AKTUALIZOVÁNO: Komárek: „DO NOVIN PÍŠI PRAVIDELNĚ UŽ OD ŠESTÉ TŘÍDY“ (2)

Letos v květnu odmaturoval, přesto už má na svém kontě dvě vydané knihy. Jako novinář přispíval do celé řady periodik a byl vybrán i do týmu, který informoval o dění z hokejového mistrovství světa v Moskvě. Kromě žurnalistiky a sportu se však do velké hloubky zabývá i historií. Petru Komárkovi přitom už na základní škole jedna z učitelek řekla, že má pusu jako kulomet. Stejně rychle jako mluví, tak i přemýšlí a koná. Přesto jeho myšlenky, slova i činy rozhodně nepostrádají smysl. Přesvědčit se o tom můžete i v následujícím rozhovoru. A pokud si chcete pořídit novou knihu Prostějov - Hanácký Jeruzalém, jejíž je spoluautorem, pak se zastavte v redakci Večerníku.

* Pocházíte z obce mezi Olomoucí a Šternberkem, patnáct let jste žil v Litovli. Co vás přivedlo na střední školu do Prostějova?
„Zhruba od šesté třídy jsem aktivně přispíval do novin. Psaní mě hodně bavilo a chtěl jsem se mu věnovat i v dalším životě. Když jsem se dozvěděl, že se na Střední odborné škole podnikání a obchodu v Prostějově dá studovat právě žurnalistika, zaujalo mě to. To byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl jít právě sem, přestože i díky svému dobrému prospěchu jsem si mohl mezi školami vybírat.“ (úsměv)
* Bydlel jste v Prostějově na internátě?
„Nikoliv. Musel jsem každý den dojíždět vlakem. Nebyl to určitě žádný med, ale po maturitě musím říct, že studium tady svůj účel určitě splnilo. Jsem přesvědčený, že jsem si nemohl vybrat lepší střední školu.“
* Jak jste se vůbec dostal k novinařině?
„Začalo to zhruba na přelomu dubna a května 2009, kdy jsme měli na základní škole v Litovli akci ´Pohádková Jungmanka´. Poté nás paní učitelka vyzvala, abychom z této akce něco napsali s tím, že nejlepší příspěvky budou zveřejněny v Litovelských novinách. To je periodikum srovnatelné s prostějovskými Radničními listy. Tak jsem něco napsal a můj příspěvek byl nakonec i zveřejněn. Fakt, že pod článkem bylo mimo jiné i moje jméno, byl pro mě obrovskou motivací pro to, abych do Litovelských novin začal přispívat pravidelně.“
* Na jaká témata jste psal své první příspěvky?
„Když se zpětně podívám na své první články, přijde mi až nepochopitelné, co jsem to psal. (směje se) Nicméně se jednalo zejména o reportáže z různých školních akcí například z výletů či divadelních představení. Kromě toho mi bylo publikováno i několik článků o pétanque, který jsem v té době sám hrával.“
* Jak se vaše témata proměnila po příchodu do Prostějova?
„Zde jsem začal publikovat mnohem víc o sportu, zejména o fotbale a ledním hokeji. Dělal jsem i externistu v Olomouckém deníku, Jestřábům jsem začal vést webové stránky. Věnoval jsem se i méně tradičním sportům. Například o prázdninách před dvěma lety jsem se zúčastnil na Dunajském kanále mistrovství světa ve sjezdu na divoké vodě. Sportem se zabývám i nyní, ale nemám problém napsat článek na jakékoliv téma.“
* Jako novinář jste působil i během nedávného hokejového mistrovství světa v Moskvě. Jak jste se k tomu dostal?
„Hodně mi pomohla právě spolupráce s Jestřáby. Po odchodu Lukáše Majera jsem se stal šéfredaktorem jejich internetových stránek. Firma, která stránky provozuje, pak mezi svými spolupracovníky vybírala ty nejschopnější, které vyšle na šampinát. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal mezi dvacítku vybraných. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Během mistrovství světa jsem dělal rozhovory s těmi nejlepšími českými hráči, mezi něž patřil například David Pastrňák nebo Tomáš Plekanec. Kromě toho jsem dělal rozhovory i s hráči zahraničních týmů, a to jak v angličtině, tak i v němčině.“
* Jaké z toho byly výstupy?
„Část z nich kolegové redaktoři přepsali do podoby rozhovorů publikovaných na webu hokej.cz, část byla použita jako původní videorozhovor na kanálu YouTube. Kromě toho jsem dělal asi deset on-line přenosů na webové stránky onlajny.com. Dále jsem vytvářel vstupy pro rozhlas, konkrétně pak pro Rádio Haná, ve kterých jsem popisoval vše, co se dělo kolem tohoto sportovního svátku. Ohlédnutí za mistrovstvím světa jsem pak sepsal do svého blogu na webu blog.onlajny.cz.“
* Vraťme se ještě k Jestřábům. Co jste na jejich stránkách chtěl vylepšit?
„Ve spolupráci s kolegy z klubové redakce jsem se snažil zkvalitnit videorozhovory, dodávat kvalitní infoservis, obohatit web grafikou a průběžně vést pečlivé statistiky jak jednotlivých hráčů, tak i týmu jako celku. Zavedl jsem i audiovizuální podobu do rubriky jestřábích portrétů, kdy se jednalo o delší rozhovory s jednotlivými hráči, díky nimž je lidé mohli hlouběji poznat. Samozřejmostí bylo i to, že jsme všechny příspěvky dávali na Facebook tak, aby měly co nejvyšší čtenost, neboť právě to byl jeden z našich hlavních cílů. Mým záměrem bylo dělat i zpravodajství ze zápasů mládeže, nicméně tam se to ne zcela podařilo. Ostatně téma budoucnosti mládežnického hokeje je v Prostějově stále více než živé. Je ale třeba říci, že to vše nebyla pouze moje zásluha, ale svůj nemalý podíl na tom měli všichni členové našeho svého času až osmičlenného redakčního týmu.“
* Proč jste u hokejového webu skončil?
„Vytváření obsahu webu mě velice bavilo, bylo to však nesmírně časově náročné. Když se k tomu připojilo ještě dojíždění, tak jsem některé dny spával třeba jen čtyři hodiny, což pro mě bylo málo. Uvědomil jsem si, že jestli mě to nemá psychicky zruinovat, bude lepší odejít a věnovat se více studiu, v klidu si dodělat maturitu a pak se teprve rozhlížet, co budu dělat dál.“
* Budete v novinařině pokračovat i nadále?
„Ano, stal jsem se před nedávnem spolupracovníkem Hanáckých novin. Co se ovšem týče studia na vysoké škole, tam jsem však dal přednost historii. Když jsem totiž přemýšlel nad tím, co bych se ohledně žurnalistiky naučil v rámci bakalářského programu vysoké školy a co jsem už načerpal na té střední, tak mi to vyšlo zhruba nastejno. A to včetně praxe v médiích. Nicméně do budoucna bych se žurnalistice rád věnoval, a to v rámci navazujícího magisterského studia, kde by mi to mohlo dát zase něco víc.“
* A co historie?
„Záliba v historii se u mě projevila ještě dříve, než jsem se zajímal o žurnalistiku. Začalo to v dětství knihou Panovníci českých zemí a pokračovalo mimo jiné tím, že jsem dělal historický šerm. Každopádně jde o můj koníček, zajímám se zejména o regionální historii, ale i o dějiny českých zemí. Mými nejoblíbenějšími historickými epochami jsou období posledních Přemyslovců, husitské války, třicetiletá válka a druhá světová válka. Těším se, že mi studium historie na olomoucké univerzitě dá nové poznatky, díky nimž si rozšířím své obzory.“
* Jak jste se dostal k vydávání knih o historii hanáckých měst?
„V Litovli jsem prožil patnáct let. Přitom podobná kniha v tomto městě vyšla naposledy v roce 2006. Bylo znát, že je na trhu určitá díra. Chtěli jsme tehdy udělat publikaci plnou pěkných fotografií mimo jiné také památek, jimiž se chce Litovel prezentovat turistům. Zároveň se mělo jednat o příspěvek do knihovničky každého místního patriota, díky němuž by si mohl říct: ´Tohle je město, na které mohu být hrdý´. Kniha, kterou jsem připravoval společně s Petrem Linduškou, vyšla na konci září 2015, následně proběhl její křest. Koncept této publikace je podobný jako v případě knihy Prostějov-Hanácký Jeruzalém. Její hlavní náplň tvoří fotografie, obsahuje však i krátké ohlédnutí za historií města a dějinami početné židovské komunity, která zde před druhou světovou válkou žila. A zároveň je doplněna překladem do angličtiny tak, aby byla dostupná i zahraničním turistům.“
* A co spolupráce se svým učitelem Markem Moudrým, který je spoluautorem „prostějovské“ knihy?
„Marek Moudrý byl po celé čtyři roky mým oblíbeným učitelem. Jeho styl výuky je velmi zábavný. I proto jsem si ho vybral jako kmotra své první knížky o Litovli. Věřím, že si křest společně s námi užil. (úsměv) Právě během něj vznikl nápad na to, že by podobná kniha mohla vzniknout i o Prostějově. Vůbec přitom netuším, kdy naposledy podobná kniha o tomto krásném městě vyšla. Co jsem slyšel, mohlo to být naposledy v roce 1990 při oslavách 600 let povýšení Prostějova na město. A to je již opravdu hodně dlouho...“
* Co vás při toulkách prostějovskou historií zaujalo?
„Bylo toho hodně. Mohu zmínit například osud kostela Povýšení svatého Kříže, což byla původně obranná tvrz z konce dvanáctého století. Z té doby se dosud zachovala ještě podstatná část věže, která původně sloužila k docela jiným účelům jako nyní. Kostel byl rovněž součástí významného kláštera augustiniánů, který byl obehnán příkopem a fungoval i jako poslední útočiště obyvatelů města. Bohužel ve městě dlouho nevydržel, neboť byl v roce 1430 vydrancován husity. Kostel byl posléze zrekonstruován v pozdně gotickém stylu, ale později jej poničil požár. Obnoven a vybaven byl nakonec hlavně v souvislosti s obdobím baroka.“
* Musím se zeptat, co je vám vlastně milejší - novinařina, nebo historie?
„To se dá těžko říci, oba obory pracují s informacemi, které kladou do určitých souvislostí. A to je mi strašně moc blízké. Mezi těmito dvěma obory bych si proto asi neuměl vybrat. Dá se však říci, že se v mém životě objevují období, kdy se zabývám více žurnalistikou, a jindy zase historií. Jsem však opravdu moc rád, že se i nadále mohu bez problémů věnovat oběma oblastem.“
* Nelze si u vás nevšimnout, že mluvíte neobyčejně rychle. Kdy se to začalo projevovat?
„Mám to již od dětství. (směje se) Moji předkové byli učitelé, tak je možné, že jsem kultivovaný rétorický projev zdědil právě po nich. Ostatně jedna paní učitelka na základní škole mi říkala, že mám pusu jako kulomet! Bylo to poté, co jsme při zápisu pro prvňáčky hráli pohádku ´O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém´. Já jsem tam coby Bystrozraký měl takový poněkud delší projev, který jsem odříkal poměrně rychle. Každopádně mě mluvení baví, je to jeden z mých koníčků, a věřím, že se v oboru rétoriky budu i nadále zlepšovat. “
* Pokud jste se svými vrstevníky, jsem přesvědčený, že mluvíte přece jen trochu pomaleji...
„Určitě mám svůj specifický mluvní projev, který však dokážu do jisté míry korigovat. Pokud jsem třeba recitoval, nebo hrál divadlo v rámci divadelního kroužku, tak jsem tak rychle samozřejmě nemluvil. Faktem je, že někteří sportovci, se kterými jsem dělal rozhovor, takto mluvní nebyli. To jsem pak při následném sepisování interview musel skutečně vařit z vody. Ale vždy se mi z toho podařilo nějak vybruslit.“