AKTUALIZOVÁNO: „RÁDA VZPOMÍNÁM NA SETKÁNÍ S MASARYKEM“

Tak to je prostě nádhera! Dáma z Čelechovic Ludmila Vysloužilová je patrně absolutně nejstarším obyvatelem prostějovského regionu a právě dnes, tj. 10. července 2017, slaví neuvěřitelné 105. narozeniny! A co víc, čiperná stařenka se tohoto významného jubilea dožívá v plné fyzické svěžesti! Bodejť by ne, když celý svůj život zasvětila cvičení v místním Sokolu a vedle sebe má starostlivého syna, který o maminku pečuje dlouhá desetiletí. A když si k tomu vezmete, že Ludmila Vysloužilová ještě na dvoře svého domu seká a řeže dřevo... Klobouk dolů! Rodinná oslava proběhne už tuto sobotu a Večerník bude u toho!

* Jak se dnes cítíte a jak se těšíte na oslavu?
„Děkuji za optání, mladíku, cítím se velice dobře. A oslava? S tou jsou jenom samé starosti...“ (smích)
* Jakpak to?
„Jde mi z ní totiž hlava kolem! Musím dohlédnout na to, abychom měli dostatečné zásoby, aby byly dobře uskladněny, aby pak bylo co jíst a pít. Přijde asi hodně lidí, takže chci, aby všichni byli spokojeni.“
* Budete sama péct či vařit?
„Já ne, kdepak. (úsměv) To víte, roky přibývají, nohy jsou chromé a všechno mi už dochází. To máte jako se strojem, léta běží jako hodiny a nakonec se přece jen zastaví... A stejně tak je to s mým tělem. Organizaci hostiny jsem svěřila synovi, já tak akorát budu komandovat!“
< data-mce-bogus="1">
* Já o vás ale vím, že jste celý život byla zdatnou sokolkou a dokonce jste ještě nedávno chodila pravidelně cvičit s kamarádkami. Je to tak?
„To víte, že ano, cvičila jsem, a jak! Do pětadevadesáti let jsem pravidelně chodila dvakrát týdně na cvičení tady do sokolovny. Děvčata mě sice už nechtěla pustit, nebo že mně budou aspoň v tělocvičně pomáhat. Ale všechno jsem si odcvičila sama. Pak za mnou přišel jeden ze sokolů a ptal se mě, kolik mám let, že mi závidí. A já mu říkám: a kolik let máš ty, chlapečku? Odpověděl, že osmdesát. Tak jsem mu řekla, ať mi skočí pro pivo!“ (smích)
* Jste rodačka z Čelechovic na Hané?
„Nikoliv. Narodila jsem se v Krumsíně, tam jsem vyrůstala, posléze se vdala a odtud vycházela do světa. Měli jsme krásný dům, pár měřic pole a pracovali jsme od rána do večera. Po svatbě jsem odjela s manželem do Žiliny, odkud nás Slováci před druhou světovou válkou vyhnali. Museli jsme se vrátit zpátky do Krumsína. Manžel byl zaměstnán v nemocnici, takže jsme dostali byt a přestěhovali se do Prostějova. Můj muž ale umřel, když mně bylo necelých čtyřicet let, a vychovávala jsem dvě malé děti. No a asi v roce 1980 si mě k sobě do Čelechovic vzal můj syn Karel, takže od té doby žiji tady. A jsem spokojená, všichni okolo mě jsou tady moc hodní.“
* Pamatujete ještě první světovou válku. Jaké si uchováváte vzpomínky?
„To byly strašné časy... Můj tatínek byl vojákem v té první válce, když já byla malé děvčisko. Maminka s námi dětmi zůstala sama, musely jsme hospodařit, jak to jen šlo. No, a pak odvedli na vojnu i mého staršího bratra, což bylo vskutku hrozné. Ale naštěstí byl u dragounů v Olomouci. A jak on sám tehdy říkal, neexistuje žádný plot, který by nepřeskočil.“
* Kolik vás bylo dětí?
„Celkem devět, měla jsem tedy osm sourozenců, se kterými jsem vyrůstala. To už se v dnešní době nenosí, někdo tomu ani nechce věřit.“
* Dozvěděl jsem se, že si také uchováváte krásnou vzpomínku na prvního československého prezidenta Masaryka...
„No jéjej! Já ho viděla na vlastní oči, no pravdaže! Nevím už přesně, ve kterém to bylo roce, ale přijel tehdy na návštěvu do Prostějova. Já ho vítala na nádraží, pak se přesunul do sokolovny. Vzpomínám na něho velmi ráda, byl to dobrý člověk. S rodiči jsme také kolikrát projížděli kolem jeho domu v Hodoníně, kde se narodil. V Prostějově jsem pak desítky minut stála těsně vedle něho, byla jsem na to jako mladá sokolka velmi pyšná.“
* Jak jste potom prožívala druhou světovou válku?
„Tož u nás na dědině v Krumsíně to nebylo tak nejhorší, zato mojí sestře bydlící v Prostějově spadla na zahradu bomba! Ale já jsem druhou světovou prožila celkem v klidu, za což jsem pochopitelně ráda.“
* Zjuste nejenom mně poradit, jak se dožít 105 let?
„Ještě vloni ve sto čtyřech letech jsem pravidelně řezala a sekala dřevo! Zkoušela jsem to i letos v lednu, ale už to nebylo ono. Zatím jím úplně všechno, chutná mi i Becherovka, kterou bych doporučila všem jako medicínu! Jinak bych každému poradila, aby se co nejvíce hýbal. A to je právě ten recept na dlouhověkost. Prostě pohyb, ať už je jakýkoliv. Jakmile se člověk přestane hýbat, třeba z lenivosti, je po něm. Já si i dneska ráno v posteli zacvičím, protáhnu si nohy i ruce. Pak teprve mám před sebou krásný den...“ (úsměv)
* Zmínila jste Becherovku, ale co máte nejraději k jídlu?
„Určitě řízek s bramborovým salátem. Takže doufám, že toto jídlo nebude chybět ani při oslavě mých narozenin! Hrozně se na to těším, přijde asi spousta lidí. Tož dojděte taky!“