- 31. leden 2013
- 1305x
Slyšet skladby hudebních velikánů jako jsou Antonín Dvořák či Johannes Brahms v podání mladé talentované houslistky Julie Svěcené v kouzelném prostředí konického zámku bylo pro všechny přítomné nevšedním a velmi příjemným zážitkem. Julie Svěcená ale není jen houslistkou či dcerou známého hudebníka. Je to i ambiciózní mladá dáma, která už nejednou předvedla svůj talent na pódiích doma i v zahraničí. V exkluzivním rozhovoru pro Večerník se bezprostředně po čtvrtečním koncertu v Konici svěřila nejen s tím, jak zvládá neustálé srovnávání se svým známým tatínkem, ale zmínila se, čeho si doposud nejvíce cení na své dosavadní kariéře…
Absolvovala jste řadu koncertních vystoupení jak v Česku, tak v zahraničí. Vnímáte nějaké rozdíly mezi tuzemským a zahraničním publikem?
„Samozřejmě je to všude trochu jiné ve vztahu k hudbě. V každé zemi rádi slyší, když hrajete právě ty jejich autory, takže v Čechách nedáme dopustit na Dvořáka nebo Smetanu a v Německu je to třeba Richard Wagner. Hodně ale záleží na tom, jak tu skladbu podáte. Pokud zahrajete citlivě a povede se, publikum si tím vždy zcela získáte. To je pak naprosto úžasná atmosféra hrát před publikem, které je vám příznivě nakloněné... (úsměv)“
Ve své kariéře jste již získala mnohá významná hudební ocenění. Kterého si nejvíc ceníte a proč?
„Vážím si úplně všech, protože to vnímám jako ocenění mého úsilí, když každodenně cvičím a snažím se zlepšovat techniku hraní a podobně. Je to pro mě cena za práci, kterou jsem udělala. Ale tím největším oceněním je asi první místo z Mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praha, kdy jsem se stala po čtyřiceti letech dalším houslistou z České republiky, který ve své kategorii (sólové housle - pozn. red.) tuto soutěž vyhrál. Díky tomu jsem si totiž splnila svůj velký sen zahrát si v pražském Rudolfinu. To je pro mě dodnes obrovský zážitek!“
Na dnešním recitálu jste posluchačům předvedla skladby klasických autorů. Dáváte klasice přednost obecně, nebo si někdy zahrajete i nějakou tu houslovou „divočinu“?
„(smích) Nejsem proti žádnému stylu, ale klasiku opravdu miluju. Myslím, že k těm houslím tak nějak patří... Samozřejmě si ale ráda zahraju i něco rockovějšího, s přáteli třeba jazz a podobně. Například loni na koncertě Vivaldianno 2012 jsem měla příležitost si tak trochu zařádit v tom modernějším duchu... (úsměv)“
Považujete hru na housle za koníčka, nebo to už vnímáte jako práci?
„Můžu říct, že mám to štěstí, že můj koníček je současně i mojí prací. (úsměv)“
Máte při takovém koníčku, jakým je tedy právě hra na housle, čas i na nějaké další zájmy?
„Sport moc neprovozuji, u toho jsem si většinou spíš ublížila.. (smích) Ale takové ty klasické venkovní aktivity jako běh nebo jízda na kole, to samozřejmě čas od času vyzkouším. Taky ráda fotografuji. Navíc jsem docela velký knihomol, takže nejčastěji relaxuji někde s knihou. V souvislosti s hraním mi na koníčky opravdu moc času nezbývá. Navíc jsem v maturitním ročníku, takže v poslední době kombinuji učení a cvičení na housle.“
Chtěla jste hrát na housle už jako malá, nebo vás k tomu nenápadně dotlačili rodiče?
„Jsem z hudební rodiny, takže to bylo asi jasné už od začátku. Začala jsem hrát ve čtyřech letech a podle vyprávění rodičů jsem už před tím vždy sledovala tatínka při hraní a chtěla jsem to zkusit jako on. Můžu říct, že hraní na housle mě bavilo tehdy a baví mě pořád. Možná ještě víc...“
Hrajete i na jiné hudební nástroje?
„Na konzervatoři jsme měli povinný klavír, takže na ten si ještě občas zahraji. Kvůli studiu a přípravě na koncerty se teď věnuji hlavně houslím a klavír bohužel trochu zanedbávám. Když se pak sejdu s přáteli, tak ti většinou mají kytary, tak si sem tam trochu brnknu, ale za moc to nestojí... (smích)“
Kdybyste nebyla houslistka, čím byste se chtěla stát?
„Zřejmě něco ve spojitosti s hudbou, ale pokud by to mělo být něco z úplně jiné oblasti, asi by mě bavilo fotografování…“
Máte nějaký hudební vzor?
„Těch hudebníků je spousta a od každého je čemu se učit! Každý mě něčím inspiruje, ať už technikami hraní nebo výběrem skladeb či stylem. Mým velkým vzorem je určitě taky moje paní profesorka z konzervatoře, ale tím největším vzorem je pro mě pořád hlavně můj táta! (úsměv)“
Nevadí vám, že vás s tatínkem neustále srovnávají?
„Myslím si, že to k tomu patří. Jsem jeho dcera a jsem za to moc ráda. Celý život je mým velkým vzorem a já jsem šťastná, že můžu jít v jeho stopách…“
kdo je Julie Svěcená
Mladá dcera slavného otce, houslisty Jaroslava Svěceného, narozená v roce 1994 v Brandýse nad Labem, je v současnosti studentkou maturitního ročníku Pražské konzervatoře. Přes své mládí má za sebou četná vystoupení v Česku i v zahraničí a byla oceněna také několika významnými hudebními oceněními. Tím největším je je první cena na Mezinárodní rozhlasové soutěži mladých hudebníků Concertino Praha a druhá cena na Mezinárodním houslové soutěži v Německu, spolu se zvláštním oceněním poroty pro Největší osobnost soutěže. V roce 2010 vydala své první samostatné CD JULIE s klavírním doprovodem Václava Máchy. Julie Svěcená se i nadále hodlá věnovat hře na housle a jít tak ve stopách svého tatínka...
Další chyba na Vápenici.