Klusák: „VYCHÁZELI JSME Z TOHO, CO JSME SLYŠELI“

Režisér Vít Klusák uvedl, že na Dalibora Krupičku narazil, když na internetu uviděl video nazvané Daliborkův obušek. První domněnka, že je hercem, se Klusákovi nepotvrdila, a tak se rozhodl prostějovského neonacistu zkontaktovat a natočit s ním celovečerní dokument.

Ještě v Karlových Varech tak snímek Svět podle Daliborka prezentoval. Měl autenticky zachytit život neonacisty. Stačí zběžný pohled, aby všem bylo jasné, že na plátně toho mnoho „autentického“ není. Při dotazech Večerníku týkajících se podezření, že po většinu doby manipuloval s hlavním hrdinou, z něhož potřeboval mít otevřeně mluvícího „nácka“, nás Vít Klusák odkázal na rozhovor, který na podobné téma vedl s Martinem Veselovským pro internetovou televizi DVTV. Také z něj proto přinášíme pár pasáží. Rozhovor navazuje na interview z minulého vydání se samotným Daliborem Krupičkou. Zajímavá je různorodost názorů obou mužů...

* Váš film je na webu popsán jako portrét něžného neonacisty z Prostějova. Co jste vlastně natočil - dokument o českém neonacistovi, nebo hraný film?
„Pořád si myslím, že je to dokument. Postavy jsou autentické a všechny scény jsme podřídili tomu, co jsme tam na vlastní oči viděli a zažili. Vyrůstá to do té míry z reality, že je to pro mě reálné.“
* Dalibor i jeho okolí ovšem nesouhlasí s tím, že by to měl být dokument. Říkají, že jste je do některých scén až tlačil!
„Jejich reakce je přirozená. Oni tohle říkají za nějakým účelem. Bojí se toho, co ve filmu řekli a co koliduje se zákonem. Ve filmu popírají holocaust, říkají, že by uprchlíky stříleli jako prasata na porážce. Ve chvíli, kdy se snímek objevil v Karlových Varech v sekci dokumentárních filmů, jim dochází, že by z toho pro ně mohly plynout nějaké důsledky...“
* Jak jste se vůbec k sobě dostali?
„Objevil jsem ho na YouTube, narazil jsem na video, jak si koupil obušek, nešel mu složit, pak mu nešel dát za opasek... Myslel jsem, že je to parodie na neonacistu. Bylo nesmírně složité ho přemluvit. Napsal mi, že neví, že nikdy nebyl mimo Prostějov, jak mi nevěří, že nejsem policajt. Pak jsem vzal jeho fotografii a obcházel celý den s fotografií Prostějov, než jsme ho našli.“ (úsměv)
* Máme k dispozici dopis, který poslal dramaturg České televize Daliborovi na jeho žádost. V něm se píše: Česká televize je koproducentem hraného filmu Svět podle Daliborka. Nejde o dokument ani publicistický pořad, ale o stylizovaný polohraný snímek, který si neklade za cíl věrně zachycovat realitu. Co k tomu můžete říct?
„Dle mého je problematické, že tento materiál vůbc máte! Měl jím totiž disponovat pouze Dalibor. Je to součástí naší dohody, o které se nemělo mluvit. Máte to pravděpodobně od něj, čímž porušil naši dohodu. Takže teď bych k tomu také mohl říct svoje...“
* Prosím. Mě třeba zajímá, do jaké míry jste tedy byl férový vůči divákům?
„Můžu s nejlepším svědomím říct, že jsme se snažili býti féroví především z toho důvodu, aby ten film byl dobrý. Pokud bychom si tam začali vymýšlet věci, které jsme tam nenašli, tak by se to pro mě vzdalovalo od toho, proč celý projekt dělám. Původně jsme točili nějakou snovou linku, která měla zachycovat Daliborovy představy. To jsou právě ony scény, o kterých Dalibor mluví. Ty se však ve filmu neobjevují. To byla součást procesu, který jsme později opustili.“
* Ovšem sama Česká televize říká, že jde o snímek, který nemá příliš společného s realitou...
„Tento papír vznikl přibližně ve třetině filmu, kdy Daliborovi došlo, že se vyjadřuje natolik otevřeně a xenofobně, až by z toho mohly pramenit nějaké problémy. Byůl si tohoto rizika vědom a myslím, že se ho dost bojí. Věděl, že jsem dokumentarista a že můj zájem je podat ho takového, jaký ve skutečnosti je. Začal mi tedy říkat, co budeme dělat, až to bude venku. Co když mě někdo kvůli tomu začne tahat po policajtech. Proto jsme mu chtěli dát prostor, aby se mohl vyjadřovat otevřeně a na kameru říct to, co jsem ho normálně slyšel říkat.“
* Vy jste se problémů neobávali?
„Řešili jsme to i my, to přiznám. Museli jsme zvážit, zda je cennější přinést svědectví, jak společnost hnědne, nebo možná způsobit jednomu klukovi a jeho blízkým problémy. A převážil názor, že svědectví je důležitější... U policejního výslechu jsem byl dvakrát. Šlo o to, jestli jsem náhodou pány, kteří hajlovali na autentickém koncertu, neinstruoval. Pořadatel koncertu totiž začal na Facebooku šířit informace, že přítomným za to někdo ze štábu nabízel tisíc korun... Pochopitelně to nebyla pravda.“
* Film vrcholí zájezdem Dalibora a jeho rodiny do Osvětimi, v níž se setkává se starou dámou, která vyhlazovací tábor přežila. Děsivou scénu přeruší až vstup režiséra do děje...
„Uvědomuji si, že to není šťastný okamžik, v tu chvíli metoda filmu došla na hranu. Nakonec jsem si řekl, že je to sice trapné, ale že to tam musím nechat.“
* Při sledování jsem si u řady scén říkal, že nemohly vzniknout spontánně, ale že jsou nahrané. Co vy na to?
„V některých případech se jedná o rekonstruovaný dialog, který mezi aktéry proběhl. V dokumentu jsme pracovali metodou rekonstrukce nikoliv inscenace, nic jsme nikomu nepodsouvali. My jsme zachytili dialog a požádali jsme je, jestli by ho za tímto účelem nesehráli znovu. S jinými scénami jako třeba scéna s Nutellou jsme trošku vypomohli. Třeba Vánoce jsme chtěli původně natáčet přesně čtyřiadvacátého prosince, ale oni nám řekli, že si nepřejí, abychom je na Štědrý den rušili, takže se točilo už o dva dny dříve. Vše jak by to probíhalo, dialogy jsou přitom naprosto autentické.“
* A tohle je ještě dokument?!
„Nikdy bych to netočil, kdyby to podhoubí nebylo reálné. Film vznikal dva roky, strávili jsme s celou rodinou celých pětačtyřicet dní, celkem to mohlo zabrat takových sto dní. My jsme přijeli do Prostějova a vyptali se, co podstatného se jim za uplynulý čas stalo, co by se tam mohlo objevit. Pro mě bylo klíčové, že Dalibor se mi sám představil jako neonacista. Říkal, že dříve býval skinhead, ale že mu ve třiatřiceti zlomila srdce nějaká slečna, načež nevěděl, jak jinak si ulevit od toho bolu, že se zatvrdil a prý nestačí být jenom skinhead!“
* Dostali lidé vystupující ve filmu zaplaceno?
„Ano. Pro Dalibora to hrálo zpočátku velkou roli. Jeho maminka zpočátku řekla, že si žádné peníze nepřeje, nicméně byla to právě ona, kdo své finanční nároky postupem času neustále zvyšovala. Takže začínáte s tím, že je zajímá, je prostor něco říct, že zatím se jich nikdo na nic neptal. Když přijedou kamery a světla, tak vidí, že to stojí nějaké peníze. Odměny byly ovšem na úrovni komparzného. Navíc Dalibor si musel brát volno v práci, takže jsme mu kompenzovali nižší plat. Rozhodně bych neřekl, že díky filmu zbohatl.“
* Co je vůbec primárním cílem snímku?
„Náš film není portrét jen jednoho 'nazi-šílence', ale ukazuje, že s nenávistnými postoji souhlasí jeho kolegové, spolužáci, kamarádi i nejbližší. Naší neskromnou ambicí je skrze Dalibora nahlédnout do hlav a srdcí tisíců lidí, kteří svůj světonázor podřídili nenávistnému strachu z jinakosti. Ukázat, z jakého podhoubí se rodí novodobá vlna rasismu a nesnášenlivosti.“
* Jste s Daliborem stále v kontaktu?
„Víceméně ano, ale po natáčení se změnil. Ze stěn svého pokoje údajně strhal německé vlajky a promazal i svůj facebookový účet...“