AKTUALIZOVÁNO: „PO TESTOSTERONU SE MI BUDE STÝSKAT“

Aleš Procházka je jednou z nejvýznamnějších osob v prostějovské kultuře. Nejenže je tento absolvent pražské DAMU už více jak osm let ředitelem Městské knihovny, stále zůstává principálem nejoblíbenějšího místního divadelního spolku Point. To se v posledních letech proslavilo především komedií o rozdílnosti mužů a žen hrou Testosteron, kterou už soubor odehrál v mnoha městech a obcích po celé České republice. Loni pak vtrhlo na scénu dokonce i s muzikálem. Tenhle dvaačtyřicetiletý bohém se prostě výzev nebojí, ostatně v minulosti žil nejen kulturou, ale také hlídal anglické děti a učil angličtinu na prostějovském gymnáziu. A hlavně vždy dělal věci tak trochu jinak. I proto prý měl štěstí na kolegy. Nejen tato témata jsme probrali v následujícím letním rozhovoru.

* Jako principál Divadla Point za sebou máte už dvanáctou divadelní sezónu. Jak tu poslední hodnotíte?
„Velice dobře. (úsměv) Podařilo se nám po půldruhém roce zkoušení uvést na scénu tolik očekávaný muzikál. A přestože nám zprvu zkoušení vázlo, v září 2016 jsme se rozhodli začít znovu, nabrali jsme do představení nové lidi a na jaře byla premiéra. Také jsme v této sezóně naposledy odehráli představení ´E=mc², lásko moje´, což byla velká událost s nemalými emocemi.“
* Pomalu se loučíte s nejúspěšnějším představením Divadla Point a chystáte další derniéru. Bude se vám po Testosteronu stýskat?
„Stýskat se mi samozřejmě bude, ale je to nezbytné. Je čím dál tím těžší, abychom se všichni sešli, protože někteří herci se odstěhovali daleko. Najít vhodný termín, kdy můžeme všichni hrát, je skoro nemožné. Když jsme tuto hru před několika lety objevili na pracovním stole našeho kolegy Miroslava Ondry, zjistili jsme, že je to naprosto skvělá hra, ve které si chceme všichni zahrát, a nikdo z nás ji nechce režírovat. Nakonec jsme představení zkoušeli asi čtyři měsíce pod vedením Jakuba Hyndricha, což byl úžasný zážitek. Je to něco speciálního, něco jako jíst v Café Imperial u Zdeňka Pohlreicha.“ (směje se)
* Máte v plánu nazkoušet někdy v budoucnu podobnou hru?
„Na tohle odpovím jedním z největších klišé: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš! Ani moc nejde srovnávat Testosteron s jinými hrami v Pointu, protože je to opravdu výjimečná záležitost. Vždy se spíš snažíme přijít s něčím novým, ještě neokoukaným.“ 
* Jako třeba zmíněný muzikál Finding Amerika: Gangsteři z našeho oddílu, který má za sebou svoji premiéru. Můžete nastínit o čem tento příběh je a jaký měl ohlas?
„Má dvě dějové linie. Hlavní hrdinové příběhu jsou dva kluci vykukové, kteří v době socialismu v Československu odjíždějí se svým oddílem na soustředění nacvičovat na spartakiádu. Tam jim jeden správce vypráví historky o Americe ve dvacátých letech minulého století. Tím začíná druhá dějová linie, ve které vyprávíme příběh o přistěhovalcích, prohibici, mafii a s ní ruku v ruce jdoucím zločinem. Jeden z těch slavných mafiánů z Chicaga se narodil v Československu, což kluky zaujme, a proto se pak snaží zjistit něco více o jeho životě. Na představení slýchám samé pozitivní reakce, je to prostě pecka. Zkusili jsme takový experiment v obsazování rolí, namíchali jsme dětské i dospělé herce z Pointu, a to se nám podle ohlasů velmi povedlo.“
* V polovině léta jste jako každoročně absolvovali filmový tábor Sobotín, kde natáčíte s dětmi a teenagery nejrůznější projekty. Jak letošní tábor proběhl?
„Letošní ročník Sobotína byl trochu jiný než doposud, protože jelo plno nových dětí, které s námi ještě nebyly. Vždycky to bylo tak, že si každá skupina natáčela prostřednictvím workshopů svoje filmy, které se pro ostatní zveřejnili až na konci, tentokrát byly snímky promítány už v průběhu. Na konci jsme pak představili ty nejlepší a zároveň je i ocenily. Téma pro letošní Sobotín byly televizní pořady. Vše mohou diváci tradičně zhlédnout v Divadle Point na konci září.“
* Jaká představení jsou pro návštěvníky připravena na novou sezónu? Dočkáme se i novinky?
„V repertoáru na další sezónu bude opětovně proklamovaný muzikál Finding Amerika, pokračovat budou také Baskervillská bestie a Maturanti. Pravděpodobně se dočkáte i nové hry s menším počtem herců, ale nerad bych to prozrazoval dopředu. Pokud něco připravovat budeme, diváci se to dozví už brzy.“ (úsměv)
* Teď trochu z jiného soudku. Jste ředitelem Městské knihovny, která každý měsíc připravuje řadu zajímavých aktivit. Které můžete aktuálně doporučit?
„Jako každé léto platí, že můžete přijít do knihovny, vyluštit křížovku a vyhrát cenu. Na půdě naší knihovny byla otevřena výstava obrazů ´PROČ NE plakát´ a aktuálně pak putovní výstavu fotografií Charity Prostějov, která byla vytvořena k pětadvacátému výročí jejího založení. Formou momentek zachycuje dění a atmosféru v této organizaci. Autorem fotografií je Tereza Skoupilová a kolektiv pracovníků Charity Prostějov. Uvidíte nejen její klienty, ale i zaměstnance, kteří již čtvrtstoletí poskytují péči a pomoc těm, kdo to nejvíce potřebují. Za velký úspěch pak považuji, že máme už třetí knihobudku, která funguje tak, že my do ní dáme knížku, čtenáři si ji půjčí a přečtou buď na místě, nebo si ji vezmou domů. Také mohou donést vlastní knihy a podělit se o čtenářské zážitky s ostatními.“
* Co ještě plánujete v knihovně změnit nebo zlepšit?
„Od září tu bude probíhat virtuální univerzita třetího věku, přednášky určené seniorům. Mají být interaktivní, naše lektorka bude se studenty probírat to, co se dozví z promítacího plátna. Myslím, že je to dobrý způsob, jak zůstat i v pokročilejším věku aktivní a nezůstat jen u sbírání slev a vysedávání před televizí. Naším dalším cílem je nalákat do knihovny i teenagery, to je jediná generace, která dnes knihovnám tak trochu utíká.“
* Dá se mládež v dnešní době vůbec ke knihám přilákat?
„Dnešní doba je plná zkratek, používáme sms, blogy, facebook, skype a dalších vymoženosti, všechno se zestručňuje a zplošťuje až na samou mez srozumitelnosti. Generace našich rodičů ještě dokázala prožívat dobrodružství prostřednictvím knížek a používala fantazii, ale mladé generaci dnes tato schopnost vesměs chybí. Podle mě je to velká škoda, a v tom také pořád vidím jeden ze svých úkolů - dělat ještě víc pro to, aby mladí lidé víc četli. Myslím, že šance je vždycky. Jen je třeba pro všechno vždy udělat něco navíc. Co mě na tomto povolání nejvíc vzrušuje, je rozpor mezi tím, jak žijeme a jak bychom mohli žít...“ (úsměv)
* A vy sám upřednostňujete knihy nebo divadlo?
„Řekl bych, že to jde ruku v ruce. Když se člověk stane knihovníkem v takovém městě, jako je to naše, nemůže se omezovat jen na knihy, ale měl by mít přehled o veškeré kultuře.“
* Na jakých knihách jste vyrostl?
„Pamatuju si knížky, které mi četla maminka a babička. Dodnes jsou někde schované, knihy se u nás nevyhazovaly. Jako školáka mě dost formovaly například foglarovky, Stínadla jsem hledal i v Prostějově. Neminulo mě ani období Kerouacova románu Na cestě. Kniha, ke které se nejvíc vracím, je Saroyanův Tracyho tygr. To je nádherná metafora lásky i ztracených a znovunalezených ideálů. Zapomenout nemůžu ani na knihy Karla Poláčka, miluju jeho úžasnou češtinu. Tak bych samozřejmě mohl pokračovat ještě hodně dlouho...“
* Když se vrátíme na začátek. Vybavujete si okamžik, kdy jste si řekl: Chci být ředitel knihovny?
„Žádný takový nebyl. (úsměv) Byla to spíš řada různých impulsů, která se spojila v konečné rozhodnutí.“
* Ale do konkurzu jste musel předložit nějakou koncepci…
Jistě. Musela mít alespoň čtyři stránky. V konkurenci dalších osmi uchazečů jsem komisi přesvědčil, takže věřím, že není špatná. Vzal jsem to, i přes určitou ´zprofanovanost´ toho slova, jako výzvu, která pro mě přišla ve správný čas. Mám pocit, že za předchozí roky jsem snad už Prostějovany přesvědčil o tom, že to s kulturou v našem městě myslím vážně a že jsem pro ni už také něco udělal. Práci ředitele knihovny jsem bral jako možnost postoupit někam dál a začít dělat zase nové věci. Myslím, že v tomto ohledu nemusím být zklamaný.“
* Jak ale stíháte skloubit divadlo, hraní, knihovnu a ještě rodinu a svůj osobní život?
„Popravdě nevím, jak to stíhám, nějak to prostě jde. (úsměv) Je to hlavně tím, že mám chápavou ženu, která umí vytvořit to správné zázemí.“
* Když se probereme vaším životopisem, musíme se určitě zastavit u pobytu v anglickém Leicesteru, kde jste pracoval jako au-pair. Jak jste se k tomu dostal?
„To mi zavolala má milovaná pražská teta a řekla mi, abych si zabalil, že za čtrnáct dnů odjíždím starat se o dvě malé děti. Poslechl jsem ji a udělal moc dobře. Nejenže jsem poznal skvělou rodinu, projel si Anglii, ale také se pořádně naučil jazyk, takže jsem mohl po návratu nastoupit jako učitel angličtiny na základní a posléze i střední škole a gymnáziu. Na tuto dobu vzpomínám hrozně rád...“
* Právě na Gymnáziu Jiřího Wolkera se zrodily první muzikály, které předcházely vzniku Divadla Point. Vzpomínáte často na Křižáky, Čajzni škváru, Olivere! a Piky piky na hlavu aneb Pan Posleda, přítel študáků?
„Od té doby uteklo už hodně vody a divadlem prošla celá řada mimořádných lidí, z nichž mnozí u kumštu zůstali. Třeba herečka Nina Horáková, která je v angažmá v Městských divadlech pražských, Miroslav Ondra, který učí na brněnské konzervatoři a JAMU nebo Lenka Jorníčková, dramaturgyně úspěšného Divadla na Šantovce. Je, i všechny další příznivce, určitě potěšila Cena Olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury za rok 2015. Na všechno a na všechny, s nimiž jsem něco prožil, vzpomínám pochopitelně hrozně rád. Člověk by si měl vážit příjemných setkání a já měl štěstí na fakt dobré lidi!“
* Jaké jste vůbec měl letošní prázdniny?
„Hned zkraje jsem byl na dovolené, takže zbytek léta už byl jen pracovní. Já ale léto považuji především za skvělou příležitost trochu si od divadla odpočinout. Je to osvědčený způsob, jak přijít na nové nápady, které pak ke mně přicházejí samy.“