Již v minulém vydání Večerník informoval o dalším návratu na rodnou hroudu, tentokrát v podání známého prostějovského cévního chirurga. MUDr. Miloš Kleiner posledních deset let působil jako lékař nemocnice v německém Dessau a tak může bez obalu srovnávat české zdravotnictví s tím u západních sousedů. Největší rozdíl vidí jak v podmínkách, tak zejména v chování nejenom lékařů a personálu, ale také samotných pacientů. Sedmašedesátiletý lékař bílý plášť ale neodkládá na věšák, nově bude působit ve zdravotnickém zařízení Medicom´s ve Vrahovicích.

* Co vás v mládí přivedlo k medicíně?
„To bylo poměrně jednoduché. (úsměv) Já jsem byl na přírodní vědy, a jelikož například matematiku jsem považoval za něco víc než přírodní vědu, tak výběr budoucího povolání nebyl nijak široký... Medicína byla na prvním místě a svého cíle jsem dosáhl.“
* Ve vaší rodině nebyl nikdo lékařem?
„Ne, vůbec. Teprve od doby, kdy jsem se oženil, mohu tvrdit, že jsme lékařská rodina. Manželka je lékařka a dcera rovněž vystudovala medicínu.“
* Nejste rodilý Prostějovan, ale k městu vztah máte. A nejenom co se týká dvaadvacetileté práce v naší nemocnici...
„Když někdo tvrdí, že nejsem ´Prostějovák´, není to tak úplně pravda. Ano, narodil jsem se sice v Uherském Hradišti, ale moje rodina žije v Prostějově již od roku 1790. Můj otec si ale vzal maminku, která byla z jižní Moravy. Takže kořeny mám skutečně v Prostějově.“ (úsměv)
* Jak se vyvíjela vaše kariéra cévního chirurga?
„Po vystudování lékařské fakulty J. E. Purkyně v Brně jsem nastoupil na chirurgické oddělení do šumperské nemocnice. Tady jsem si udělal atestaci prvního stupně. V roce 1985 jsem odešel do Prostějova a v této nemocnici jsem úspěšně zvládl atestaci druhého stupně, navíc i atestaci z cévní chirurgie. A když prostějovský špitál převzal nový majitel, usoudil jsem, že bude vhodné se podívat někam jinam... V roce 2007 jsem tedy změnil působiště a přesunul se do nemocnice v německém Dessau. Vydržel jsem tam deset let, teprve až nyní jsem se vrátil zpátky.“
* Můžete laikům v krátkosti vysvětlit, co to vůbec je cévní chirurgie?
„Jde o chirurgický obor zabývající se výhradně cévními problémy. Například i s křečovými žílami. Podstatou cévní chirurgie jsou ale operativa na tepnách.“
* Máte ze své praxe nějaký zážitek, který se nedá vymazat z paměti?
„Těžko říct, nemohu tvrdit, že jsem ve své lékařské profesi zažil jednu významnou věc, která potlačuje ty ostatní. V praxi jsem se potkal s tisícovkami pacientů, některým z nich jsem třeba zachránil život. Ale záchrana života je vlastně práce lékaře. Právě toto naše poslání je pro veřejnost samozřejmostí. Zachráníte tisíc lidí a nikoho to nezaujme. Ale stane se jeden malér, a hned jsou toho plné noviny a všichni se diví, jak je to možné, když vám zemře pacient. Pokud se někde v továrně na soustruhu vyrobí zmetek, zahodí se a udělá se nový výrobek. Když se ale něco podobného stane ve zdravotnictví, je to velký a nenahraditelný průšvih...“
* Vás osobně postihla tato nepříjemná věc, že vám zemřel pacient?
„Chirurg, který tvrdí, že nikdy nemá komplikace, buďto neoperuje, nebo lže! Stalo se mi několikrát, že pacient zemřel. V takových situacích jsem si ale vždycky s odstupem času rozebíral, jestli se něco dalo udělat jinak, či nikoliv. Na operačním sále totiž chirurg stojí vždycky před velkým problémem v době, kdy se o zásadním kroku musí rozhodnout během okamžiku, třeba jediné vteřiny.“
* Tenkrát v tom roce 2007, to vám bylo sedmapadesát let. To muselo být těžké rozhodnutí v takovém věku a po tak dlouhé době působení v prostějovské nemocnici zcela změnit život...
„Osobně to považuji za rozhodnutí, které nikdy není jednoduché v jakémkoliv věku. Najít si práci, není vůbec žádný problém. Problém je se k tomu rozhodnout. Já jsem to měl jednodušší v tom, že po práci v zahraničí a nových zkušenostech jsem toužil.“
* Byl jste jako lékař předem připraven na to, co vás v Německu čeká? Nebyla to příliš velká rána?
„Rána to nebyla vůbec žádná. Je ale pravda, že jsem zprvu neměl vůbec žádnou představu, jak to v německých špitálech chodí. Přišel jsem tedy do úplného neznáma, ale předpokládal jsem, a vzápětí se to potvrdilo, že rozdíly jsou naprosto minimální. A nejenom co se týká lékařské oblasti, ale i celkového života v Německu.“
* Uměl jste dobře německy, nebo jste se cizí jazyk musel teprve učit?
„Vždyť já německy neumím úplně dobře dodnes! (smích) Ale neměl jsem problém se s kolegy lékaři i pacienty domluvit. Samozřejmě když mě poslouchal Němec, okamžitě poznal, že jsem cizinec...“
* Při porovnání jste o lékařské odbornosti říkal, že s tou českou jste neviděl rozdíly. A co přístup k pacientům?
„V Německu je naprostou samozřejmostí chovat se k pacientům slušně. Ovšem prvotním předpokladem je také to, že tak rovněž vystupuje pacient nejenom k lékařům, ale k celému personálu nemocnice. Tam neexistuje, aby byl kdokoliv hrubý, tloukl například do dveří či dokonce napadl někoho v nemocnici, jak tady v České republice občas čtu v novinách. Pokud by se takto někdo choval v Německu, lékař by mu slušně řekl, ať si hledá jiného.“
* Mají u našich západních sousedů podobné problémy s nedostatkem lékařů?
„Ano. Ale v Německu se lékaři takzvaně posunují. Doktoři z Čech, Slovenska, Ukrajiny či Ruska přicházejí do této země, Němci zase míří celkem hojně jinam, nejvíce do Spojených států, Kanady či Švýcarska. Není to tak dávno, co jsem si v jednom odborném časopise přečetl, že vloni to bylo poprvé, co z Německa odešlo více lékařů, než do něj přišlo! Nedostatek lékařů a vůbec zdravotnického personálu ale řeší v každé evropské zemi. Německo ani Česká republika nejsou výjimkou.“
* Je to všechno kvůli penězům?
„No jistě. Podívejte, pro Čechy je Německo po pracovní stránce jakousi zaslíbenou zemí. A to ve všech pracovních oborech. Jenomže pro Němce je to málo, ti zase vidí daleko větší platy i možnosti v jiných zemích. Hlavně za mořem.“
* Osobně jste tedy po deseti letech v nemocnici v Dessau skončil a rozhodl se pro návrat do Prostějova. Jaké máte další plány?
„Jsem sice v důchodovém věku, ale rozhodl jsem se prodloužit si svoji lékařskou praxi. Jeden známý mi řekl, že pokud člověk jde do důchodu, nemá pak žádný víkend! (smích) Tak jsem si řekl, že práci, kterou mám rád, neopustím. Budu tedy nyní působit v soukromém zdravotnickém zařízení Medicom´s ve Vrahovicích, kde budu mít poradnu pro pacienty s cévním onemocněním. Současně zde jeden den v týdnu budu vykonávat ambulantní chirurgické zákroky. Na své další působiště se už moc těším.“