AKTUALIZOVÁNO: „O KRALICÍCH ROZHODLA NÁHODA, O NÍŽ JE CELÝ MŮJ ŽIVOT“ (2)

Pamětníci si možná ještě vzpomenou na ročník 2002/2003, kdy se v tehdejší sestavě prostějovského LeRKu vedle Ivo Zbožínka, Jiřího Lišky či Zdeňka Opravila objevilo rovněž jméno Lukáše Krobota. V té době ještě náctiletý mladík dostával pravidelně šanci v druholigovém týmu, aby se následně na dlouhý čas vytratil z očí regionální fotbalové veřejnosti. Nyní třiatřicetiletý obránce ale nezahálel a může se pochlubit pestrým výčtem zážitků i zkušeností. Je tomu téměř patnáct let, co se vydal na britské ostrovy a vedle práce poznával i tamější fotbal. Před pár týdny se pak vrátil zpět na Hanou a stal se nejzvučnější letní posilou „A“-týmu Kralic na Hané.

* Máte za sebou první zápasy v kralickém dresu, jak si užíváte comeback na české fotbalové trávníky?
„Byl to trošku nezvyk. Jiný fotbal, jiná taktika. Byl jsem zvyklý na více soubojů, fotbal nahoru dolů, tady se hraje techničtěji. Bylo to ale příjemné, mohl jsem si zahrát zase něco jiného. Ve Skotsku to bylo volnější s více osobními souboji, strašně málo simulování. Velice fyzicky náročný fotbal, nemáte vůbec čas kombinovat, pořád vás napadají. Je to hodně o tvrdosti, musíte být tvrdý, abyste vůbec přežil zápas.“ (smích)
* A který styl vám více vyhovuje?
„Ten tvrdší. Toto je pro mě taková novinka. Když jsme hráli první zápas, bylo to více kombinační. Je to ale asi o zvyku, za pár zápasů mi to nepřijde a bude mi víc vyhovovat. Přizpůsobím se hře, kterou budeme hrát, a přijde mi, že půjde o kvalitní soutěž. Týmy kolem nás jsou dobré, hraje tu spousta mladých hráčů, je to rychlé, s balonem po zemi. Na fotbal se dá dívat, není to jen o nakopávání. A o to nám jde, abychom začali hrát takový fotbal, který bude diváky bavit.“
* Podle trenéra máte být srdcem mužstva, jak vám tato role svědčí?
„Pokusím se o to. Organizace hry mi docela šla, když mě i další starší hráče budou mladí poslouchat, tak by to mohlo fungovat. (úsměv) Ostatně moc jiného mi nezbývá. Přeci jen mi už bude čtyřiatřicet, asi už nebudu mít moc na výběr. (smích) Tlak na mě trochu bude, hlavu si s tím ale nedělám, fotbal mám jako koníček, tak si ho spíš užívám. Nebude to ale stavěno jen na mně, je nás tam více zkušených, kteří budou předávat své poznatky. Jsem rád, když si mladší berou zkušenosti od starších, a myslím si, že to půjde. Zápas od zápasu to bude lepší a lepší, hlavně abychom vyhrávali a nesesypali se po nějaké prohře. To doufám nenastane.“ 
* Byl pro vás fotbal po určitou dobu činností, která vás živila?
„Ne, v životě jsem vyloženě takto nehrál, vždy šlo jen o přivýdělek. Když jsem v osmnácti tady v Prostějově začal hrát druhou ligu, tak jsem neměl podepsanou profesionální smlouvu, to ani v zahraničí. Ve Skotsku jsem sice byl mnoho let, v nižších soutěžích se tam ale nepohybuje tolik peněz a všichni jsou maximálně poloprofesionálové. Moc si nevydělají, takže u toho i pracujete.“
* Jak se vlastně po tolika letech zrodil váš návrat zpátky do Česka?
„Stalo se tak z rodinných důvodů. Můj nápad to nebyl, přišla s tím moje žena, takže jsem musel poslouchat. (smích) Máme dvě děti a je to stále náročnější, tam jsme neměli žádnou rodinu a někoho, kdo by nám pohlídal děti, čtyřiadvacet hodin v kuse s nimi musela být žena, tak jsme se rozhodli, že se vrátíme, ať si jich babičky a tety konečně užijí!“
* Uvažovali jste rovněž o tom, že byste třeba právě ve Skotsku zůstali natrvalo?
„U mě to tak bylo. Žili jsme tam už jednou, pak jsme se před sedmi lety vrátili a zkusili to tady. Tehdy jsem odehrál pár zápasů za Kralice, jenže situace se pak špatně vyvinula a odstěhoval jsem se do Německa, odtud jsem se po osmi měsících vrátili do Skotska. Tehdy jsem si říkal, že už tam asi zůstaneme. Holt, ale nikdy nevíte, co se stane zítra...“ (úsměv)
* Čím si vás tato země tolik získala?
„Asi každý ví, že je tam nádherná krajina, k tomu krásná historická města. Po finanční stránce je to tam také lepší než tady, na druhou stranu ale jen chodíte z práce do práce, a když vám prší třeba týden v kuse, tak toho jinak moc neuděláte. Ale především jsou ve Skotsku strašně fajn lidi, vše pro vás udělají. Nikdy jsem se nesetkal s označením, že jsem přistěhovalec. Všichni mě brali jako Skota, po této stránce nemohu říct nic špatného.“
* Musel jste si dlouho zvykat na tamější řeč?
„Je to o hodně náročnější. Když jsem v devatenácti poprvé přijel do Skotska, tak jsem používal jen slovník. Co jsem slyšel, to jsem si tam hned vyhledával, a takto se učil angličtinu. Přijel jsem tam s minimem znalostí, ale v tomto mi pomohli kluci z kabiny a právě fotbal, začal jsem komunikovat. Pak přišla práce mezi Skoty a už se do toho dostáváte, ostatně musíte. Bez jazyku by tam nešlo nic, proto bylo strašně důležité se učit.“
* Vás tehdy na Ostrovy přivedl fotbal, nebo práce?
„Když mi bylo devatenáct, tak tu ještě za pana Kresty byla druhá liga. Jednoho dne ji ale prodal (Prostějov sestoupil administrativně vinou nevyhovujícího stadionu - pozn. red) a spadlo se do třetí ligy. Tehdy jsem si řekl, že potřebuji nějakou změnu. Odmalička mě přitahovalo Skotsko, tamější krajina, tak jsem se vydal na zkušenou. Jel jsem tam spíše za prací jako přivýdělkem, ale současně i za fotbalem. Bylo to pak půl na půl. Začal jsem pracovat a do toho fotbal, tak se to se mnou táhlo po celou dobu.“
* Tady v Česku jste svou fotbalovou budoucnost neviděl?
„Asi ne. Pár nabídek jsem měl, mohl jsem hrát třeba třetí ligu, ale druhá nebo třetí liga jsou spíše na to, abyste se přiživil. Víte sám, jaké tam jsou výdělky, takže nepřipadalo v úvahu, abych zůstal u fotbalu. Tak i tak bych si musel najít práci. Proto jsem se rozhodl, že je potřeba nějaká změna, zkusil jsem to a vyšlo Skotsko.“
* Tehdy jste se tam vydal sám a na vlastní pěst?
„Ano. Začínal jsem na ovocné farmě a měl jsem tehdy pouze kontakt na jednoho chlapa, co tam dělal nějakého mistra. Sbalil jsem si batoh a odjel na místo, které jsem předtím vůbec neviděl. Nevěděl jsem, co mě čeká. Byla to další zkušenost do života, naštěstí příjemná.“ (úsměv)
* A co pak následovalo?
„Strašně velkou roli sehrály náhody. Na farmě jsem potkal kamaráda, který už hrál fotbal za tamější dědinu. Řekl mi, ať to s nimi jdu zkusit, tak jsem za ně začal hrát a našli mi i práci. Pak jsem šel do jiného klubu, kde mi zase nabídli, že mohu pracovat jinde. Celé se to tak vyvíjelo, takže i práci jsem měnil skrze fotbal, protože jsem potkával nové a nové lidi.“
* Kam jste to nakonec fotbalově dotáhl?
„Začínal jsem řekněme v krajské soutěži, ale když jsem tam přijel, hned jsem začal trénovat s druholigovým týmem, kde jsem nabral pár kontaktů do budoucna. Tehdy jsem ještě nemohl být zaregistrován, protože Česká republika nebyla v Evropské unii. Stalo se tak až v roce 2004 a pak jsem už mohl jít i do jiných než jen čistě amatérských soutěží. Začal jsem hrát čtvrtou ligu a postoupili jsme do třetí, s prací se ale hodinové cestování tam i zpět každý druhý den nedalo skloubit, takže po sezóně a půl jsem se rozhodl odejít a vrátit se do podobné soutěže, jakou nyní hrají Kralice. Tam jsem byl asi sedm let, pak jsem na dva tři roky úplně přestal hrát fotbal, protože jsem v práci jezdíval na ropné plošiny. Byl jsem třeba tři měsíce pryč, pak měsíc doma. Až pak jsme se přestěhovali úplně na sever Skotska, kde jsem dostal novou práci. Našel jsem si tam místní tým a hrál jsem něco jako divizi.“
* Jak jste se dostal právě na ropné plošiny?
„Jsem vyučený instalatér, tuto práci jsem u jedné firmy dělal sedm let. V posledních letech jsem si říkal, že by to chtělo změnu, tak jsem si udělal certifikát na ropné plošiny a náhodou se tam dostal. Pracoval jsem tam zhruba čtyři roky, dělal jsem pro jednu instalatérskou firmu jak na souši, tak na plošinách, bylo to tak půl na půl. Vždy jsme dostali práci na jedné plošině, a buď jsme odcestovali na moře, nebo nám ji přitáhli k přístavu. Obnášelo to spoustu cestování - Severní moře, Norsko, byl jsem i v Africe. Ale hlavně se jednalo o Irsko a Skotsko.“
* Předpokládám, že to asi není práce, kdy se po šichtě vracíte každý den domů...
„Musíte tam být minimálně tři čtyři týdny v kuse, pracujete dvanáct hodin. Bylo to takové náročnější, nemohl jsem delší čas být s rodinou, pak jsem ale zase třeba byl tři týdny doma. A také na plošině už vám to pak časem leze na nervy, potkáváte stále stejné lidi, nemůžete jít ven. Příjemné bylo, že jsme tam měli posilovnu a mohli do ní po práci zajít. Jste totiž pořád na ubytovně, kde je také jídelna, klubovna s televizí a hrami, šipkami, kulečníkem, abychom po práci vypnuli, většina chlapů ale stejně chodila do posilovny.“
* A nyní to budete mít klidnější?
„Začal jsem pracovat v jedné firmě v Brně a každý den tam dojíždím, což je také trochu náročnější na cestování, ale náplní je to podobné jako ve Skotsku, i když ne na plošinách, ale v dílně. Jde pořád o věci kolem vody, takže pořád můj obor.“
* Do Kralic jste se vrátil po mnoha letech, poznával jste to tam ještě?
„Když jsem se po sedmi letech vrátil, tak tam zůstal jen Ondra Petržela. Znám možná ještě Nečase, když hrával druhou ligu v Prostějově. On tehdy odcházel a já přicházel. Jinak se jedná o úplně jiné mužstvo. Ty kluky moc neznám a teprve je poznávám a učím se jejich jména. Jednou mi v kabině spoluhráč říkal, že jsem na něj celý zápas volal jiným jménem. (smích) Musím si prostě zvyknout.“
* A proč jste zvolil zrovna Kralice?
„Bylo i pár jiných nabídek, ale rozhodla zase náhoda, o níž je prostě celý můj život. (směje se) Potkal jsem Martina Neorala, jehož jsem znal, i když jsem s ním nikdy nehrál. Byl jsem se poptat na ‚eskáčku‘, jestli bych nemohl trénovat malé děti, a on tam zrovna seděl a řekl, že mu jdu hezky do rány, protože mu zrovna odešel Dočkal a potřebuje stopera, tak jestli to nechci zkusit. Řekl jsem proč ne, stejně jsem hledal tým, kde bych si zahrál. Martin mi nabídl, že bych mohl přijít na trénink a už jsem tam zůstal. Jsem rád, že si zahraju.“