AKTUALIZOVÁNO: Karásek:„TEĎ WOLKRA, PAK CHCI ČŮRAJÍCÍ HANAČKU“

Už letos v listopadu získá Prostějov jedinečnou atrakci v podobě bronzové 3D plastiky Jiřího Wolkra. Socha básníka a jednoho z nejznámějších prostějovských rodáků se „posadí“ na lavičku na náměstí T. G. Masaryka. Vedení města se obrátilo na odborníka z řad nejpovolanějších, inženýr architekt Miloš Karásek výzvu přijal a dílo je v těchto dnech už pod jeho rukama takřka hotové. Večerník měl možnost tohoto zajímavého člověka vyzpovídat a exkluzivní zjistil, že v jeho uměleckých plánech je i další mimořádná záležitost. Prostějov chce oživit i dalšími originálními plastikami jako například čůrající Hanačkou! Zdá se vám to úsměvné? Nikoliv, je to holá realita...

* Podle informací Večerníku momentálně žijete v Bratislavě. Je tomu tak?
„Nevím, jestli mohu mluvit o Bratislavě nebo spíše o dálnici D1, na které poslední měsíce trávím většinu času... (úsměv) Ale máte pravdu, v dokladech mám zapsán trvalý pobyt na dvou místech, tedy v Bratislavě a Praze.“
* Je o vás ale známo, že určité kořeny máte v Prostějově...
„Jak kdysi řekl americký prezident Kennedy v Berlíně, že je Berlíňan, tak já o sobě můžu s klidem říct, že jsem Prostějovan. (směje se) A to po mamince, která z tohoto města pochází. Možná zdejší pamětníci si ještě pamatují na mého dědečka, který na rohu současného náměstí Husserla a Hlaváčkova náměstí měl obchod Záhořák se sklem a porcelánem. Bydlel s babičkou v Netušilově ulici. Já se sice narodil nedaleko v Přerově, ale v Prostějově jsem strávil významnou část svého dětství. K tomuto městu mě pojí divoké pubertální roky.“
* Kdy jste se tedy poprvé vydal do světa?
„V roce 1975 mě rodiče ´unesli´ do tehdejšího Sovětského svazu a v Moskvě jsem zůstal devět let. Začal jsem tam studovat vysokou školu, konkrétně Moskevský institut architektury. Ten jsem i úspěšně zakončil. Musím ale dodat, že každé prázdniny jsem jezdil do Prostějova, a to vlakem z Moskvy do Olomouce, kde na mě vždy čekal dědeček.“
* Co vás vůbec přimělo dát se na dráhu architekta?
„To se prostě tak člověku někdy přihodí. (úsměv) Nevím, nedokážu to přesně definovat. Někdo chce být kosmonaut, někdo popelář a další policajt. Já měl ale už ale v osmnácti letech jasno, že budu architekt. Když jsem končil střední výtvarnou školu, můj profesor do mě neustále hustil, že pokud se stanu architektem, bude ze mě vyšinutý člověk, který bude jen a jen rýsovat, nic jiného. Navrhoval mi výtvarnou akademii, takže jsem tehdy poprvé začal o architektuře pochybovat. Naštěstí tenkrát zasáhl můj otec. Řekl, že i při architektuře mohu klidně malovat nebo se zaměřit i na jiný umělecký směr. A já ho poslechl, proto ten Moskevský institut architektury.“
* Kam jste zamířil po studiích?
„Nastoupil jsem v roce 1984 do projekční kanceláře Státního projektového a typizačního ústavu v Bratislavě, kde jsem se hned zapojil do projektu nové budovy Slovenského národního divadla. Já měl konkrétně na starosti sál činohry. Ve druhé polovině osmdesátých let jsem začal vážně uvažovat o emigraci. Vzduch v tehdejším Československu se pro mě stával čím dál nedýchatelnější. Začal jsem si pečlivě připravovat takovou uličku za hranice, neboť naši projektanti často jezdili pracovně do západní Evropy, a já čekal, až na mě přijde taky řada. Zůstal bych prostě venku. Nakonec se to ale semlelo všechno jinak, přišel listopad 1989 a jiné plány i naděje. Nakonec jsem skončil jako scénograf na východním Slovensku. A v tomto rozhodnutí byla samozřejmě žena, jak jinak u chlapa...“
* Když se ohlédnete za svojí praxí, co za vámi všechno stojí?
„V podstatě mých architektonických realizací není zas až tak moc, víceméně jsem se vždy angažoval v krátkodobějších projektech. Kromě již zmíněné budovy Slovenského národního divadla jsem projektoval interiéry bytových domů, většinou jsem se pak ale zaměřoval na scénografii či různé soutěže. Jedna z mých větších realizací byla například slovenská část na Všeobecné československé výstavě v Praze v roce 1991, na níž jsem dokonce působil jako vládní zmocněnec za Slovensko.“
* Pomalu se vracíme zpět do Prostějova. Nyní vytváříte plastiku Jiřího Wolkra, kterou „posadíte“ na lavičku na prostějovské náměstí. Jak jste se jako architekt dostal k sochařině?
„Architektura je syntetické umění, to znamená, že spojuje více druhů. Je vlastně královna všeho, protože kromě estetických kritérií disponuje konstrukcí a funkcí. A já jako architekt jsem v praxi koordinoval vždy více profesí.“
* Jak na vás vůbec vedení města Prostějova přišlo, že právě vy byste měl být autorem nové Wolkrovy sochy?
„Vzniklo to tak, že už třetím rokem spolupracuji s prostějovským nestátním zdravotnickým zařízením, které provozuje dům s domácí péčí pro padesát pacientů. A já zde realizuji program výtvarného charakteru, který svým významem přesahuje do terapeutických poloh. V rámci této spolupráce vzniklo několik prezentací mojí práce, jedna z nich například v muzeu ve Špalíčku. Při takové příležitosti jsem se seznámil s primátorkou Raškovou. Tu moje práce velice zaujala, a oslovila mě s plánem vytvořit velice volnou plastiku některého městského exteriéru.“
* A jak padla volba právě na Jiřího Wolkra?
„Když se zhruba před rokem na prostějovském magistrátu zamýšleli nad tímto projektem, rozhodovalo se o nějaké osobnosti významné pro Prostějov. Logicky tak padla volba na Jiřího Wolkra. I já osobně si myslím, že tento básník je doslova a do písmene takovou vlajkovou lodí města. Navíc mě zaujal strhující životní osud tohoto mladého muže. Vzhledem k tomu, že vedení magistrátu nechtělo dělat Jiřímu Wolkrovi další pomník nebo nějaký nový monument, ale spíše to mělo vyznít jako gesto zdejším obyvatelům, tak mě nápad okamžitě zaujal.“
* Nakonec vy sám jste vymyslel, že plastiku Wolkra posadíte doprostřed náměstí. Proč?
„Musím se přiznat, že toto nebyl přímo můj záměr, ale primátorky Raškové a jejího okolí. (úsměv) Jak jsem to pochopil hned od začátku, sedící sochou chtěli oživit náměstí, které je sice uděláno kvalitně, ale je podle mého názoru takové neutrální. Takže si myslím, že aktuálně je nachystáno na invazi podobného druhu. Když jsme se ovšem o tomto projektu bavili poprvé, musím se přiznat, že jsem tuto nabídku nejdříve odmítl. Zdálo se mi totiž, že celá Evropa je v současnosti poseta podobnými výtvory, a nechtěl jsem něco kopírovat. Pak jsem ale nabídku přijal, už jenom z důvodu, že jsem chtěl vyhovět nápadu primátorky. Přece jenom socha Jiřího Wolkra oživí turistický ruch v Prostějově.“
* Výroba uvedené sochy je prý unikátní a údajně má jít o světovou raritu. V čem?
„Můj kamarád postavil v Bratislavě největší prostorový skener na světě a zeptal se mě, zda pomocí této nejmodernější technologie nechci něco udělat. Nejdříve jsem mu odsekl, že mě to vůbec nezajímá. Po nabídce z Prostějova jsem ale začal přemýšlet o tom, že by se socha Jiřího Wolkra mohla realizovat jako úplná rekonstrukce této historické osobnosti. A skutečně by se tak stalo díky obřímu skeneru. Takže jsem za kamarádem zašel a společně jsme se pustili do díla. Jde o technologii pomocí 3D skeneru, která se naprosto vymyká dosavadní sochařské technice. Podle mého je to rozlučka se způsoby, jakými doposud sochaři pracovali.“
* Takže jde o revoluci v sochařství?
„Nejenom v sochařství, ale jde o totální revoluci v celé architektuře! Kromě ní však tato technologie změní od základu i média, například film. Představte si například, že pomocí 3D skeneru budete moci v kině přímo vstoupit do děje filmu! Pokud to mám vysvětlit na příkladu, tak třeba se bude v bytě střílet. Vy se budete moci projít kolem střílejících postav a půjdete se podívat do sousední místnosti nebo do kuchyně, co se tam vaří... Opravdu, až do takové míry zasáhne tato nová technologie.“
* Vy jste při výrobě sochy Jiřího Wolkra spolupracoval s prostějovským muzeem. Je pravda, že vám zapůjčili básníkovu posmrtnou masku?
„Doktorka Dokoupilová z muzea spravuje celou pozůstalost Jiřího Wolkra a vyšla mi vyšla vstříc. Bohužel sbírka není vůbec nijak rozsáhlá, po tak známém básníkovi a celé jeho rodině zůstalo jen pár věcí. Ano, rekonstrukce osoby Jiřího Wolkra, z níž vycházím při vytvoření jeho plastiky, se udála nejenom podle historických fotografií básníka, ale také podle jeho posmrtné masky. Ta byla oskenována a pomocí počítače muselo dojít ke korekturám. Jiří Wolker měl totiž křivý nos, levé ucho trošku větší a ani oči neměl obě stejné. Vznikla tedy busta naprosto totožná s posmrtnou maskou, a plastika básníka je tedy zcela hodnověrná.“
* Prý máte v plánu vytvořit i další sochu, která by se brzy měla objevit na prostějovském náměstí...
„Po instalaci plastiky Jiřího Wolkera na lavičku budou na náměstí v Prostějově převládat samí chlapi, protože ještě je tu socha Masaryka. A já bych zde rád viděl i nějakou ženskou přítomnost. Když jsem nad tím uvažoval, mně se strašně líbí hanácké kroje. (úsměv) Takže když mám k dispozici nejmodernější technologii a díky skeneru nemusím pracně sochat kdejaký detail, můžu zachytit naprosto bezpracně jakoukoliv realitu. I tak na detaily složité záležitosti, jakou bezesporu je hanácký kroj. Vymyslel jsem si tedy sochu krásné mladé holky v kroji. Přitom jsem nechtěl, aby tento můj výtvor byl bezduchý a tuctový. Stejně jako u sedícího Wolkra jsem hledal polohu Hanačky, kterou by mohla na náměstí zaujmout a běžnou sochařinu odlehčila. Víte, jako malé dítě jsem v Prostějově potkával stařenky v hanáckých krojích, jež se mnohdy nerozpakovaly, a když to na ně přišlo, tak si prostě čapnuly na zem, vyhrnuly si sukni a v křoví vykonaly potřebu. Takže můj nový nápad tkví v tom, že vyrobím sochu čůrající Hanačky. Podle slov prostějovské primátorky nebude problém zavést k soše v nadživotní velikosti vodu, aby zpod sukně vytékal pramínek!“