AKTUALIZOVÁNO: „OD US OPEN CÍTÍM, ŽE STARÁ PETRA JE ZPÁTKY“

FOTO: Loňský rok zakončila Petra Kvitová na jedenáctém místě světového žebříku WTA a snila o návratu mezi elitní desítku. Uvědomovala si, že to nebude snadné, a byla připravená na nejnáročnější sezónu. To ještě netušila, že jí do života vstoupí stále neznámý lupič, který tenistku přepadl v jejím prostějovském bytě, pořezal na levé ruce a doslova převrátil život naruby. Během jediné sekundy. Místo do tenisových areálů mířila do nemocnice, místo posilování se věnovala hodně pomalé rehabilitaci a přitom neustále přemýšlela, co všechno v následujících měsících a letech přijde či jestli vůbec vezme raketu do ruky a zda se ještě vrátí na kurty. Od 20. prosince 2016, kdy došlo k onomu přepadení, si prošla bezesporu těžkým obdobím, přesto se nevzdala. Osud členku prostějovského TK Agrofert za její nezdolnou vůli odměnil. Nejenže oslavila comeback do kolotoče WTA, ale prožila znovu i radost z velkých triumfů a turnajového titulu. Její soupeřky rychle zjistily, že mají proti sobě hráčku, která může opět bojovat o ty největší triumfy. Přestože v závěru sezóny spadla na 29. příčku světového žebříčku. „Ten jsem nikdy příliš nesledovala. Ani ve chvíli, kdy mi patřilo druhé místo. Rozhodující je, že se zase cítím jako normální tenistka. Po tom všem je to samo o sobě velké vítězství,“ popsala své pocity po nejnáročnější sezóně v kariéře Petra Kvitová, která se stala vůbec první tenistkou jedenadvacátého století, jež dokázala v témže roce vyhrát Wimbledon, Turnaj mistryň i Fed Cup.

* Máte za sebou neuvěřitelně náročnou sezónu. Jste ráda, že už je za vámi?
„Vlastně ani ne. Snažím se všechno brát pozitivně. Po tom všem, co se mi stalo, jsem vlastně za sezónu ráda. Těší mě, že jsem zpátky. Byla to ale možná nejnáročnější sezona, co jsem kdy měla... Čas věnovaný tomu, abych se vrátila, byl emotivní a psychicky náročný.“
* Přestože z pohledu emocí šlo o extrémní měsíce?
„Pochopitelně doufám, že mě něco podobného už nepotká.... Mám za sebou nepříjemné okamžiky. Úvahy o tom, jestli vůbec pohnu prsty, jestli budu hrát tenis. Hlava byla takovým přemýšlením zahlcená. Začala jsem kvůli tomu i studovat, abych přišla na jiné myšlenky. Ale nakonec vše dobře dopadlo, to je velká vzpruha.“
* Po návratu na kurty jste se i u nepovedených úderů někdy usmála. Naznačoval úsměv, že prohraná výměna není nic proto tomu, čím jste si prošla?
„To, že jsem zpátky v tenisovém kolotoči, je skvělé. Cítím se zase jako normální tenistka. A ta na kurtu co nejvíce bojuje o vítězství. Ale možnost, že můžu zase dělat, co mě baví, beru po tom všem jako velký dar. Chci si ho užít a nedělat si velkou hlavu z jednoho nepovedeného míče. K užívání úsměv patří.“
* Takže výsledky nejsou úplně rozhodující?
„To rozhodně ne. Když se mi nedaří, cítím frustraci. Ale nic se nemá přehánět. Někdy stačí právě jeden úsměv a člověk se cítí lépe.“
* Mimochodem, jak vám jdou studia?
„No stíhala bych, ale moje mentální kapacita teď není úplně nastavená na školu. Jsem trochu pomalejší. (úsměv) Nejsem na to hrdá. Chtěla bych jít na zkoušku, třeba z psychologie.
* Sama jste se toho o sobě ostatně dozvěděla hodně, ne?
„Pořád platí to, co jsem říkala: věděla jsem, že jsem bojovnice na kurtu, ale tohle bylo trochu jiné. To, že takhle dokážu bojovat i v životě, je nejdůležitější věc, co jsem zjistila.“
* Poprvé v kariéře jste sezónu uzavřela už v první polovině října. Nemrzí vás, že jste ji nemohla prodloužit na turnaji WTA Elite Trophy v Číně, který jste před rokem vyhrála?
„Jeden turnaj bych ještě zvládla, i kvůli tomu jsem požádala o volnou kartu od pořadatelů. Ti dali přednost domácí hráčce, což se dá pochopit. Kdyby pan Černošek dělal turnaj tady, asi to nedá Číňance. Zpočátku mě to trochu mrzelo, ale teď ne. Sezóna skončila dříve, ale má to i svoje výhody. Mám více volna na odpočinek a také na přípravu na další rok.“
* Jak tedy hodnotíte uplynulou sezonu?
„Po tom všem, co se loni stalo, rozhodně beru ty následující měsíce pozitivně. Dokonce jsem vyhrála turnaj, což asi nikdo nečekal a ani já. Zahrála jsem i dobrý výsledek na US Open. Jsem moc ráda, že jsem zpátky.“
* Letošní sezónu končíte až na 29. příčce žebříčku WTA. Jak jste s touto pozicí spokojená?
„Loni jedenadvacátého prosince bych s tímto umístěním byla hodně spokojená... (pousměje se) teď bych mohla být trochu zklamaná, ale žebříček je jenom číslo. A na to, že jsem hrála jenom půl sezóny, to není zase tak špatné.“
* První měsíce roku byly především ve znamení náročných a únavných rehabilitací. Neubíjel stereotyp vaši víru, že zraněná ruka bude zase v pořádku?
„Mentálně to bylo opravdu složité. Denní program byl prakticky pořád stejný, všechno bylo o stereotypu a hodinách cvičení. Nic se nedalo uspěchat a pochopitelně se to táhlo. Pořád jsem sledovala, jak se ruka chová. Jestli není unavená nebo nateklá. Hodně mi pomohl můj tým.“
* V čem byl jeho největší přínos?
„Povzbuzoval mě a snažil se vymýšlet rozptýlení. A současně mě brzdil, abych rehabilitaci neuspěchala. Je to velká práce trenérů, úplně mě nepřetěžovali. To byla alfa a omega od té doby, kdy jsem měla ruku v dlaze a mohla vůbec něco začít dělat. Šli jsme krok za krokem, abychom eliminovali nějaké zranění.“
* Neměla jste problém zůstat trpělivá?
„Rozhodla jsem se, že se vrátím a udělám pro to maximum. I kdyby to mělo trvat třeba dva roky. Měla jsem jasný program, bylo dáno, co všechno musí proběhnout, abych se mohla vrátit. Dokonce mě trenéři chválili, jak jsem byla poctivá a pracovitá. Ale to jsem snad byla dříve také.“ (úsměv)
* Nenapadlo vás občas v zápalu boje: Proč se vlastně nervovat, když jsem zažila tohle všechno?
„Párkrát se mi stalo, že jsem si nadávala a pak jsem si řekla, že už mám za sebou i těžší chvíle. Ale když se mi ne úplně daří, to neuspokojení ve mně je - a bez něj by to taky nešlo. To, že si nemám dělat hlavu z malicherností, si většinou uvědomím až poté, co se zastavím a ohlédnu se zpátky. Ale na kurtu chci bojovat a vymáčknout ze sebe to nejlepší. Což je asi dobře. Jinak bych se nevrátila a nehrála takhle.“
* Dřina se vyplatila. Na konci května jste se vrátila a na French Open uhrála kolo. Co jste cítila?
„Nedá se to popsat! Cítila jsem se jinak než před zraněním. Zjistila jsem, že musím hrát a bojovat trochu jinak. Ale i tak to bylo úžasné. Z pohledu emocí možná skutečně nejsilnější okamžik roku.“
* Po Paříži přišlo senzační vítězství v Birminghamu. Tehdy jste si uvědomila, že jste opravdu zpátky?
„Ten úspěch byl naprosto nečekaný, měla jsem velkou radost. Navíc to bylo na mé oblíbené trávě. Pro psychiku to byl povedený turnaj, podařilo se mi odehrát opravdu dobré zápasy. Přesto jsem si uvědomovala, jak velké jsou rezervy.“
* Neměla jste ani pocit, že jste na dobré cestě?
„Ten přišel až po US Open. Do té doby šlo hlavně o to, abych se dostala do zápasů, naučila se zase zvládat klíčové situace. V New Yorku jsem měla poprvé pocit, že je stará Petra zpátky. Že to půjde, i když nějaké omezení už tam asi zůstane napořád. S tím se však dá hrát.“
* Takže do New Yorku se už teď budete ráda vracet?
(smích) „Začnu to tam mít asi opravdu ráda. Opravdu jsem se na US Open cítila dobře, hlavně utkání v osmifinále proti Muguruzaové vyšlo. Byl to můj nejlepší zápas v sezóně.“
* Od třetího grandslamu se navíc přestalo neustále probírat vaše zranění. Byla to velká úleva?
„Postupně to téma odeznívalo. Zlom přišel ve chvíli, kdy pan doktor Kebule ukázal moji ruku po zranění veřejnosti. Všechno utichlo, od té doby mám klid a jsem ráda. Ten humbuk byl vážně velký. Teď jsem ale zpátky v normálním životě, pokud se to dá říct.“ (úsměv)
* Jak je na tom poraněná ruka teď, už sevřete ruku v pěst?
„Ruka se lepší, pomalu, ale jistě. To je dobré znamení. Pan doktor původně říkal, že bude trvat rok až dva, než se ruka úplně ustálí. Do pěstičky pořád mám daleko, ale nějaký prst už je blíž než ostatní. Pomalu jizvy měknou a je to pohyblivější.“¨
* Pořád cvičíte i ve volném čase?
„Ano. Skoro si tím přijdu už jako postižená, sedím někde na večeři a cvičím s rukou. (směje se) Neustále se snažím něco dělat.
* Jak využíváte volno po sezóně?
„Byli jsme s týmem v Monaku, na Kanárských ostrovech a jsme i v Čechách, nějak se to kombinuje. Samotný odpočinek mícháme ale také s přípravou. Pře návratem jsem zase toho tolik neodtrénovala, což bylo třeba právě na US Open vidět. Měla jsem problém s podáním. Myslím, že takovou fázi už jsem v kariéře měla. Servis je o tréninku. A na ten teď bude dost času.“
* Máte už jasno o tom, jaký budete mít program v příštích měsících?
„Všechno se vrací do starých kolejí. Takže budu hrát jako první extraligu smíšených družstev a pak od Nového roku postupně Brisbane, Sydney a Melbourne.“
* Teprve teď tedy půjde o opravdu ostrý restart?
„Letošní zkoušku se nám podařilo zvládnout, takže pojedeme nanovo. Pokusím se co nejlépe připravit s vírou, že moje nejlepší sezóna v kariéře teprve přijde.“ (pousměje se)
* Prozradíte své plány pro příští sezónu?
„Ty si nechám pro sebe a budu doufat, že se splní. Pořád je toho hodně přede mnou. Doktor ze začátku říkal, že to bude trvat rok až dva, než se ruka úplně ustálí. S tím souvisí i rozhodnutí, že o svých cílech nebudu mluvit.“
* Nebude komplikací propad na konec třetí světové desítky? Třeba z pohledu nasazení na grandslamech?
„Tatínek vždy říká, že když chce člověk vyhrát, stejně musí porazit všechny. Má pravdu. Takže žebříček není úplně nejdůležitější. Prostě pokaždé půjdu na kurt s tím, že chci bojovat a vymáčknout ze sebe to nejlepší. Třeba přijde odměna.“