AKTUALIZOVÁNO: Jan Kanyza:„ČLOVĚK MÁ MÍT DVA SNY. KDYŽ SI TEN PRVNÍ SPLNÍ, ABY MU JEDEN ZBYL“

Zanedlouho sedmdesátiletý rodák z Lipníku nad Bečvou Jan Kanyza se může směle považovat za umělce tělem i duší. Nejenže je známý televizní a filmový herec i dabér, ale po dlouhou řádku let také básník, muzikant a v poslední době velmi úspěšný malíř. Jeho obrazy už byly vystavovány po celém světě, načež nyní mají unikátní díla možnost zhlédnout i Prostějované a poznat tak Kanyzovu tvorbu jinak než prostřednictvím televizních obrazovek. Minulé pondělí 7. srpna dokonce tento charismatický muž přijel do prostějovského muzea osobně, aby slavnostně zahájil svou výstavu s názvem Pozdní sběr“. Na vernisáž (reportáž najdete na straně 23 - pozn.red.) se přišly podívat davy zvědavých fanoušků a chybět u toho samozřejmě nemohl chybět ani Večerník. Ba co víc, podařilo se nám pořídit následující rozhovor!

* Jak si užíváte tento večer?
„Asi tak, jak mi to vernisáž dovolí. To víte, je to přece jenom osobní věc, jsem naprosto nadšený, kolik lidí přišlo. A ještě k tomu dobrovolně.“ (smích)
* Co konkrétně vás inspiruje k malování?
„Jsou to různé věci. Dojmy, pocity, krajina, vůně, muzika, bezvadní lidé, literatura. Dalo by se říci, že všechno, co ve vás zanechá nějakou stopu, která ve vás vyvolá emoce. Člověk se to pak snaží přenést i do toho malování.“
* Řekl byste, že malujete, když vás něco zrovna napadne, nebo si to, co chcete ztvárnit, promýšlíte dopředu?
„Je to pokaždé jinak, není na to recept. Není to tak, že bych si vymyslel, co chci namalovat, pak to udělal. Jsou to spontánní věci, pastózní obrazy, náznak návratu k dětské kresbě. Spontánnost si mnoho lidí plete s rychlostí nebo snadností, ale není tomu tak. Uchovat si spontaneitu je nesmírně důležité.“
* Jakou techniku používáte nejraději?
„Teď na malování používám akryl, protože akrylové barvy mi momentálně nejvíce vyhovují.“
* Kdo je váš oblíbený malíř?
„Jejda, na to by vám nestačilo záznamové zařízení. (úsměv) Já nechci jmenovat, abych náhodou na někoho nezapomněl. Ne, že by se ho to mohlo dotknout, ale je to obrovská řada lidí. Než bych ji vyjmenoval...“
* Takže by se dalo říci, že máte rád veškeré výtvarné umění?
„To se nedá úplně jednoznačně říct, to určitě ne. Ale mám mezi umělci svoje oblíbence.“ (úsměv)
* Pocházíte z Lipníku nad Bečvou, to odtud není daleko. Máte rád Hanou?
„Nejde tak ani o konkrétní region nebo Hanou. Já jsem rád všude, kde se mi líbí a kde jsou příjemní lidé. To může být všude na světě, možná i na Marsu, ale to nevím.“ (úsměv)
* Předpokládám, že jste v Prostějově byl v minulosti už několikrát. Máte nějaké zážitky spojené s naším městem?
„Ano, párkrát jsem tu už byl. Dokonce jsme tu v osmdesátých letech minulého století už vystavovali. Znám prostějovské muzeum, viděl jsem tu spoustu výstav. Vazbu na Prostějov mám, protože jsem vlastně až do své maturity bydlel v Olomouci.“
* Jaké byly vůbec vaše umělecké začátky?
„S divadlem jsme začali na střední škole ve studentském kabaretu a také jsem už tehdy měl kamarády, se kterými jsem maloval. Krajinařili jsme v okolí Olomouce a bylo to úžasné. Nádherné! Pak jsem se rozhodoval, jestli hrát, nebo malovat, a tehdy převládla touha po ´veřejné exhibici´. Jakmile se mi povedlo udělat přijímačky na DAMU napoprvé, nebylo co řešit!“
* Když jsme se dostali k tomu vzpomínání, tak na co nejraději vzpomínáte právě z dob svých studií na DAMU?
„Spíše na konkrétní osobnosti než na zážitky. Některé by stejně byly nepublikovatelné, já bych je vlastně ani neřekl. Můžu ale prozradit, že z osobností, na které rád vzpomínám, jde hlavně o Miloše Nedbala, Karla Högera, Radovana Lukavského, Vlastu Fabiánovou, ale i na spoustu a spoustu dalších.“
* A jak vzpomínáte na svůj první film z roku 1969 Utrpení mladého Boháčka?
„Úplně prvním filmem bylo Malé letní blues natočené režisérem Jiřím Hanibalem, kde jsem hrál roli, která byla ve smlouvě pojmenována jako ´kluk v partě´. Bylo to v roce 1966 za studií na DAMU. V Boháčkovi pak hrál skoro celý náš ročník. Rád vzpomínám na našeho třídního profesora Miloše Nedbala. Aniž bych se tím chtěl vytahovat, myslím, že mě měl rád. A já jeho také, samozřejmě.“
* Na volné noze jste už od ledna roku 1979, to vám zřejmě vyhovuje nejvíc, je to tak?
„Od prvního ledna 1970 do patnáctého září 1977 jsem byl v angažmá pražského Divadla Na Zábradlí a pak ještě rok v hereckém souboru při filmovém studiu Barrandov. Po roce jsem sám podal žádost o výpověď dohodou. Vyhověli mi rádi. Hubu jsem měl vždycky nevymáchanou a táhlo se se mnou, že jsem průserář. Rád na tu dobu nevzpomínám...“ (ušklíbne se) Ve filmu jsem si od třiasedmdesátého do šestasedmdesátého vůbec neškrtnul, protože jsem se při natáčení filmu Sokolovo v Rusku nedal okrást sovětskou servírkou a nevybíravě jsem jí vynadal, což šlo až na ambasádu v Moskvě a na ministerstvo kultury. Všichni jsme byli drženi ve strachu. Dnes se děje něco podobného v důsledku ekonomických tlaků. Když je lidského strachu využíváno ve prospěch malé hrstky lidí, je to vždycky hnus!“
* V čem vás v nejbližší době můžeme vidět hrát?
„Momentálně se nic nepřipravuje. Teď jsem se vrhl na malování a chci tomu věnovat nějaký čas, energii a odpočinout si od profese, na kterou mám papíry.“
* Nemrzelo vás nakonec, že jste si zvolil herectví místo malování?
„To jsem si nechal jako koníčka. Na malování je úžasné, že je to povolání nesmírně svobodné, tedy pokud nejste ve vleku komerčních zakázek. Tím ale neříkám, že malovat na objednávku je hanba. Dělali to Leonardo, Rembrandt, Rubens… K nim se ale vůbec nechci přirovnávat, chraň pánbu.“
* Malovat jezdíte již deset do Languedoku, malebné oblasti jižní Francie. Proč?
„Maluji tam ve svém pronajatém ateliéru, který není velký. Jeho nájem se dá finančně unést i na české poměry. (úsměv) Ve svém ateliéru maluji, odpočívám i se vydávám na výlety do okolí. Nejčastěji navštěvuji místa spojená s významnými malíři. Turistickým centrům se naopak vyhýbám obloukem. Když se vrátím do Prahy, maluji také, ale nemám zde ateliér. No a ta barevnost obrazů se tlumí právě s pobytem v zachmuřených Čechách. Navíc z Malé Strany v Praze, kde bydlíme, se zase stal Disneyland. V naší ulici je poslanecké ghetto, kde jezdí jen limuzíny a chodí turisté. Když jsme se sem nastěhovali a narodila se nám dcera Bára, pamatuji si, jak před vraty sedávaly babky na židlích a povídaly si. Ten půvab je už dávno pryč...“
* Je náročné skloubit profesi herectví s malováním?
„To víte, že ano, vždycky musíte jedné z profesí čas ukrást, takže já kradu jako straka. Z herecké profese malování a opačně. Za těch pětačtyřicet let jsem si už ale zvykl. Nelze dávat na misky vah a říct, co v mém životě převažuje. Dělám obojí. Cítím se být hercem stejně jako malířem. I když se tyto profese navzájem kříží, to je fakt.“
* Když nemalujete ani nehrajete, jak trávíte svůj volný čas?
„Vleže na kanapi.“ (smích)
* Takže vašimi koníčky jsou malování a pak ležení na kanapi?
„To je spíše nutnost než koníček. V mém věku už se to dá pochopit.“
* To se dá určitě pochopit v každém věku. Nicméně letos vás čeká významné životní jubileum. Plánujete velkou oslavu?
„Já o ničem nevím, žádné velkolepé večírky s ohňostrojem neplánuji. Myslím si, že vlastně není co slavit. Možná pro ty druhé, pro mě asi ne.“ (úsměv)
* Splnily se vám vaše životní sny a předsevzetí?
„Podívejte, člověk má mít dva sny. To proto, že když si ten první splní, aby mu další jeden v kapse zbyl. Mně se řada snů splnila, další zůstávají...“ (úsměv)