posuzovaných bodů. Pokud je klient místní, také se k tomu přihlíží. Máme bodový systém, který posuzuje všechny aspekty, sociální, zdravotní i bydliště. Každého posuzujeme z komplexního hlediska. Nedá se prostě říci, toho vezmeme, toho ne. Každý člověk má svou individuální potřebu.“
* Kolik zaměstnáváte lidí a jaká je jejich skladba?
„Máme zhruba sto padesát zaměstnanců. Jednak jsou to zaměstnanci v přímé péči, na odděleních, dále instruktoři, kteří vytváří program aktivizační činnosti, dále tu máme jednotlivé vedoucí domovů, zdravotní tým, který je mimochodem vynikající. Jsme jedni z mála, kteří dokáží zabezpečit zdravotní péči čtyřiadvacet hodin denně. Máme zde lékaře praktika, zubaře, psychiatra. Dále máme zaměstnance kanceláří, účetní, zaměstnance provozního úseku, kteří se starají o fungování objektů, sociální pracovníky, kteří mají na starost přímo řešení sociálních věcí. Pak jsou zde zaměstnanci, kteří se starají o úklid, zaměstnanci kuchyně, protože si vaříme sami. Jsme velkokapacitní zařízení, to znamená, že jsme velký zaměstnavatel, máme zde i nějaké zázemí, hospodářství, zahradu, takže každý člověk je zde využitý. Každý přispívá svým dílem do celkového balíku naší péče o člověka.“
* Okřídlený bonmot říká, že finance jsou vždy až na prvním místě. Jak to ve vašem oboru vypadá, když sháníte peníze?
„To je vždycky trochu problém... Tím, že nejsme soukromé zařízení, tak naším cílem není prioritně vytvořit zisk. Jsme příspěvková organizace, takže ani zisk nevytváříme. Péčí o naše klienty, celým provozem a veškerými výdaji to ani není možné. Není zde prostor na nějaké šachování. Dostáváme dotace z kraje, který nám přispívá na fungování sociálních služeb. Dále máme zdroje z vkladů uživatelů, kteří si hradí stravu a ubytování. Pak dostáváme určité příspěvky na péči na každého klienta podle stupně odkázanosti, dále jsou to peníze od zřizovatele.“
* Jen pro zajímavost, kolik si hradí klient za ubytování a stravu?
„To je také dost individuální. Strava se odvíjí od toho, zda má klient nějakou dietu. Pokud někdo nemá lékařem stanovenou speciální dietu, tak ho strava stojí kolem sto čtyřicet korun a spolu s ubytováním to měsíčně dělá asi osm až devět tisíc korun. Patříme k těm levnějším zařízením v rámci regionu. Jsou zařízení, která jsou dražší a uživatelé pak nemají dostatek peněz, aby to dokázali zafinancovat. My jsme benevolentnější.“
* Jaké tady mají klienti vyžití? Které aktivity jim nabízíte?
„Aby to nekončilo jenom tím, že sem uživatel nastoupí a hotovo, máme různé aktivizační činnosti. Čím jsme velmi populární a známí, je výroba košíků. Máme vlastní košíkárnu, pleteme výrobky z proutí. Je o ně zájem, chodíme se prezentovat na různé akce, prodáváme je. Dále se zde vyrábí keramika, také velmi pěkná, která se prodává, máme tkaní, vyrábíme tkané koberce. To jsou tři aktivizační činnosti, kterými jsme široko daleko známí. Jak jsem již zmínil, máme vlastní hospodářství, zvířata, o která se uživatelé starají. Máme k dispozici různé kroužky, muzikoterapii, canisterapii, využíváme sportovní kroužky jako stolní tenis, plavání, podnikáme různé výlety, organizujeme pro seniory různá posezení v rámci areálu, zejména pro ty, kteří se už nemohou dostat někam na výlet. Programu je dost, stále pracujeme na vytváření nových aktivit, nových trendů, nových věcí, které by lidi zaujaly, aby si vybrali právě naše zařízení.“
* Funguje v této branži nějaká konkurence neboli musíte se snažit klienty něčím nalákat, aby si vybrali právě vás?
„To je jedna věc. Nikdo ovšem nechce dát příbuzného do takového zařízení, kde člověk sedí na pokoji, dostane pouze stravu a nic jiného. Člověk by se měl zabavit, aby jeho život byl pestřejší a čas mu nebyl dlouhý. Aby prostě využil čas, který tady tráví, odpočinul si a současně zažil spoustu zážitků, které třeba v životě ani neměl.“
* Nemáte zde pouze seniory. Co nabízíte mladším klientům?
„Kluci se zdravotním postižením chodí třeba na fotbal, na stolní tenis, účastní se různých akcí. Každá cílová skupina má svoji zájmovou činnost a té se věnuje.“
* Zmínil jste, že dříve se o toto zařízení staral církevní řád. Je tady ještě nějaké církevní zázemí, duchovní správa?
„Přímo ne, ale zajišťujeme zde bohoslužby, aby každý člověk měl naplněnou i potřebu víry. Máme dokonce nově vybudovanou kapličku, takže si u nás člověk vyplní i své duchovní potřeby.“
* Setkáváte se i ve své práci se zažitými stereotypy?
„Rád bych vyvrátil všeobecné mínění o tom, že umístění do tohoto zařízení je něco strašného, že seniora prostě odloží rodina. Tak to skutečně není. Některá zařízení mohou takto vyznít, ale u nás se snažíme těm lidem připravit takový program, aby čas, který tady stráví, byl potěšením, aby si mohli říct, že byl dobře využitý, aby neměli hlavně pocit samoty. Je naším cílem, aby tento domov byl skutečným domovem.“
* Stává se, že se klient zase vrátí ke své rodině?
„Je to různé... Většinou je to tak, že klienti, když už k nám přijdou, tak je to proto, že jejich příbuzní už o ně nedokáží pečovat a člověk už není schopný samostatně žít. Rodina se na nás obrátí s žádostí, zda bychom ho nemohli přijmout. I pro její členy to bývá lepší, jsou více v klidu, že je jejich příbuzný zajištěn. Rodina si jej pak bere na rodinné oslavy, domů na prázdniny, o Vánocích. To je naše podmínka, že klient nesmí mít přerušený kontakt se svými blízkými. Ti musí vědět, že když sem příbuzného dají, tak je o něj postaráno, ale mohou jej kdykoliv přijít navštívit, může si ho vzít, komunikovat s ním, může využít telefon, e-mail. Snažíme se naplňovat moderní trendy, využíváme internetu a nových komunikačních médií.“
* Domov jste přebíral v nějakém stavu, teď už jste se jistě zorientoval, takže je na mstě otázka, jaké máte cíle a vizi, kam směřovat, čeho dosáhnout?
„Já bych své působení rozdělil na tři části. První část bylo samotné seznámení, poslední část je nějaká moje vize, kam by to mělo dojít. Teď přišla prostřední část, dalo by se říct ta nejdůležitější a nejzdlouhavější, tedy část samotné realizace. Tak jako všude, i my máme nedostatky, na kterých je třeba pracovat. Vydali jsme se cestou, kde se snažíme jednotlivé problémy odstranit. Co se týká dlouhodobých cílů, je pro nás do budoucna důležité zlepšit kvalitu ubytování, zvýšit ubytovací standard, na tom se intenzivně pracuje. Dále zabezpečit víc aktivizačních činností, vytvořit nové programy, v nichž bychom zapojili i občany obce. Obec je malá, i zde žijí senioři, možná naši budoucí klienti, lidé, kteří tento ústav znají už od mala. Chceme zkusit vzájemné propojení. Ukazovat veřejnosti, že nejsme jen ústav, kde jsou lidé ubytovaní, ale když někdo potřebuje pomoc, radu, tak jsme tady pro něj. Zřizujeme různé poradny od sociální po dietní, takže tady lidé, kteří třeba nemají internet, najdou i zdroj informací. Hodláme domov pozvednout prostě na vyšší úroveň, aby klient viděl, že sociální služby se dají dělat i dobře.“ (úsměv)