AKTUALIZOVÁNO: „SETKAL JSEM SE S PREZIDENTEM. SYRSKÝM...“ Prostějovan Martin Peč

Žije a pracuje v Praze, do rodného Prostějova ale stále jezdí na víkendy. Martina Peče znají na Prostějovsku v řadě institucí, do jedné z nich poskytl výstavu o životě a kultuře současné Venezuely. Je také zapojen do odborového hnutí, díky čemuž se už podíval do několika zemí světa. Naposledy v září jej čekala lehce dobrodružná cesta do syrského Damašku. A osud tomu chtěl, aby se po šesti letech, nepočítaje novináře, stal prvním Čechem, který byl přijat prezidentem Bašárem Asadem. To byl dost pádný důvod k tomu, aby se stal dalším respondentem našich tradičních rozhovorů.

* V září jste podnikl cestu do syrského Damašku. Jaké akce jste se tam zúčastnil?
„Jako delegát Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, které je členem Světové odborové federace, jsem byl pozván na Mezinárodní odborářské fórum do Damašku. Tématem akce byla podpora syrského lidu v boji proti terorismu, mezinárodním sankcím a politice imperiální intervence.“
* Jak se vůbec dá cestovat z České republiky do Damašku?
„Přímý spoj z Prahy do Damašku, kam se kdysi létalo dvakrát denně, byl zrušen. Jediné destinace, odkud lze letět přímo do Damašku, jsou tuším Moskva a Jordánsko. Letěl jsem tak z vídeňského letiště do Bělehradu, kde jsem měl téměř celý den čas, takže jsem si prošel město, navštívil moje oblíbená místa a na populární ulici Skadarlija u kávy a tradiční kuchyně dopřekládal projev do angličtiny. O půlnoci jsem odsud odletěl do libanonského Bejrútu, kde jsme přistáli v půl čtvrté ráno. Brzy po mně měl dorazit delegát z Itálie, člen hudební skupiny Banda Bassotti, jenže jeho letadlo mělo už v Římě zpoždění. Během čekání jsem viděl třeba přílet starých lidí účastnících se poutě do Mekky. Byla to zajímavá sonda do libanonské společnosti, poutníci zahalení, vítající příbuzní často bez šátků. Podobně je to s pojímáním náboženství, leckdy spíš kulturně než ortodoxně.“
* Do Damašku jste už pak cestoval autobusem?
„Ne, pořadatelé poslali do libanonské metropole pro účastníky vozidlo, a po dálnici jsme se přesunuli do Damašku. Vzdálenost mezi Bejrútem a Damaškem je asi sto kilometrů, normálně by to byla záležitost hodiny, ale vzhledem k situaci je na dálnici mnoho zpomalení a bezpečnostních kontrol. Jak libanonští, tak syrští vojáci byli velice milí, nikde nedošlo ke komplikaci či velkému zdržení. Do Libanonu stačí krátkodobé vízum vyřízené na letišti, do Sýrie jsem měl klasické.“
* Kdo všechno byl na konferenci přítomen?
„Delegáti zastupovali zhruba padesátku zemí z celého světa, včetně arabských zemí regionu, afrických států nebo Kanady, Brazílie a Ruska. Z bližších států byli přítomní delegáti z Německa, Rakouska, Itálie, Norska, Řecka a Kypru. Mezi delegáty byl i poslední sovětský a zároveň i první ruský velvyslanec v Sýrii. Jednání zaštítil prezident Bašár Asad. Konferenci pořádala syrská státní odborová centrála GFTU, Světová odborová federace a Konfederace arabských odborových svazů. S vynikajícím projevem vystoupil generální tajemník Světové odborové federace George Mavrikos, s nímž se znám z předchozích setkání.“
* Do Damašku jste už pak cestoval autobusem?
„Ne, pořadatelé poslali do libanonské metropole pro účastníky vozidlo, a po dálnici jsme se přesunuli do Damašku. Vzdálenost mezi Bejrútem a Damaškem je asi sto kilometrů, normálně by to byla záležitost hodiny, ale vzhledem k situaci je na dálnici mnoho zpomalení a bezpečnostních kontrol. Jak libanonští, tak syrští vojáci byli velice milí, nikde nedošlo ke komplikaci či velkému zdržení. Do Libanonu stačí krátkodobé vízum vyřízené na letišti, do Sýrie jsem měl klasické.“
* Kdo všechno byl na konferenci přítomen?
„Delegáti zastupovali zhruba padesátku zemí z celého světa, včetně arabských zemí regionu, afrických států nebo Kanady, Brazílie a Ruska. Z bližších států byli přítomní delegáti z Německa, Rakouska, Itálie, Norska, Řecka a Kypru. Mezi delegáty byl i poslední sovětský a zároveň i první ruský velvyslanec v Sýrii. Jednání zaštítil prezident Bašár Asad. Konferenci pořádala syrská státní odborová centrála GFTU, Světová odborová federace a Konfederace arabských odborových svazů. S vynikajícím projevem vystoupil generální tajemník Světové odborové federace George Mavrikos, s nímž se znám z předchozích setkání.“
* Jaký byl program konference?
„Úvod obstaraly základní projevy, zdravice delegátů a diskusní panely. Jedním z témat byla také mediální válka proti Sýrii a boj na mediální a informační frontě. Vystoupil jsem v duchu linie Světové odborové federace a našeho odborového sdružení a v projevu jsem vyjádřil solidaritu se syrským lidem v boji proti terorismu a nesouhlas s oficiální českou politikou, která podporuje intervenci v podobě takzvané mezinárodní koalice vedené USA, je ve spojenectví se zeměmi podporujícími terorismus jako Saúdská Arábie nebo Katar a podpořila sankce proti Sýrii.“
* Předpokládám, že asi nezůstalo jen u oficiálního programu...
„V průběhu jednání samozřejmě docházelo k neformálním setkáním se syrskou delegací v čele s Džamalem Kadrím, který je prezidentem místní odborové centrály. Seděl jsem vedle brazilské delegátky, která mi ukazovala svoje fotografie s Chávezem a Fidelem Castrem. Promluvil jsem s řadou odborářů od Palestiny přes Alžír až po Rusko a Kanadu. Teprve při zkušenosti a pohledu pracujících na situaci v jejich vlastní zemi zjistíte objektivní realitu. Ta je cennější než turistické informace nebo zkreslený mediální výklad. Zajímavá diskuse proběhla také s delegátem z Luganska, s nímž jsem navštívil historickou část Damašku a který se podělil o autentické zážitky ze současné situace na Donbasu. Zastoupena byla velká část světa, země lišící se historicky i kulturně, diskuse byla obohacující a uvolněná. Po konferenci se konal fantastický kulturní večer s vystoupením populárních zpěváků a s představením tradičních tanců. Byl to nádherný zážitek a zároveň pohled na vysokou úroveň syrské kulturní tvorby.
* Měli jste možnost volného pohybu po městě?
„Jistě. Viděli jsme velkou mešitu, tržnici, hradby starého města. Jít se dalo kamkoli, omezoval nás jenom čas. Země je ve válečném stavu, takže i ve městě jsou kontrolní stanoviště s vojáky. Jak jsem uvedl, nestala se jediná komplikace nebo problém. Z hlediska kriminality se tam v podstatě není čeho bát, v tržnici si nemusíte ostře hlídat peněženku, aby vás neokradli, což už je problém třeba v jiných zemích, někdy i u nás. Společnost je moderní a silně sekulární. V Sýrii jsou velmi respektovaní křesťané, žije zde i dvoutisícová židovská menšina. Vládnoucí ideologií zde není náboženství a to je v každém směru dobře.“
* Jak se podepsal šestiletý konflikt na běžném životě metropole?
„Bývalá zóna stability byla válkou a intervencí značně rozvrácena, ještě před rokem byla fronta u Damašku. Situace se změnila postupem syrské armády spolu s jejími spojenci z Ruska, Iránu i libanonského Hizballáhu. Ti všichni mají obrovský podíl na porážce terorismu v zemi. Na osvobozených územích začíná obnova infrastruktury. Nedávno pořádaný veletrh a naše fórum, to byly ukázky, že po šesti letech je Sýrie zase na nohou. Na život lidí velmi negativně působí už zmiňované a naprosto nesmyslné sankce. Je hanba, že se jich účastníme. Na ulicích třeba nepotkáte jediné nové auto, všechna jsou víc než šest let stará. Zákaz dovozu technologií samozřejmě ovlivňuje další obory. V obchodech ale naleznete běžné zboží, naopak je tam k dostání třeba vynikající sortiment oděvů, Sýrie má vysoce kvalitní textilní průmysl. Běžná produkce odpovídá tomu nejlepšímu z českých obchodů, samozřejmě za diametrálně odlišnou cenu. Odlišný je též přístup prodejců. Zákazník je zde pán i přítel, nikoho nákupem neobtěžujete. Je to umění služeb a obchodu.“
* Zmiňoval jste se o bezpečnostních kontrolách, jak moc to bylo pro Evropana frustrující?
„Nikterak. Setkali jsme se s vstřícným postojem, nezažili jsme jedinou komplikaci. Pohyb přes město se spoustou bezpečnostních kontrol vypadá pro cizince exoticky, v běžném životě se jedná jistě o lehké časové komplikace, ale místní vědí, že vše mohlo dopadnout mnohem hůř. Společností je prodchnutá úcta k armádě. Často jsou to vojáci, kteří přišli z bojů, kde jim zabili spolubojovníky, rodiče, ženy, děti. Přesto to na jejich jednání nebylo znát. V syrské společnosti je vůbec hodně vzájemné úcty.“
* Setkal jste se s konkrétními lidskými příběhy?
„Pracovník zahraničního oddělení syrských odborů, který se o nás staral, žije na okraji Damašku v panelovém domě. Pochází ale z menšího města, kde měli domek. Ženu a tři dcery musel evakuovat do hlavního města, protože oblast ohrožoval příchod fundamentalistů. Dokonce tam začalo upalování lidí zaživa. Vyprávěl příběh kamaráda-vojáka, kterému žena poslala vzkaz, že se mu narodí dítě, tak dostal od velitelů volno. Dítě se narodilo, on dorazil domů a těsně před barákem jej zastřelili... Každý člověk nebo někdo z jeho blízkých zažil nějakou tragédii.“
* Vraťme se k samotnému jednání, vše probíhalo v angličtině?
„Ne docela. Přišli za mnou redaktoři ze syrské televize, která točila rozhovory s účastníky z pro ně exotických zemí, s žádostí o rozhovor. Vzhledem k silným česko-syrským vazbám z minulosti byla po celou dobu všudypřítomná snaha zjistit stanovisko české strany. S moderátorkou Fatimou, která dělala mimo jiné i reportáže z válečné zóny, jsem natáčel nadvakrát, vznikl asi hodinový rozhovor, který byl na jejich přání v češtině. Využil jsem pomoci palestinského lékaře, který studoval v Československu a žil osm let u nás, takže vše tlumočil do arabštiny. Má můj velký dík. Tlumočil nakonec i můj předchozí projev, takže jsem anglický překlad ani nevyužil.“ (úsměv)
* Co konkrétně syrskou novinářku zajímalo?
„Dotazy směřovaly k mediálnímu obrazu Sýrie, jaký je postoj vlády a občanů k dění v Sýrii ohledně boje proti terorismu. Na dotaz ohledně poskytnutí materiální pomoci bojující syrské armádě jsem musel odpovědět, že kromě naší solidarity to vzhledem k našemu spojenectví s USA, NATO, Saúdy a Izraelem na žádnou materiální pomoc nevypadá. Bohužel oficiálně stojíme na straně těch, co terorismus a fundamentalismus zplodili a ne těch, kteří proti němu bojují... Zájem byl i o postoj v otázkách sionismu a izraelské podpory islamistům na okupovaných Golanských výšinách. Objasnil jsem postoj oficiální reprezentace, od něhož se odvíjí i úhel pohledu na události v Sýrii, Iráku či Libyi. Dodal jsem, že ne všichni občané si nechali vymýt hlavu propagandou. Jednu věc ale musím podtrhnout. Přes silné syrsko-ruské přátelství, dané intenzivní vojenskou a ekonomickou pomocí a tradičními vztahy, byl zájem o Českou republiku i bývalé Československo zcela zřetelný a takřka všudypřítomný.“
* Opravdu?
„Takovou intenzitu jsem si nedokázal představit. Jeden dvacetiletý kluk měl třeba v mobilu fotky bývalých prezidentů Gustáva Husáka a Háfize Asada v Praze. Bylo trpké vysvětlovat, že naše oficiální místa souhlasila se sankcemi, že ministerstvo zahraničí vydalo hodně neakceptovatelné a lživé stanovisko ohledně jarního amerického útoku na základnu Šajrát, v němž opakovalo prokazatelný výmysl o užití chemických zbraní. Syřané samozřejmě chápou, že postoj české veřejnosti je jiný, ale mrzelo mě, že jsem musel jejich naděje na české porozumění usměrňovat podle reality.“
* Jak jste naznačil, to nejdůležitější ale bylo stále před vámi...
„Po skončení jednání byl asi pětatřiceti účastníkům včetně mě každému osobně oznámen dodatek v programu, kterým bylo následující den ráno přijetí prezidentem Asadem. Naprosto jsem s tím nepočítal, bylo to oznámeno těsně předem z bezpečnostních důvodů. Samozřejmě jsem souhlasil, byla to pro mě velká čest. Jediné bezpečnostní opatření bylo, že jsme u sebe nemohli mít fotoaparát nebo mobil. To je pochopitelné. U vjezdu do nového prezidentského paláce stála stráž s kalašnikovy, u vchodu nás uvedla pracovnice z protokolárního oddělení do prostor, kde nás individuálně přivítal prezident Asad.“
* Co jste mu při přivítání řekl? Předpokládám, že jste měl něco připraveno?
„Představil jsem se a předal poselství solidarity v jejich boji s přáním brzkého urovnání situace konečným vítězstvím. Vyjádřil jsem také přání vzájemnější spolupráce a konce sankcí. Bylo zřejmé, že to prezident vzal na vědomí.“
* Jak probíhala samotná audience?
„Následovalo posezení při tradičním syrském čaji. V úvodním slově shrnul prezident aktuální situaci, první zemí, kterou zmínil v otázce sankcí, byla Česká republika. Zmínil předchozí spolupráci a nevýhodnost současného stavu pro obě strany. Zdůraznil, že syrskou státní ideologií není náboženství, které posléze vede k fundamentalismu. Jejich ideologií je nacionalismus, který je v arabském světě vnímán jako sjednocující prvek. Není to šovinismus, ale panarabský nacionalismus spojený se socialismem. Poté následovala otevřená diskuse. Prezident Asad vyzval, abychom nemluvili diplomaticky a ptali se otevřeně, vyjadřovali svoje postoje. Účastníků bylo hodně, proto dostali prostor víceméně zástupci jednotlivých kontinentů. Kromě toho, že jsem překládal brazilskou delegátku, jsem se ke slovu nedostal, což mě mrzelo. Nakonec ale situace nabídla satisfakci. Po půldruhahodinovém přijetí následovalo společné fotografování, po němž jsem předpokládal konec.“
* A nebyl?
„Při odchodu se prezident opět s každým osobně rozloučil. Jelikož jsem náhodou stál až na konci fronty, řekl jsem si jako správný Hanák, že musím využít příležitost. Při podání rukou jsem navázal na jeho slova s tím, že jsem rád, že mou vlast připomenul, že doufám ve změnu situace a konec sankcí. Vyjádřil jsem přesvědčení, že budoucnost je ve spolupráci a v obnově tradičních vztahů. Řekl jsem, že jsem nepočítal s osobním setkáním, že paradoxně asi týden předtím jsem se na recepci na korejském vyslanectví viděl s Milošem Jakešem, někdejším generálním tajemníkem ÚV KSČ, který tam vzpomínal na setkání s Háfizem Asadem jak v Praze, tak v Damašku. Bylo vidět, že ho to dojalo, a připomněl, že v Československu byla jeho první dovolená. Syrská strana má na intenzivních vztazích zájem, my na to nedokážeme reagovat. Požádal jsem tedy o budoucí přijetí odborářské a politické delegace. Odpověděl jasně: Není problém. Dveře do Sýrie zůstaly otevřené a bylo by vhodné do nich vkročit.“
* Západní média ráda hovoří o „řezníkovi z Damašku“. Měl jste vedle něj stejný pocit?
„Dojmy jsou samozřejmě vždy subjektivní, ovšem o nic méně důležité... Asad je na plakátech vyobrazován jako prezident, státník, vrchní velitel armády. To má samozřejmě mobilizační efekt. Už na libanonské straně byly třeba na panelových domech velké transparenty s portréty Bašára Asada a šéfa Hizballáhu. I tam žijí obyčejní lidé bojem proti terorismu a zahraniční intervenci. Na syrské straně dominovaly portréty Háfize Asada a jeho syna, současného prezidenta. Úcta k nim je ve společnosti naprosto přirozená. Asad odolal tomu nejhrubšímu tlaku i v době, kdy byla fronta u Damašku a západní média uváděla, že má připravený azyl v Moskvě. Asadova rodina v Sýrii zůstala a lid si toho neskutečně váží. Chodili mezi vojáky, mezi raněné, první dáma, která je velice moderní, se upřímně věnuje humanitární činnosti. Prezident i jeho žena jsou denně v syrské realitě, mezi lidmi. Nejsou nad nimi, ale s nimi. Například s válečnými invalidy nebo s matkami padlých.“
* Prezident má za sebou vyčerpávajících šest válečných let. Jak na vás působil?
„Při osobním setkání je patrné, že jde o důstojnou hlavu státu. V takovém státě, ať je chudý, či bohatý, máte úplně jiný životní pocit. Vidíte smysl věcí, cítíte určitou úctu, která je oprávněná a naprosto přirozená. Z lidského hlediska jde o sympatickou, kultivovanou a inteligentní osobu. Žádná arogance moci, žádná důležitost. Je to zásadní rozpor mezi zdejším mediálním obrazem a realitou. S blížícím se vítězstvím nad terorismem je podle mě Asad stále více vnímán jako vůdce arabského světa. Co kdysi znamenal pro Araby egyptský prezident Násir, to pro ně v jednadvacátém století bude znamenat Asad. Poválečná Sýrie by měla být obrazem moderní budoucnosti arabského regionu.“
* Mnoho Syřanů studovalo v Československu, je tam stále patrná „česká stopa“?
„Vůči Československu Syřané stále cítí vděk, nezapomněli na bývalou úzkou obchodní, politickou i kulturní spolupráci, která byla v mezinárodním měřítku nadstandardní. Sýrie je otevřena přátelství a zintenzivnění spolupráce. Na české straně je bohužel v současnosti deficit. Měli bychom se zamyslet, jestli je oficiální postup opravdu ten správný. Není přece nutné dělat ramena na lid, který si to nezaslouží. V rámci morálního dluhu vůči Syřanům bychom měli začít od odmítnutí české spoluúčasti na sankcích a od pravdivého informování, přispět svým dílem do probíhající informační války, vedené proti zemím, které si o své budoucnosti chtějí rozhodovat samy. “