AKTUALIZOVÁNO: Martin Maxa zavzpomínal při Hanáckých slavnostech i na film Kameňák

Ještě jedno ohlédnutí za největší společenskou událostí roku, kterou jsou každoročně Prostějovské Hanácké slavnosti. Že se na nich letos návštěvníci i přes nepříznivé počasí rozhodně nenudili, na tom měla zásluha i první hvězda finálního programu. Známý zpěvák, skladatel, ale také vynikající malíř Martin Maxa zde vystoupil v doprovodu místního kytaristy Tomáše Mohra a jednoho ze členů kapely, se kterou aktuálně hraje, Davida Homoly. O tom, jaké byly jeho hudební začátky, na čem všem právě pracuje a ve kterém složení momentálně působí nejčastěji, se rozhovořil v příjemném rozhovoru.

* Vaším rodným jménem Ivan Varga. Co vás vedlo k jeho přejmenování?
„Kdysi dávno, ještě jako dítě školou povinné, jsem byl členem divadelního spolku. Jednou z postaviček, kterou jsem tehdy představoval, byl právě Martin Maxa. Občas jsme hráli i ve školách, tudíž před zraky mých vrstevníků, a ti mi pak tak začali říkat. Nakonec mi tahle ´přezdívka´ už zůstala a já pod tímto pseudonynem začal vystupovat. Ovšem aby nedošlo k mýlce, v občance jsem stále Ivan Varga.“
* V kolika letech jste se vůbec začal věnovat hudbě?
„Na kytaru jsem začal hrát na devítiletce, kdy mi bylo jedenáct let. První písničky jsem pak začal psát během svých gymnazijních let a v časech vysokoškolských už tu a tam vystupovat před veřejností.“
* Kdo vás k tomu vedl?
„Nelze říci, že by mě někdo k hudbě vedl. Měl jsem zkrátka rád tu atmosféru, která vznikne pokaždé, když se sejde dobrá parta a někdo z přítomných hrábne do strun. Během studia na vysoké škole jsem se navíc stal členem Sekce mladé hudby, kde jsem se seznámil s písničkářem Vláďou Mertou, který se stal mou velkou inspirací. A protože jsem byl vždy vášnivým čtenářem poezie, bylo jen otázkou času, kdy začnu své verše zhudebňovat.“
* Kromě hudby jste se věnoval i malování. Je tomu tak i dnes?
„Ano, seděl jsem vždy tak trochu na dvou židlích. (úsměv) A sedím dodnes. Maluji stále a možná s ještě větší vášní než kdysi.“
* Obrazy vás proslavily dříve než populární hudba, zejména pak ve Spolkové republice Německo. Jsou vaše díla někde k vidění?
„To je pravda, svou první výstavu jsem v Německu uspořádal téměř před třiceti lety. A protože se moje obrazy setkávaly s velkým zájmem sběratelů umění, následovalo jich pak ještě mnoho. Snad proto je dnes mé obrazové portfolio dost hubené. Většina děl jsou totiž rozprodána po všech koutech světa. Každopádně pokud by si je některý z čtenářů chtěl prohlédnout, nechť si klikne na www.martinmaxa.cz a v sekci obrazy některé z nich najde.“ (úsměv)
* Poté, co jste se přestěhoval do Litvínova, založil jste tam hudební klub Pijonýr, kde jste získával své první fanoušky. Funguje klub dodnes?
„Kdepak. Tenhle klub to má už nějakých patnáct let za sebou. Každopádně to byly krásné časy. Pijonýr totiž vytvořil platformu pro místní umělce všeho druhu a byl tudíž prodchnut tvůrčím duchem. Ale jako všemu i jeho čas se nakonec naplnil. Vzpomínky ale zůstaly.“
* Kdy jste se vlastně do Litvínova přemístil a co bylo důvodem?
„Rodina pochází z Moravy, dědeček byl statkář na Vyškovsku. V padesátých letech minulého století však odmítl vstoupit do družstva, za což velmi draze zaplatil. Byl mu zabaven veškerý majetek, skončil ve vězení a celá naše rodina byla tehdejším režimem rozprášena do všech koutů republiky. Takhle se moje maminka nakonec ocitla v severních Čechách, kam byla nasazena do těžkého průmyslu. A tudíž jsem se tak v Litvínově ocitl i já.“
* Následně jste založil skupinu Náhodná sešlost. Co vás k tomu vedlo a jaký byl záměr této skupiny?
„Nedá se říct, že bych tuhle kapelu až tak úplně založil. Byli jsme jednoduše parta muzikantů, kteří se dali dohromady, a bavilo je aranžovat písničky. A samozřejmě s nimi i vystupovat. A protože jsem téhle partě vytvářel autorské zázemí, měli mě v ní lidé za lídra. My jsme ale byli především kamarádi, kteří se takhle společně realizovali.“
* Které z šesti vydaných alb je pro vás osobně tím nejlepším a máte k němu největší vazbu?
„Na tuto otázku je těžké odpovědět. S každou svou písničkou jsem prožil kousek života a každá z nich je tudíž v jistém smyslu mým poetickým dítětem. Je tedy těžké říci, které z alb či písniček mám nejraději. Tuhle Sophiinu volbu bych tedy raději nechal na jiné. Obecně je však mému srdci bližší spíše lyričtější poezie s dostatkem prostoru pro neotřelý verš či sofistikovanou metaforu. Hlavně ale vzhledem k tomu, že všechna alba jsou autorská, je počet šest poměrně slušná porce.“ (úsměv)
* Na Hanáckých slavnostech zazněla i populární písnička Kocór v tróbě. Kdy vznikla?
„Také ji mám rád. Již v roce 2014. U mě ve studiu se zrodila hudba a v obci Mokrá u Brna na Ranči U Jelena mého kamaráda Pedra se natáčel klip.“
* V roce 2000 jste získal ocenění ve Zlatém slavíkovi v kategorii Skokan roku, o rok později jste se umístil na třetím místě v kategorii Zpěvák roku. Je ještě nějaké další ocenění, o kterém fanoušci ani nevědí?
„O žádných nevím a upřímně i tato dvě beru s velkou rezervou...“
* Jaké je v současné době složení vaší kapely a s jakými nástroji?
„Hraji v několika sestavách, nejčastěji ve dvojici společně s vynikajícím kytaristou Tomášem Mohrem z Prostějova. Kromě toho mám však kolem sebe i partu bigbíťáků a tuhle velkou sestavu tvoří bicí, basa, klávesy, elektrická kytara a dvě akustiky.“
* Vy sám hrajete na kytaru. Jak dlouho se tomuto nástroji věnujete a musíte stále cvičit nebo už je to pro vás rutinní záležitost?
„Na kytaru hraju už více než čtyřicet let, takže jsem s tímhle sladkým dřevem už doslova srostl. Každopádně pořád je na jejím hmatníku co objevovat. Je to zkrátka nikdy nekončící proces.“
* Z osobní zkušenosti vím, že koncem června 2011 jste byl jedním z porotců pěvecké a taneční soutěže v Olomouci, na což ráda vzpomínám. Zvou si vás tam pravidelně nebo to bylo jen jednou?
„Také na ni rád vzpomínám. Na téhle soutěži jsem byl jen jednou, nicméně na podobné akce jsem zván poměrně často.“
* Sám jste pak onoho na této soutěži vystoupil s několika písničkami, i přes technické problémy, které měl s kytarou váš kolega. I přesto jste se toho zhostil velmi dobře. Uvažoval jste alespoň na chvíli, že své vystoupení kvůli technickým potížím zrušíte?
„To bych nikdy neudělal! Potíže jsou od toho, abychom je překonávali. Člověk se s nimi zkrátka musí poprat. Nespravedlivé ovšem je, že pokud vaše vystoupení pokazí zvukař, lidé to přičtou na vrub vám. A to trochu bolí.“
* Některé ze svých písní jako například C'est la vie a Schicksal jste nazpíval i v němčině. Z jakého důvodu?
„Mám v Německu poměrně slušnou základnu fanoušků a přátel. A ti mě do toho navezli. Napsali k mým písničkám texty a já jsem jim tuhle radost zkrátka chtěl dopřát. Takže jsem je nazpíval i v jejich rodném jazyku.“
* Lidé vás měli možnost vidět i coby učitele v komedii Zdeňka Trošky s názvem Kameňák. Bylo to poprvé, co jste měl někde hereckou roli?
„Ne, hrál jsem v několika filmech, dokonce i v zahraničních produkcích. Nejznámější byl asi snímek Utrpení svatého Sebastiana z produkce TV 2000 Wiesbaden. Byl to velkorozpočtový historický film z doby starého Říma.“
* Prožil jste i nějaké perličky z natáčení?
„Pokud se ptáte na Kameňák, tak perličkou byl dozajista fakt, že jsem byl během natáčení ubytován v útulné vinotéce. A já mám, jako každý, kdo má kořeny alespoň částečně zapuštěné do moravské hlíny, k vínečku více než vřelý vztah. Přišlo mi to úsměvné a připadal jsem si jako protřelý myšák, kterého zavřeli ve výrobně sýrů. (smích) Jinak byl celý film jedna velká sranda.“
* Je ve vašem životě nějaká kuriozita, která by mohla čtenáře zajímat?
„Nevím, zda je to kuriozita, či zda to bude někoho zajímat, ale za pár dní se má narodit mojí nejstarší dcerce Báře první potomek. Je tudíž možné, že v okamžiku, kdy se náš rozhovor ocitne v tiráži, budu už dědečkem. Bože můj, ten čas ale letí...“