S kariérou muzikanta začínal v době, kdy byli na vrcholu slávy legendární Beatles. Z amatérské roviny se na začátku osmdesátých let minulého století posunul do profesionální dráhy, ještě za totalitního režimu hrál v kapele prodírající se zahraničím. Zažil vyprodané hotelové či jiné sály v Norsku, Švýcarsku, ale také v Dominikánské republice. Zdeněk Havel je muzikant, který se výrazným způsobem zapsal do prostějovského bigbítu. V současnosti působí společně s Petrem Zlámalem, jakožto organizátorem populárních akcí na plumlovské přehradě, ve skupině Trio Plus a rovněž založil revivalovou skupinu Smokie.„Je to moderní styl. Trochu bych to přirovnal k tomu, co jsme hráli v Českých Budějovicích. S tím nemám vůbec problém.“* Jak se z člověka vůbec stane muzikant? Mohou za to jen geny po rodičích?
„Já osobně to v rodině mám, táta byl výborný celoživotní muzikant a člen slavné Orlice. K tomu všemu dělal takzvaný ´šraml´, tedy muziku po různých zábavách. K hudbě jsem tedy odmalinka měl strašně blízko, táta mi byl velkým vzorem.“
* A máte nějaké hudební vzdělání?
„Samozřejmě jsem chodil jako spousta dětí v té době do Lidové školy umění, kde jsem se celkem osm let trápil hrou na klavír. Jinak i dnes hraji hlavně na kytaru, což byl i kdysi můj sen se na ní naučit. Od mého dětství jsme totiž jezdili na Čunína do Žlebu na chatu, kde jsme prožívali kouzelné večery. Udělal se táborák, a kdo uměl hrát na kytaru, ten byl king! Na klavíru jsem se trápil, ovšem na kytaru jsem se naučil hrát sám, jsem tedy naprostý samouk.“ (úsměv)
* Takže kytara byla velkou zbraní v „lovu“ na holky?
„V tom našem mladém věku určitě! A když skončila doba táborových ohňů, chodili jsme s kamarády na tehdejší Rudé náměstí, kde měly studentky internát, a tam jsme na lavičce machrovali s kytarou. A kdo hrál nejlépe, ten měl nejhezčí holky!“ (směje se)
* V šedesátých letech minulého století začala vaše muzikantská kariéra. Byl jste od začátku profesionál?
„Kdepak! Když jsem začínal, byl jsem ryzí amatér, a to až do roku 1982. Tehdy mě oslovil kamarád, který hrál pravidelně U tří králů, že by potřeboval zpěváka. Teprve až jsem jeho nabídku přijal, dal jsem výpověď v tehdejším zaměstnání v Dopravních stavbách. Do té doby jsem působil v amatérské kapele, se kterou jsme hráli všude možně. Ale už tehdy jsme měli hodně fanoušků.“
* Za minulého režimu se ale těžko živilo hudbou, že?
„Těžko, velmi těžko... Ale na druhé straně to mělo i své klady. Dnes se hodně poukazuje na to, že za komunistů byla zakázána anglická muzika, hlavně anglické texty. To je pravda, ale v praxi to fungovalo tak, že se k anglickým písničkám udělaly české texty a takto se zpívalo na našich koncertech. A mladí lidé, kteří písně znali v originálech, je tak zpívali s námi. Obcházela se tím komunistická cenzura a česky zpívané cizí písničky kupodivu různým komisím vůbec nevadily! Ostatně podobně to tenkrát dělali i nejslavnější čeští zpěváci, tehdejší přední hvězdy české populární hudby měly spousty převzatých písniček s českým textem.“
* Byla za komunistického režimu opravdu hodně silná cenzura?
„Byla, bohužel. Museli jsme si u komise nechat u každé nové písně schválit hudbu i texty, nosili jsme na schválení vytvořené nahrávky. Většinou pak naši hudební produkci musel někdo zaštiťovat, například nějaká organizace. A abych nezapomněl, alespoň někdo ze skupiny musel být členem KSČ! Jinak se vydávaly zákazy, buďto hudební skupina nemohla vystupovat vůbec, nebo jen s omezeným repertoárem. Byla to divná doba... Když to dnes vyprávím mladým lidem, ani mi to nechtějí věřit.“
* Vy jste ale měl výhodu v tom, že určitou část své hudební kariéry jste strávil v zahraničí...
„Přesně tak. Od začátku osmdesátých let až do revoluce jsem komunistickou perzekuci překonával tím, že jsem působil v zahraničí. Hrál jsem v Norsku, Německu, Švýcarsku, Rakousku, s muzikou jsem se dostal také do Dominikánské republiky. V každém roce jsem se vrátil na krátký čas domů, kde jsme při různých příležitostech se skupinou něco odehráli, a zase mazali rychle ven. Navíc, co bych zastíral, zahraniční angažmá byla tehdy jedinou možností, jak si finančně pomoci. Ale také spatřit to, co tehdy v Československu bylo drtivé většině obyvatel odepřeno.“
* Jak jste se během totalitního režimu dostal k možnosti hrát na Západě?
„Vždycky záleželo na tom, jak která kapela byla dobrá. Pokud ano, agenti, kteří jezdili po koncertech a kapely posuzovali, vydávali doporučení. My jsme jim říkali ´gulášníci´. Když jsme měli jejich doporučení v kapse, museli jsme požádat agenturu Pragokoncert, aby i ona nám dala požehnání. Stalo se, byl to pro nás obrovský úspěch. Z výdělků v zahraničí jsme jí ale museli odvádět polovinu a z té druhé půlky jsme museli platit ještě všelijaké poplatky. Zůstala nám tak zhruba třetina honorářů, ale zaplaťpánbůh tenkrát za to.“
* Vy jste ale na začátku devadesátých let na nějaký čas pustil muziku k vodě. Proč?
„V roce 1990 skončil Pragokoncert a také ostatní agentury se postupně rozpadaly. Drtivá většina kapel se tak živila na vlastní pěst, což jsme v té době ještě neuměli. Tak jsem si řekl, že si odpočinu, což jsem v té době nutně potřeboval, těch osm let v zahraničí byla mnohdy také pořádná otročina. Začal jsem se živit jako číšník i jako prodavač.“
* Po letech odpočinku vás ale muzika a chuť koncertovat chytily znovu. Jak došlo k návratu na pódia?
„Oslovil mě dlouholetý kamarád Mojmír Bernatík z Olomouce, což byl jakýsi otec všech muzikantů na střední Moravě. Potřeboval zpěváka do své skupiny, takže jsem neodolal a vrátil jsem se k hraní a zpívání. Asi po deseti letech jsme pak hráli prostějovskému muzikantovi Zdeňku Fišerovi jeho dceři na svatbě. Právě on mi tehdy řekl, že co budu pořád jezdit do Olomouce, ať to spolu zkusíme tady v Prostějově. Slovo dalo slovo, založili jsme seskupení Duo Casino a dalších osm let jsme spolu vystupovali. Pak začal mít zdravotní problémy, takže jsme byli nuceni skončit. V té době, v roce 2007, ale už začínala moje spolupráce s Petrem Zlámalem, který začal na plumlovské přehradě pořádat Memory festivaly.“
* Čím se liší dnešní muzikantský život od doby, kdy jste začínal hrát s kapelou?
„Především tím, že dnešní mladí muzikanti mají všechno, na co si jen vzpomenou. (úsměv) My jsme v roce 1965 kradli po sloupech reproduktory a doma si z nich dělali bedny. Nebo jsme chodili po národních výborech a aparaturu si půjčovali. Byla to opravdu pionýrská doba. Ovšem vzpomínáme na to s úsměvem. I přes všechny problémy to pro nás byly krásné časy. Dneska stačí zajít do hudebnin a koupíte si zde aparaturu, jakou chcete. A na prvotřídní úrovni. V současnosti je to naprosto jednoduché vytvořit si technické zázemí.“
* Je momentálně muzikantů dost? Říká se, že co Čech, to muzikant...
„Zabijákem všech českých muzikantů začaly být diskotéky. Jak začaly tyto hudební zábavy, přestaly fungovat lokály, které si zakládaly na živé muzice v podání nejrůznějších kapel. To víte, jediný diskžokej přijde majitele jakéhokoliv sálu samozřejmě levněji... Hlavně od začátku devadesátých let se tak pravidelná vystupování kapel omezila na minimum, což mělo katastrofální důsledek na růst nových muzikantských talentů. Dnes je tak veliký problém sehnat vhodného mladého muzikanta k doplnění kapely...“
* Společně s Petrem Zlámalem nyní máte skupinu Trio Plus, ve které se při vystoupeních střídají tři zpěvačky. Založil jste ale rovněž kapelu Smokie revival. Jak jste přišel na tento nápad?
„Mně se vždycky velice dobře zpíval Chris Norman, Smokie vůbec byli moje snová záležitost. Styl této výborné anglické kapely z přelomu sedmdesátých let mi opravdu sedí. Navíc se mi i do revivalové kapely kromě bubeníka Petra Zlámala podařilo sehnat další výborné muzikanty.“
* A Suzi Quatro jste prý sehnal ve Vícově...
„Je to tak. Ale Lucinka Ritterová s námi hrávala a zpívala už dříve a poměrně dlouho. Do dřívější kapely jsem ji získal, když měla šestnáct let. Do Smokie revival jsme potřebovali k duetu Chrise Normana a Suzi Quatro Stumblin´In zpěvačku, kterou bychom mohli do našeho projektu zapojit. A s Luckou mi právě tento duet hlasově velmi sedl. Je fakt hodně dobrá.“
* Každého, kdo něco dělá, to musí bavit. Vás muzika stále ještě baví a uspokojuje?
„Když k něčemu máte srdíčko, je to navždy!“
* Jakou hudbu obecně máte vůbec rád?
„Já osobně vůbec nemám vyhraněný styl muziky. Mám rád prostě dobrou muziku! Ať jsou to lidovky, které poslední dobou lidé chtějí slyšet na každých zábavách, tak je to jazz nebo rock. Líbí se mi Kamil Střihavka, protože to je pan zpěvák, mezi zpěvačkami byla pro mě jasnou jedničkou Věra Špinarová. Naopak vůbec nemusím takzvané rychlokvašky, které sice uspěly v různých soutěžích, ale za pár let skončí někde v muzikálu nebo o nich člověk přestane úplně slyšet.“
* Jaké máte hudební plány do budoucna?
„Jako důchodce jsem rád za každé nové ráno! (směje se) Víte sám, že když každoročně hrajeme na Rock Memory of, tak si tam vždycky připomínáme, který z muzikantů nás už opustil. Mě ta muzika pořád ještě baví a zatím ji chci dělat do té doby, do které mi to zdravotní stav dovolí.“