Svoboda:„PROSTĚJOV SI ZASLOUŽÍ REKORD ČR!“

Jako obvykle ho byl doslova plný areál. Kamkoliv vynikající překážkář světové úrovně Petr Svoboda (na snímku) dorazí, tam rozdává svou nevyčerpatelnou pozitivní energii vyvěrající prý z jeho osobního reaktoru uvnitř těla. I tentokrát se sympatický borec snažil, aby v závodě na 110 metrů přes vysoké plůtky při Velké ceně města Prostějova 2017 odpálil svou pověstnou atomovku. Vyšlo to jen částečně, přesto mohl být český reprezentant spokojen. Suverénní vítěz mítinku svěřil Večerníku pár minut po doběhu své pocity prostřednictvím následujícího rozhovoru.

* Jak vás vůbec napadlo pokusit se o překonání národního rekordu 13,27 sekundy zrovna v Prostějově?
„To je jednoduché. Letos jsem absolvoval jen půlku sezóny a poslední dobou trénoval s tím, abych to naplno zkoušel až do jejího úplného konce. Projevuje se však, že mi tento rok chybí speciální překážkářská příprava. Nemohl jsem dlouho kvůli dalším zdravotním problémům vůbec běhat a spoustu času trávil hlavně v posilovně, tím pádem mám o tři kila víc než normálně. Běhám tedy hlavně ze síly, z ničeho jiného.“
* Přesto jste na nedávné exhibici v Kutné Hoře dosáhl fantastického času 13,10. Jak je to možné?
„Sám nevím. (smích) Každopádně tenhle výkon kdekdo zpochybňuje, i když se to běželo normálně na atletickém stadiónu. Jediná jiná věc oproti normálu byla, že ob dráhu běžely holky. Což mě určitě motivovalo s nimi neprohrát. (směje se) Běželo se mi tam strašně dobře a je velká škoda, že ten skvělý čas oficiálně neuznali jako český rekord. Nevím, kde se stala chyba, já sám tomu výkonu vnitřně věřím.“
* Opravdu myslíte, že i v protivětru 3,5 metru za sekundu měl váš kutnohorský výkon tak neuvěřitelnou hodnotu?
„Můžu jen zopakovat, že pocitově se mi běželo bombasticky a pokud to změřila oficiální časomíra, nevidím důvod jí nevěřit. Prostě mě nakoplo, že ve vedlejší dráze běžela přede mnou mladá Hela Jiranová, já s ní zaboha nechtěl prohrát. I když jsem věděl, že ji asi nedoženu, nechtěl jsem tu porážku připustit. Pořád jsem ji periferně sledoval a snažil se zrychlovat, zrychlovat a zrychlovat. Když jsem pak slyšel, jaký mám čas, říkal jsem si: teď jsem usnul. Protože to bylo jako z říše snů! (široký úsměv) Samozřejmě bych chtěl mít takový osobák zapsaný v tabulkách, tím bych se zařadil mezi takovou smetánku, top bílé sprintery. Škoda...“
* Pojďme zpět do Prostějova. Co říkáte na zde dosažených 13,46 vteřiny?
„Jednak jsem hodně zaspal na startu. A potom mi chyběla tvrdší konkurence, pokud mám být upřímný. Když mě někdo žene od začátku do konce, dokážu plynule zrychlovat. Tady jsem však už na nějaké třetí nebo čtvrté překážce byl daleko vepředu před ostatními a až do cíle pak běžel vlastně sám s víc než sekundovým náskokem. Ten vnější motor ke zrychlování tím pádem chyběl, rytmus nad překážkami nebyl ideální a dělal jsem malé chyby. Z tohoto pohledu není čas 13,46 zase tak špatný, asi odpovídá mým momentálním možnostem.“
* Český rekord sice nevyšel, ovšem máte radost alespoň z vytvoření nového maxima Velké ceny města Prostějova?
„To samozřejmě mám, a velkou. V posledních letech jsem tady často chyběl a vždycky se jen podíval na výsledky, kdo vyhrál a za kolik. Po pravdě mi bylo hrozně líto těch slabších výkonů. Strašně si přeju, aby se mi ještě před skončením kariéry povedlo místní rekord posunout na nějakou pořádnou hodnotu, co bude začínat aspoň ciframi 13,3. Tenhle mítink má tak dlouhou i obrovskou tradici a vystřídalo se na něm během let tolik atletických hvězd, že si Prostějov podle mého názoru jednoznačně zaslouží přímo český rekord. Snad se to jednou stane, ať to budu ještě já, nebo už někdo jiný. Věřím, že pokořit zdejší čas se do budoucna stane prestižní záležitostí.“
* Proč vám na prostějovském klání tak záleží?
„Protože se tady v minulosti často překonávaly národní rekordy a vždycky sem jezdili nejlepší čeští překážkáři, aby se po mistrovství ČR utkali o ještě jednu pomyslnou korunu, kdo z nich je jednička. Pro mě jména jako Jan Mrázek, Milan Čečman, Lubomír Nádeníček, Igor Kováč, Standa Sajdok i spousta dalších moc znamenají, všechny tyhle pány strašně moc uznávám. A když se s některými z nich v Prostějově potkám, mám z toho velkou radost, chci jim prokázat respekt a uznání. Jak při každém takovém osobním setkání, tak hlavně svým výkonem na dráze. Chci jim všem i sám sobě udělat radost tím, jak dobře zaběhnu. Tahle Velká cena si něco mimořádného na překážkách zkrátka zaslouží, aspoň já to tak vnímám.“
* Můžete na závěr prozradit své cíle do příštího roku?
„Venku je mistrovství Evropy a na něm je to jasné: pořád chci bojovat o postup do finále a tam o co nejlepší umístění, třeba i medailové. Jsem přesvědčený o tom, že když jsou zdraví a forma na jedné lodi, tak si na tu ´placku´ můžu sáhnout. I největší favorité dělají chyby. A pokud ji já v rozhodujícím běhu neudělám, dá se na bednu i na tak vrcholné akci procpat. Hlavně však musím zůstat celou sezónu zdravotně fit.“
* Inspirují vás letošní cenné kovy Evropanů Šubenkova a Bajiho ze světového šampionátu v Londýně?
„Přesně tak. Na venkovní svět jsem letos bohužel nemohl, protože jsem zase marodil. Tak jsem aspoň všechno sledoval doma u televize. A když to tam Sergej s Balászem ve finále napálili a oba získali medaili, motivovalo mě to do budoucna. Dva bílí na stupních, na to se hezky dívalo. Třeba se příští rok něco podobného povede mně.“ (úsměv)