„OKOLO FOTBALU JSEM SE TOČIL CELÝ ŽIVOT“

Druhá nejvyšší fotbalová liga je v Prostějově minulostí, eskáčko čeká opětovné působení v MSFL. Ještě v době, kdy činovníci i hráči užívali relativního volna před přípravou nové třetiligové sezóny, Večerník využil jednoho příjemného nedělního dopoledne, aby navštívil vedoucího mužstva 1.SK Martina Musila. Ve Vícově, kde bydlí, právě manipuloval s hadicemi, aby pustil zavlažování místního hřiště, na němž hrají okresní přebor někteří jeho bývalí svěřenci. Posadíme se na opuštěnou střídačku a povídáme si. Jak jinak než převážně o fotbale, ale zabrousili jsme i do profesní stránky tohoto velkého fotbalového nadšence.

* Ještě než přejdeme ryze k fotbalu, položil bych vám několik otázek na soukromí. Máte docela rozmanité profesní zázemí, jak jste vlastně v mládí začínal?
„Vystudoval jsem gymnázium, což byla moje studijní konečná. V té době už existovaly speciální předměty právě pro ty případy, kdy absolvent nepokračoval ve studiu na vysoké škole. V mém případě se jednalo o zemědělství. Byl jsem po určité době praxe použitelný jako mladý nadějný agronom nebo živočichář.“
* Máte tedy stejnou specializaci jako váš dlouholetý profesní i fotbalový parťák František Jura?
„Ano, podobnou. Tehdy jsme se ještě neznali. S Františkem jsem se poznal až na mé další životní štaci u prostějovské městské policie. Ještě před revolucí jsem ale pracoval v plumlovském JZD, jako mladý jsem si musel projít všemi provozy. Po návratu z vojny se v nových poměrech plumlovské JZD rozdělilo, což mělo vliv i na personální obsazení...“
* Zmínil jste vojnu, předpokládám, že tenkrát byla ještě klasická prezenční služba?
„Samozřejmě, v mém případě leden 1988 až prosinec 1989. Patřil jsem mimochodem k poslednímu turnusu, který si odkroutil standardní dva roky. Na vojně jsem byl na Moravě ve Zbraslavi u Brna, na Slovensku v Bratislavě a v Čechách v Rakovníku. Stříhal jsem pověstný metr, když přišla sametová revoluce. Domů jsem se vracel dva dny před Vánoci roku 1989 už do úplně nových poměrů.“ (úsměv)
* V zemědělství jste tedy dlouho nevydržel, kam vedly vaše další kroky?
„Do Prostějova. Když jsem se definitivně rozhodl, že nový český Mičurin ze mě tedy nebude, přišel mi pod ruku inzerát s nabídkou práce strážníka v nově se formující městské policii. Fyzické předpoklady jsem neměl problém splnit, takže jsem na sklonku léta 1992 přešel k bezpečnostním složkám. Musím říci, že to byla práce zajímavá a v prvních letech i ve výborném kolektivu.“
* Zbraním jste zůstal věrný i nadále, jenže asi jste trochu navýšil kalibr?
„Trošičku. (smích) Po šesti letech jsem přešel k armádě, když jsem měl příležitost zúčastnit se zahraniční mise v Bosně a Hercegovině, přímo na území které se tenkrát pomalu vzpamatovávalo z krvavého ozbrojeného konfliktu. Tři měsíce jsme strávili na výcvikové základně mírových sil v Českém Krumlově, na samotné misi jsem byl sedm měsíců. S armádou jsem se podíval i do Iráku a Afghánistánu. Od té doby sloužím zde v nejbližším okolí bydliště.“
* Jak do toho všeho zapadal fotbal?
„Měl jsem to štěstí, že jsem zastihl období obnovy fotbalu ve Vícově. To hřiště, na které se teď díváme, byl jen takový venkovský úzký plácek, neexistovalo zde žádné zázemí. Sešla se nás parta Vícováků, která nejen pomáhala okolo, ale také tvořila jádro tvořícího se mužského týmu. Kluci hráli fotbal za Plumlov, Ptení, Drahany nebo Otinoves. Začali jsme úplně od píky, tedy od čtvrté okresní třídy.“
* Jaký byl váš post na hřišti?
„Tehdy se vyznával trochu jiný systém než dnes, stoper byl opravdu poslední hráč, který sbíral balóny. Já působil na místě předstopera, chodil jsem do hlavičkových soubojů, měl jsem k tomu fyzické předpoklady. Zkrátka silový typ fotbalisty.“ (úsměv)
* A srdcař tělem i duší, to dodnes nezapřete...
„Tohle si ale nevypěstujete, s tím se asi člověk narodí. Zatnout zuby, zapomenout na bolístky a jít do soubojů naplno.“
* Však jste byl také úspěšný střelec!
„Takto přímo bych to určitě neformuloval, mám na svém kontě asi čtrnáct branek, ale na ty mi perfektně nahrával právě František Jura. Jeho prudké střílené centry ze standardních situací byly pověstné, já do míče většinou vletěl po hlavě a občas to přineslo své ovoce.“
* Proč jste odešel z úspěšného týmu Vícova takříkajíc ke konkurenci?
„Ano, ve Vícově se nám tenkrát opravdu dařilo. Každou sezónu jsme slavili postup, z poslední třídy, kde jsme začínali, se tak propracovali až do nejnižší krajské soutěže. Paradoxně právě před touto sezónou jsem odešel do Ptení. Když jsme někdy po službě zašli do restaurace Beseda, její tehdejší šéf Jarda Knejp nás přesvědčoval, abychom posílili budovaný tým Ptení. Byl to velký fotbalový nadšenec. Když si něco umanul, tak se to snažil realizovat. Nakonec jsme se nechali přesvědčit. Přišli jsme do mužstva, kde byla skvělá parta i kvalita. Podařilo se nám postoupit z třetí třídy do druhé. Nakonec ale selhalo koleno...“
* To byl také konec vaší kariéry?
„V podstatě ano. Vrátil jsem se pak do Vícova, ale i po rekonvalescenci mi už koleno neumožňovalo takovou zátěž. Protože jsem s fotbalem nechtěl skončit, udělal jsem si trenérskou licenci třídy C a začal trénovat. Ve Vícově jsem trénoval osm sezón.“
* To už je panečku nějaká sounáležitost s klubem, nakonec jste ale s trénováním přestal...
„Musím přiznat, že to bylo stále náročnější po psychické stránce. Kádr na vesnicích je úzký, když už jdou prostějovští fotbalisté na rozehrání do nižších soutěží, je to více v okolí města a ne až sem na Drahanskou vrchovinu. Pokud se sejde na tréninku v týdnu čtyři pět hráčů, co s tím chcete dělat? Jednu chvíli to už bylo přece jen příliš.“
* V té době jste už ale měl lukrativní nabídku...
„V zimní přestávce sezóny 2013-2014 mě oslovil František Jura s nabídkou pozice vedoucího mužstva, kterého hledal. Pamatuji si, jak jsem jel ještě jako doprovod na přípravné utkání do Frýdku-Místku, v létě 2014 čerstvě postupujícího do druhé ligy. Na zápas jsem koukal z tribuny a atmosféra mě skutečně dostala. Snad jsem si i doslova řekl: ´U toho musím být!´“
* Bylo to vaše první angažmá na této pozici?
„Na tak vysoké úrovni samozřejmě ano. Z více méně okresního formátu jsem se najednou přesunul do nejvyšší amatérské soutěže. Chvíli jsem musel nasávat atmosféru, hodně mi v začátku pomohl Pavel Hloch, který funkci vedoucího mužstva přechodně zastával.“
* Vedoucího mužstva jste v MSFL zastával dvě sezóny, pak ale přišel další kvalitativní skok v podobě premiéry ve druhé nejvyšší soutěži...
„Práce kolem týmu ve druhé lize je nesrovnatelná. Velká část účastníků soutěže vykonává tyto činnosti na profesionální úrovni, my jsme se museli s vyššími nároky vypořádat při zaměstnání. A to jsme ještě měli start, který jsme si před losem rozhodně nepřáli. Spadnout rovnou po hlavě do zápasu se Sigmou byla obrovská výzva.“
* Co všechno se vlastně muselo změnit?
„Spousta věcí, které divák nikdy neuvidí... Museli jsme změnit zázemí, zajistit oddělené místnosti pro rozhodčí a dva delegáty, antidopingovou místnost a zázemí pro tisk. Dva dny před premiérovým utkáním teprve dodělali severní tribunu pro hostující fanoušky, bylo třeba vytvořit novou funkci bezpečnostního manažera, do níž se posunul Míra Petrásek. Zvýšené nároky byly také kladeny na hlavního pořadatele, Tomáše Čepu zaškolili zkušení funkcionáři Sigmy Olomouc, za což jim patří velký dík.“
* Změny se týkaly také předzápasových procedur?
„Jistě asi narážíte na onu příhodu z prvního zápasu právě se Sigmou, kdy jsem přišel po vzoru třetí ligy s dresy hráče a brankáře přes rameno. V profesionálních soutěžích se dbá na výstroj hráčů mnohem komplexněji, říkal jsem tomu módní přehlídka. (úsměv) Musíte před rozhodčí vystavit kompletní výstroj včetně štulpen, rozlišovacích vest, vše pěkně vyrovnané, a doufat, že barevné kombinace vyjdou. Zkráceně byla to obrovská škola.“
* Do prostějovského klubu nyní přichází nový trenér. Jak důležitá je vzájemná „chemie“ trenéra a vedoucího mužstva?
„Ideální samozřejmě je, pokud si tito dva dobře rozumějí. Jsou to nejbližší spolupracovníci, vedoucí mužstva zajišťuje harmonogram načrtnutý trenéry. Podle jejich požadavků musíte objednat autobus na venkovní zápasy, v případě dlouhých výjezdů ve druhé lize zajistit oběd, případně ubytování. Hráči musí mít k dispozici veškeré vybavení. Nemějte mi za zlé ten pocit, ale občas mi přišlo, že si toho hráči ani neváží...“ (povzdechne si)
* Neměl jste problémy skloubit to vše se zaměstnáním?
„Určité potíže nastaly v jarní sezóně, protože jsem s počátkem kalendářního roku změnil působiště. Z profesních důvodů jsem z prostějovské posádky odešel do Vyškova, kde teď působím jako instruktor. Posunutá pracovní doba a delší vzdálenost způsobily, že se na stadion dostávám až kolem půl páté odpoledne, což je trochu problém. Právě z toho důvodu jsem uvažoval o tom, že ve funkci skončím, pokud bychom se ve druhé lize udrželi.“
* Takže vám nakonec sestup přišel vhod?
„Tak to určitě ne, všichni jsme se snažili druhou ligu zachránit, ale z tohoto úhlu pohledu máte pravdu. Vzhledem k sestupu do Moravskoslezské ligy, která není tak časově náročná, ještě u týmu zůstanu, pokud bude zájem vedení klubu. Byla by velká škoda nezúročit nabyté zkušenosti. Víte, u týmů ze špice tabulky bylo patrné, že si do druhé ligy přinesly kulturu z ligy první. Bylo to na jejich stadionu znát na první pohled. Byl bych rád, kdybychom zase my v nadcházející sezóně přenesli něco z té druholigové kultury do nejvyšší amatérské soutěže.“
* Vrátíte se někdy k trénování?
„Nikdy neříkej nikdy, ale teď s tím vůbec nepočítám, byť nabídku tady mám velice konkrétní. Doba je z hlediska fotbalového zabezpečení čím dál složitější a nejsem si jistý, jestli bych na trénování měl dostatečné kapacity po všech stránkách. Ptáte-li se ovšem, jestli zůstanu u fotbalu, pak zcela určitě ano. Třeba jako správce areálu tady ve Vícově. Vidíte sám...“ (úsměv)