AKTUALIZOVÁNO: Oceněný Jiří VYKOUKAL: „NECÍTÍM SE BÝT LEGENDOU“

Hokejová Sparta rozšířila včera večer svou oddílovou síň slávy a jedním z trojice dekorovaných se stal i Jiří Vykoukal. „Mám z toho upřímně obrovskou radost. Ještě když jsem si přečetl, že na výběru se podílejí samotní členové. Tohoto ocenění si velice vážím a mám radost, že do toho klubu budu přivítaný,“ cítil se současný hlavní kouč Jestřábů velice poctěn zařazením do Klubu legend a den před slavnostním aktem poskytl Večerníku rozhovor, v němž krátce zavzpomínal na roky strávené v jednom z nejúspěšnějších tuzemských oddílů.

* Cítíte se být sparťanskou legendou?
„Já se legendou necítím, připadám si mladý a chtěl bych si ještě zahrát. (smích) Ale čas letí, člověk ho nezastaví. Ani nevím, co člověk může nazývat legendou, tento pojem je hodně vážený a nevím, jestli si vůbec můžu dovolit takové spojení se svou osobou. Pod legendou si představuji někoho úspěšnějšího.“
* Jak se na tento slavnostní okamžik těšíte?
„Ještě jsem se na to ani pořádně nepřipravoval. Máme před sebou zápas s Litoměřicemi, k němu směřují moje myšlenky, abychom vyhráli. Tým máme hodně okleštěný a úzký, vypadla nám spousta hráčů ze základu a na herním projevu je to strašně znát. Mám zamotanou hlavu, co s tím dál, a dnes přemýšlím jen nad tím, jak uspět v Prostějově. V Praze to ale budou příjemné chvilky.“
* Přivedlo vás toto ocenění v myšlenkách krátce zpátky do hráčské kariéry?
„Ve Sportovní hale jsem už dlouho nebyl, když jsme tam ale točili medailonek a vstoupil jsem tam, tak se mi to vybavilo. Zažil jsem tam krásné roky, tituly, úspěchy i nezdary, dobré i špatné zápasy, spoustu výborných spoluhráčů. Na to si člověk samozřejmě vzpomene.“ 
* Strávil jste ve Spartě s přestávkami více než deset let, jaká to byla období?
„Přišel jsem z Olomouce a pak jsem se tam hned třikrát vrátil. (úsměv) Moje angažmá ve Spartě bylo takové roztahané, mezitím jsem hrál v zahraničí. Jsem rád, že jsem se vždy mohl vrátit právě do Sparty, a jediné, co mi nevyšlo, abych tam i kariéru zakončil. S tím ale člověk nic nenadělá, to je osud. Chtěl jsem si hraní ještě trochu prodloužit, tak jsem šel do Českých Budějovic a pak do Plzně.“
* Platí, že Sparta byla vaším tuzemským klubem číslo jedna, přestože jste vyrůstal v Olomouci?
„Samozřejmě. Když jsem odcházel z Olomouce, měl jsem nabídky z celé Moravy, nakonec jsem zvolil Spartu. Tenkrát tam hráli Jarda Látal, Jirka Látal, všechno to byli hráči z Olomouce, takže jsem se s rodiči rozhodl pro Spartu. A pak když jsem se vždycky vracel, tak moje kroky směřovaly znovu do Sparty. Při posledním návratu jsem zvažoval, zda dohrát kariéru v zahraničí, měl jsem tehdy ještě velice zajímavou nabídku z Karpatu Oulu, ale zvolil jsem návrat.“
* Mezi vaším prvním a posledním titulem uteklo sedmnáct let. O čem to kromě vaší dlouhověkosti svědčí?
„Měl jsem štěstí na dobu. Hokejová kariéra se prodlužuje, a co si budeme povídat, hráčů také není moc, takže je to pro starší borce plus, že si kariéru mohou prodloužit. Dřív tu byla větší konkurence a víc hráčů, můžeme to pozorovat v Severní Americe, kde je celá plejáda mladých hráčů a starší to mají těžší. U nás hráčská základna není tak dobrá, hráčů není tolik, to je hlavní důvod, proč starší hráči jsou tolik ceněni.“
* Co vůbec tehdy stálo za vaším posledním odchodem ze Sparty?
„Měli jsme silný tým, ale výsledkově se nám nevedlo, tak se vedení v lednu rozhodlo, že bude dávat příležitost mladším hráčům. Já jsem byl jedním z těch, u nichž se vědělo, že jejich kariéra bude končit, tak jsme se domluvili, že odejdu. Měl jsem se vrátit zpátky do Finska, kde o mě byl zájem, měl jsem rozjednané angažmá v Jokeritu Helsinky a Lukko Rauma. Také jsem si říkal, že když odejít ze Sparty, tak jedině ze zahraničí, ale byl jsem pod smlouvou a ve finále se rozhodlo, že půjdu do Českých Budějovic. Tenkrát tam trénoval František Výborný, tak jsem s tím neměl problém a šel jsem tam odehrát sezónu. A tu další jsem věděl, že chci ještě hrát, ale ne celou, takže jsem její polovinu strávil v Plzni.“
* Krátce jste se pokoušel prosadit i do NHL, co tehdy chybělo, aby to třeba ve Washingtonu vyšlo?
„Jsem realista a tehdy jsem na to neměl, nebyl jsem na tu soutěž připravený. Nevím, jestli bych se svou hrou na to někdy měl, taky potřebujete mít nakloněné věci na svou stranu, aby se vám vše sešlo. Ale hodnotím i toto období pozitivně, protože mě naučilo hodně o tréninku i samostatnosti, a přestože jsem ho strávil na farmě, tak jsem z toho později těžil.“
* V následujících letech už nebyla šance pokusit se prosadit i za Atlantikem, když jste se v Evropě vypracoval mezi špičku?
„Je spousta hráčů, kteří mají skvělou kariéru v Evropě a v zámoří je tomu naopak, stejně tak jsou hráči, kteří v Evropě neuspějí, ale jsou schopní hrát v NHL. Takhle to prostě ve sportovním světě je. Karty se mnou hrály tak, že moje kariéra byla předurčena v Evropě.“
* Zažil jste zatím poslední sparťanský triumf. Proč po více než deset let nepřišel další?
„Sparta se vždy snaží složit výborný tým, ambice jsou tam nejvyšší. I kdybyste měl deset dorostenců, tak na vás bude sportovní tlak. To je Sparta. Ať vyjede kamkoliv, každý by si rád na ní smlsnul. Já ale říkám, že tlak je pouze v pneumatikách, a pokud s ním neumíte pracovat, tak je zbytečné ho na sebe vytvářet. Měli jsme v tom období dobrý tým, dobrou partu i kus štěstí. Do play-off jsme postoupili až posledním zápasem doma se Slavií, pak jsme otáčeli sérii doma se Zlínem, při níž jsme prohrávali nula dva na zápasy. Ve finále jsme dva tři zápasy se Slavií prohrávali, abychom to vždy otočili. Potřebujete mít nějakou kvalitu, aby se mančaftu dařilo, i kus štěstí, aby se vám to sešlo.“
* A celkově jste spokojen, co se vám podařilo?
„Vždy říkám klukům, že hráčská kariéra je hodně krátká, ať si váží toho, že mohou dělat, co je baví. Hrajete padesát šedesát zápasů ročně, v každém z nich maximálně dvacet minut, dává to vlastně jen několik hodin za celý rok. Oproti normálním civilním zaměstnáním je hokej opravdu pohoda a ne každý potom zvládne přechod ze sportovního do obyčejného života.“
* A váš přechod byl dostatečně úspěšný a plynulý?
„Já bych to tak neřekl... Osobně jsem byl zaměřen jen do hokeje, řešil jsem pouze hokej, hokej, hokej a teď cítím, že to byla chyba. Již na konci kariéry jsem měl přemýšlet, co dál. Já jsem to moc neřešil, chtěl jsem dělat hokej na sto procent a mít pocit, že na každý zápas a každý trénink jsem dobře připravený. Moc jsem nepřemýšlel, co bude po kariéře. Na jejím konci mě začala zajímat mentální stránka sportovce, takže jsem si první dva tři roky objel prakticky všechny semináře sportovních psychologů, udělal jsem si zkoušku a nikdy by mě nenapadlo, že budu trénovat. Do toho jsem měl své aktivity, které nevyšly, udělal jsem nějaká špatná rozhodnutí, proto přišel i návrat k hokeji.“
* Takže je váš návrat k hokeji pouze dočasný?
„Nevím, jestli se hokeji budu věnovat pořád, trénování není činnost, která by mě až tak zajímala do budoucna, ale je to výborná zkušenost, která nevím, jestli bude trvat dva, tři nebo pět let. Vnitřně ale cítím, že jsem nastaven na něco jiného a toto je jen část cesty, po níž jdu a která mi dá novou zkušenost. Takhle se na to dívám.“ (úsměv)