AKTUALIZOVÁNO: RULLOVÁ: „BYLY TO NEJVĚTŠÍ OSLAVY, CO JSEM ZAŽILA“

Dokázala to. Po bronzových a stříbrných medailích z předešlých světových šampionátů se hokejbalistka Michaela Rullová dočkala i splnění zlatého snu. V Pardubicích tak zakončila velice úspěšnou sezónu, v níž už dříve dosáhla na svůj šestý titul v nejvyšší domácí soutěži, přičemž na finálovém turnaji byla vyhlášena za nejlepší hráčku. Kapitánka české reprezentace se tak mohla vesele rozhovořit o nedávné spanilé jízdě na mistrovství světa, své nezvyklé roli v družstvu a popsala i náročnou cestu, která k nejvyšší metě vedla.

* Jak to vypadá, když se slaví titul mistryň světa?
„Bylo to velké. (smích) Slavily jsme od chvíle, co jsme daly v prodloužení finále zlatý gól, až do rána. Pak i další den, všude, kam jsme přijely, jsme křičely, že jsme mistryně světa. (velký úsměv) Všechna mistrovství končí zpravidla v neděli. Odevšad se spěchá, řeší se balení a tak dále, ale tentokrát se končilo v sobotu, navíc jsme hrály doma, takže jsme nemusely do autobusu nebo na letadlo. Rozhodně to byly největší oslavy po jakémkoliv sportovním úspěchu, co jsem kdy zažila.“
* Navíc se jednalo o první ženský hokejbalový titul v historii, takže o to cennější úspěch?
„Stoprocentně. Některé holky pamatují první mistrovství světa 2009 v Plzni i ještě dřívější neoficiální šampionát v německém Ratingenu. Na takový úspěch tedy čekaly deset let. Já jsem s hokejbalem začala v roce 2011. Mám z mistrovství svěra dva bronzy, jedno stříbro a teď konečně cinklo i zlato, navíc doma. Pro většinu z nás to byl splněný hokejbalový sen, pro mnohé životní sportovní sen.“ (úsměv)
* Finálové utkání bylo podle vývoje skóre hodně dramatické. Nejprve jste prohrávaly, pak Američanky vyrovnaly při power play...
„V první třetině jsme soupeřky ve všem extrémně převyšovaly, ale dostaly gól v oslabení. Snad poprvé na turnaji jsme prohrávaly, naštěstí se nám z té naší obrovské převahy podařilo vyrovnat a dostaly se rychle i do vedení. Já jsem si v tu chvíli myslela, že už je hotovo, protože jsme pořád byly na balonku, Američanky se nedostávaly prakticky k žádným šancím. Pak ale vystřelily, teč před gólmankou a bylo to v bráně... Když jsme vedly tři ku dvěma, tak jsme si říkaly, že teď si vedení už pohlídáme, ale jim se podařilo po naší chybě opět srovnat. Byly to neskutečné nervy, zápas šel do prodloužení, kde jsme už ve druhém střídání daly gól.“

* Dá se ale říct, že souboj o zlato lépe gradovat nemohl.
„No, po zápase jsem holkám říkala to stejné. Euforie byla absolutně neskutečná. Když vedete o gól a zbývá jen pár sekund do konce, tak už to v sobě máte a výbuch není takový, jako když branka padne v prodloužení při náhlé smrti. Věděly jsme, že jsme daleko lepší, ony měly pět šancí a daly z nich tři góly, my jsme jich měly snad pětadvacet, ale daly pouze o jeden víc... Byl to po psychické stránce masakr, i pro diváky to určitě nebylo jednoduché, ale zvládly jsme to.“ (úsměv)

* Plnila jste roli kapitánky. Jaká byla vaše role v družstvu?
„Úplně odlišná než na předchozích mistrovstvích. Tam jsem měla roli klasického útočníka, tvořit šance a dávat góly. Tentokrát jsem hrála ve třetí lajně s holkami, které hrají přímočařejší jednodušší hokejbal, takže jsem se držela víc vzadu, aby ony mohly létat po hřišti a tak trochu bláznit. Měly jsme za úkol hrát balonek rychle dopředu, unavit soupeře, získat pásmo pro lajnu po nás, nedat jim ani centimetr prostoru a nedostat gól. Myslím si, že jsem se s pro mě neobvyklou úlohou srovnala a jako celá lajna jsme odvedly skvělou práci.“

* Jak jste si na tuto neobvyklou úlohu zvykla?
„Já myslím, že dobře. (úsměv) I trenér mě po mistrovství chválil a poděkoval mi, jak jsem se dokázala přizpůsobit tomu, co po mně chtěl, i když věděl, že to pro mě nebude vůbec jednoduché. Měly jsme spoustu gólovek, já jsem většinou rozdávala nahrávky, ale bohužel se holkám nedařilo dostat balonek do branky. Na druhou stranu se takové příspěvky od nás až tolik nečekaly, hlavní byl co největší fyzický tlak na soupeře. Já jsem navíc chodila na skoro všechna oslabení a v semifinále a finále pak i na přesilovky. Trenér mi řekl už měsíc před mistrovstvím, že chce dát k sobě holky, co spolu hrávají v hokeji. A mě si představoval s holkami, co hrají čistě jen hokejbal. Nezažila jsem sice pocit euforie ze vstřeleného gólu, ale z něčeho ještě lepšího.“

* A nyní si můžete užít trochy odpočinku?
„Ano, teď odpočívám a snažím se trochu dojíst, tam to bylo hodně dietní. (smích) Před zápasem jste namotivovaní, takže na jídlo moc nemáte chuť, a po něm do sebe toho jídla také nenacpete moc. Hned první týden v červenci se už ale chystám na kemp, abych nezakrněla sportovně. Během sezóny jsem hrála i hokej a to s bráchou olomouckou amatérskou ligu, a od září jsem se stala šéftrenérkou ski klubu Haná, což je moravský lyžařský klub. Dělám jim kompletní letní přípravu, v zimě jsem s nimi jezdila na soustředění i některé závody. Během roku se samozřejmě konala spousta hokejbalových akcí a kempů, takže jsme s týmem pořád někde byly.“

* Podařilo se vám vyhrát i mistrovství republiky. Stále platí, že je Slavia v Česku neporazitelná?
„Ano, šestý titul v řadě. Zatím tu není tým, který by nás herně přehrál. Stalo se nám jen jednou za sezónu, že jsme zápas vyhrály až na nájezdy a to s druhým nejlepším týmem Českou Třebovou, která, jak se říká, zabetonovala obranu. Opravdovou konkurenci ale zatím nemáme.“

* Takže to byl i tak trochu povinný triumf?
„To bych neřekla... Každý tým se zlepšuje, holky na sobě hodně pracují, začíná fungovat souvislá celoroční hokejbalová příprava. Změnil se herní systém soutěže. Dříve se za sezónu odehrálo pár zápasů, teď se hraje celoročně turnajovým způsobem. Finálové klání smějí hrát pouze hračky, které mají odehráno více než padesát procent zápasů. Zhruba každý měsíc a půl se konal jednodenní podnik, kde sehrál každý tým tři zápasy. Můj tým, tedy Slavia Praha, má přes rok problém s lidmi, protože spoustu holek máme v zahraničí. Na jeden z turnajů nás bylo jen sedm, zatímco ostatní týmy jezdí pravidelně s patnácti hráči do pole. Přesto jsme ale všechny zápasy zvládly a za celou sezónu jsme neprohrály.“

* Hokejbal je u vás mezi sporty na prvním místě?
„Teď momentálně určitě ano. Odmalička jsem chtěla hrát hokej, dlouho jsem se ale věnovala pouze tenisu, atletice a malinko i lyžování. Zhruba v šestnácti jsem začala hrát florbal. Je to sport dostupný všem a v mých očích se v mnoha věcech nejvíce podobal hokeji. Byl to také první kolektivní sport, který jsem začala dělat závodně. Můj výborný kamarád se ale věnoval hokejbalu, tak jsem ho jela na jeho doporučení v roce 2011 na mistrovství republiky zkusit a hned jsem získala první titul se Slavií. Brzy potom jsem odjela i na mistrovství světa. Tento sport mě uchvátil a ještě víc se přiblížil vysněnému hokeji. Teď hraji konečně i lední hokej, pořád se spoustu dovedností učím, ale strašně mě to baví a naplňuje. Nevím, jestli se někdy dostanu na takovou úroveň, jako když člověk bruslí odmalinka, ale minimálně se o to pokusím.“

* Jak jste si celkově užily šampionát v domácím prostředí?
„Byla to velká událost, kterou navštívila řada známých osobností, a celé Pardubice tím žily. Podařilo se překonat rekord v návštěvnosti jak v ženách, tak v mužích. Připravovaly jsme se rok a tři čtvrtě, absolvovaly  mraky reprezentačních akcí a pociťovaly jsme i jistý tlak, všichni si hodně přáli úspěch. Podruhé a potřetí v historii jsme porazily Slovenky a dostaly se do finále, kde jsme očekávaly Kanadu, která ale nějak záhadně prohrála s Amerikou, takže největší soupeř byl najednou pryč. Byly jsme dvakrát live na ČT Sport, vlastně vůbec poprvé. Muže dávají pravidelně, tentokrát byl ale i o nás obrovský mediální zájem.“

* Pozorovaly jste přímo na sobě zvýšenu pozornost?
„Jasně. Dávaly jsme spoustu rozhovorů, před zápasy i po nich, věnovalo se nám daleko víc pozornosti než dřív. Heslem šampionátu určeného mužům bylo vraťme zlato domů, jim se to bohužel nepodařilo, ale my jsme to zvládly za ně. Naše hra byla dobrá, byly jsme herně jednoznačně nejlepším týmem a chtělo to v podstatě jen výsledkově potvrdit, ale právě to bývá často nejtěžší. Tyto zápasy nejsou jen o tom, jak je hráč individuálně připravený a jak ten tým funguje, ale hlavně o tom, jak je na tom každá hráčka psychicky a jestli dokáže zabrat v tom daném utkání a zahrát to, na co má.“

* Znamená to tedy, že i po mentální stránce jste byly silným týmem?
„Určitě. Některá soustředění jsme měly zaměřená právě na mentální trénink. Třeba jedno  jsme absolvovaly na horách, dost zrovna nasněžilo, trenéři nás v noci vzbudili, vyhnali ven s čelovkama a běhaly jsme kopce. Opravdu brutální kopce. Některé holky padaly na pusu. Běhalo se ve vysokém tempu, trenéři na nás křičeli, vytvářeli tlak. Pokud člověk není vnitřně silný, tak to prostě nevydrží. Bylo to hodně náročné, ale byla to cílená příprava právě do Pardubic na domácí atmosféru a na ten tlak, abychom byli úspěšní. Bylo to o tom kousnout se, navíc jsme hrály na obrovském letišti, na největších rozměrech, co hokejbal povoluje, a když si člověk představí, že tam běháme a v nohách už máme pět zápasů a to je semifinále a finále teprve před námi, tak se pak hraje spíš na morální sílu než na fyzickou kondici. V každém případě jsem prožila super zážitek a báječný závěr sezony.“