AKTUALIZOVÁNO: „ZPÍVÁM BOS, PROTOŽE JSEM V PARTĚ BOSS!“

Na rozhovor s Tomášem Klusem jsem se moc těšil. A nezklamal se. Na pohodovějšího a upřímnějšího člověka totiž hned tak nenarazíte, osobně se mi to nezadařilo už pěkně dlouho. Zpěvák a herec původem z Třince zavítal v rámci svého turné do Prostějova poslední říjnovou sobotu a nejen kvůli k jeho profesním kvalitám nebylo divu, že koncert ve Společenském domě byl beznadějně vyprodaný. Večerníku věnoval čerstvý trojnásobný tatínek půlhodinku před samotným vystoupením. A bavili jsme se o všem možném od rodiny, přes politiku, zpívání až po jeho olympijské ambice. Nevynechali jsme ani herecké role a dozvěděli se, proč na koncertech zpívá bos...

* Jak se cítíte před prostějovským vystoupením?
„Jsem naprosto v pohodě. (úsměv) Už proto, co se děje u nás doma... Nám se v kapele stala taková věc, že jsme se rozrodili. Jsme čtyři členové skupiny a máme dohromady už devět dětí. A všechny v rozmezí od nula do čtyř let, takže si asi umíte představit, co to pro nás, táty, znamená. A s klukama jsme se shodli na tom, že na koncerty vlastně jezdíme odpočívat. (směje se) Takže tím potvrzuji, že jsme všichni v naprosté pohodě a já osobně se mám skvěle.“
* Máte už zkušenosti s místním publikem?
„Už nějaké mám, vystupovali jsme tady před časem v rámci Hanáckých slavností a také jsme hráli pro tenisty v rámci uzavřené akce. Ale co se týká našeho turné Recyklus, to vím stoprocentně, že jsme tady ještě nebyli!“
* Možná jen minimum vašich příznivců tuší, že jste tady vlastně nemusel být, že jste klidně mohl být olympijským vítězem a věnovat se sportu. V roce 2002 jste se totiž stal mistrem Evropy v moderním pětiboji...
„A věřte, že já se chtěl stát olympijským vítězem! Ale pak mě to bohužel přestalo bavit. Sportoval jsem poměrně dlouho, začínal jsem už v sedmi letech a jelikož jsem dosti houževnatý člověk, hodně se do toho ponořil a už ve čtrnácti letech byl v Praze jako civilní člen Dukly Praha. Denně jsem absolvoval osmihodinové tréninky a celý můj mladý život směřoval k vysněné účasti na olympijských hrách. Ten evropský titul v moderním pětiboji měl být jen jakousi předzvěstí...“
* Kde se tedy vaše sportovní kariéra zadrhla?
„Život v Praze poskytne člověku určitou volnost a kolem mě se zároveň výrazně rozrostla škála přátel. A mezi nimi byli i lidé, kteří se sportem neměli vůbec nic společného. Je vůbec nezajímalo, že jsem právě zaběhl rekord na dvě stě metrů, byli to totiž převážně divadelníci a muzikanti. Začal jsem se s nimi setkávat stále častěji a právě oni mě přivedli na zcela jiné myšlenky, které vzápětí zcela zvrátily můj dosavadní život a dovedly mě k tomu, co dělám teď.“
* Kde se tedy vaše sportovní kariéra zadrhla?
„Život v Praze poskytne člověku určitou volnost a kolem mě se zároveň výrazně rozrostla škála přátel. A mezi nimi byli i lidé, kteří se sportem neměli vůbec nic společného. Je vůbec nezajímalo, že jsem právě zaběhl rekord na dvě stě metrů, byli to totiž převážně divadelníci a muzikanti. Začal jsem se s nimi setkávat stále častěji a právě oni mě přivedli na zcela jiné myšlenky, které vzápětí zcela zvrátily můj dosavadní život a dovedly mě k tomu, co dělám teď.“
* Jste herec a muzikant. Začněme tím druhým, jaké byly vaše začátky?
„Právě v rámci těch divadelních a muzikantských mejdanů v Praze jsem znovu začal hrát na kytaru a zpíval některé své vlastní písničky. Lidem se to líbilo, takže sportu jsem dal definitivně vale. Začal jsem koncertovat, k tomu všemu i dost pít a jíst, takže jsem kynul a kynul... Pak mi ale přišla do života současná manželka Tamara a záhy první dcera Josefína. V tu chvíli jsem začal znovu sportovat a dbát víc na své tělo. K tomu všemu přibyly ty nádherné starosti o malé dítě. V tu dobu jsme tak ze svého života absolutně odsunul alkohol a nepiju ho dodnes.“
* V roce 2012 jste úspěšně absolvoval Divadelní akademii múzických umění. Jak se muzikantství snoubí s herectvím?
„Jde o dvě velmi příbuzné věci. Navíc v tom malém českém rybníčku je na hudební scéně strašně moc lidí, kteří jsou zároveň velmi dobrými herci. Namátkou můžu jmenovat Michala Malátného či Jirku Macháčka. Víte, my nemáme moc finančních prostředků na to, abychom uspořádali nějakou koncertní megašou. Ale herecká průprava nám parádně pomáhá při komunikaci s lidmi a hlavně diváky při našich koncertech. Herectví každopádně hodně pomáhá zpěvákovi v jeho kariéře.“
* S vaším nerozlučným parťákem kytaristou Jiřím Kučerovským jste začínali jako „předskokani“ kapely Chinaski. Jak vzpomínáte na tuto dobu?
„To bylo úplně úchvatné! Jen mě strašně mrzí, že při dopravní nehodě v roce 2008 zahynul bubeník Chinaski Pavel Grohman, který nás vlastně objevil a u Michala Malátného prosadil jako předskokany při jejich koncertech. Jezdili jsme po turné skupiny Chinaski, která si pak jako bubeníka na čas angažovala Davida Kollera. Takže jsem s kolegou Jiřím Kučerovským vystupoval s opravdovými legendami české muziky.“
* Právě v již zmíněném roce 2012 jste získal titul Český slavík. Jak moc vás to potěšilo?
„To lze těžko popsat. V tu dobu jsem se sám pohyboval v takové velké bublině slávy. Zjistil jsem ale už tehdy, že sláva jako taková vůbec neexistuje, je to pouhá iluze. Sice jsem o ní dlouhá léta snil, pak jsem ji měl, ale ve skutečnosti to byla pouze změna úhlu pohledu jiných lidí na mě, nic jiného. V mém životě se absolutně nic nezměnilo. Zisk Českého slavíka byl pro mě tečkou za tím vším, za čím jsem se kdy hnal. Ten Slavík byl pro mě taky zlatou olympijskou medailí, po které jsem jako kluk toužil a klidně jsem ji také mohl mít. Navíc to ocenění popularity přišlo strašně rychle, hned po vydání naší desky Racek, na které byly první hity Nina a Pánubohu do oken. Tyto dvě písně mě a kolegy z kapely vlastně ´udělaly´. Takže abych to zkrátil, za Českého slavíka jsem rád, ale také jsem rád za to, že jsem se z toho nezbláznil a zůstal takový, jaký jsem.“ (úsměv)
* Před rokem jste říkal, že váš největší hit Pánubohu do oken jste už přestal na koncertech zpívat. Proč?
„Já ho už po čtyřleté pauze zase začínám zpívat! Tuto píseň jsem tak dlouho nezpíval proto, protože mě mrzelo, že se myšlenka, proč vznikla, nestřetla s tím, kam mířila. Lidi, o kterých ta píseň je, si ji kupodivu vzali za svou! Například komunisté píseň přehrávali na svých mítincích, což mi připadá dodnes úplně ujeté... Je ale také o tom, jak furt jenom brbláme, co nás štve, a nic s tím neuděláme. A pak tuto písničku zpíváme a myslíme si, že tím se něco samo vyřeší. Můžu všechny ujistit, že nevyřeší! Navíc za mnou chodili lidé a říkali - ty jsi jim to dal! Ty všechno změníš! Přitom ta píseň je o tom, že každý z nás má silu něco změnit, ale pouze tehdy, začne-li skutečně sám něco dělat.“
* Takže i z těchto důvodů na koncertech Pánubohu do oken opět takzvaně „dáváte“?
„Jistě. Ta písnička za to přece nemůže!“
* Právě teď máme po volbách. Myslíte si, že jsme zase na čtyři roky v prdeli?
„Já jsem věčný idealista a mám povolání, které mi to umožňuje, abych si i ty nejhorší věci idealizoval. Moc bych si přál, ať už volby dopadly, jak dopadly, aby si lidé vzájemně nevyčítali, jestli volili Losnu nebo Mažňáka. Mluvme spolu o věcech, které chceme změnit, a o tom, komu věříme, že je změní. A abychom nebyli na další čtyři roky v prdeli, musíme být sami aktivní a zapojit se do veřejného života a zajímat se o politiku. Přece není možné, aby nás politika začala zajímat až týden před volbami ve chvíli, kdy je někomu potřeba hodit do urny hlas...“
* Je o vás známo, že zpíváte pouze písníčky, které si sám složíte. Nikdo jiný pro vás tedy neskládá?
„Je to tak, výhradně používám svoje texty. Když mi napíše text někdo jiný, jsem z toho nervózní a nejde mi to. Párkrát jsem vystupoval při vzpomínkových koncertech na Karla Kryla či Michala Tučného, což jsou v obou případech moje ´srdcovky´. Zpíval jsem tam jejich písničky a mohu vám říct, že jsem z toho byl psychicky úplně vedle, přestože k těmto chlapům mám obrovskou úctu. Mě totiž nejenom při zpívání, ale i v osobním životě mezi lidmi baví autenticita a přirozenost. Já fakt neumím prezentovat cizí texty a tím i cizí názory...“
* Máte za sebou i krásnou hereckou roli v pohádce Tři bratři. Před rokem jste se ale ve Všechnopárty svěřil Karlu Šípovi, že nyní toužíte po roli nějakého zloducha. To platí stále?
„No jéjej! Mě by fakt bavilo střihnout si roli nějakého záporáka. Z hlediska herecké invence je to pro mě velká výzva. Větší než dělat nějakého dobráka.“
* Jak jste zmínil, od září tohoto roku jste trojnásobným tátou. Jak stíháte rodinný život s tím uměleckým?
„Budete se divit, ale naprosto v pohodě. Já jsem si svůj život upravil tak, že pracuji čtyři dny v týdnu a tři dny v kuse jsem pak doma s rodinou.“
* Takže dětí bude ještě víc?
„Nevím, ale aktuálně jsme s manželkou vyhlásili stop stav! (směje se) My totiž nemáme moc spavé děti, takže když jsem doma, marně sním o tom, že se krásně vyspím třeba do osmi nebo do devíti hodin ráno. Ale nestěžuji si, strašně mě baví být svým dětem nablízku, starat se o ně, vstávat k nim v noci a užívat si tatínkovství. Doporučuji to všem chlapům!“(úsměv)
* Turné Vaší kapely se jmenuje Recyklus. To vypadá, že se z vás stal nyní i ekologický aktivista...
„Ten název jsem vymyslel já. Byl jsem před časem na dovolené v Indonésii, kde je na některých místech až nepříjemně vidět, v jakém zlém stavu je naše planeta. Tam jsou mnohdy i chvíle, kdy nemůžete vyjít do moře, protože pláž je plná odpadků. Dokonce několik hodin nemůžete ani jít ven, protože tam často vypalují deštné pralesy a nedá se dýchat. To všechno mě vedlo k tomu, že tyto věci chci s lidmi konzultovat a na toto téma chci zpívat i pořádat koncerty. My v této zemi pořád řešíme nějaké žabomyší války o tom, co kdo řekl, co je stále dražší, a vůbec si neuvědomujeme, že pod nohama nám umírá společný domov, naše planeta, kterou společně obýváme. A bez rozdílu toho, kdo v co věří, kdo čím je nebo kdo kolik bere peněz. Proto Recyklus a v sálech máme rozmístěné upravené kontejnery na tříděný odpad.“
* Můžete ozřejmit svým fanouškům, a hlavně fanynkám, které se na to neustále ptají, proč na koncertech zpíváte bos?
„Aby bylo patrno, kdo je v naší partě boss! (smích) Ne, vážně. Já zpívám bosky z toho důvodu, že v momentě, kdy člověk dá prostor, aby jím prostupovaly určité energie, je schopný cítit život daleko hmatatelněji. A cítí věci, které dříve přehlížel. Když jsem bos, cítím se i na koncertech daleko líp a dokáži se naladit i na prostředí, ve kterém vystupuji. Nohy totiž obsahují spoustu bodů, kterými se absorbuje energie, šošolkou na hlavě to vychází ven. Navíc chodit bosý i venku je příjemné a zdravé, zkuste to někdy.“ (úsměv)
* Díky a kdy vás opět uvidíme v Prostějově?
„Přesně nevím, ale osobně doufám, že co nejdříve. Mám toto město rád.“