V OHROZIMI SE MU LÍBÍ VÍC NEŽ NA RODNÉM NOVÉM ZÉLANDU

Z našeho území odedávna lidé odcházeli „za lepším“ do zahraničí, přičemž v historii se to dělo hned v několika velkých vlnách. V sedmnáctém století musel odejít do exilu třeba „učitel národů“ Jan Amos Komenský. Před druhou světovou válkou za velkou louži zmizel Jiří Voskovec. Po okupaci sovětskými vojsky tamtéž zamířil režisér Miloš Forman. Naopak z jiných zemí k nám mnoho lidí nikdy nepřicházelo, natož aby se u nás natrvalo usazovali. Osmatřicetiletý James Simonsen jde v tomto směru proti proudu.

Vytáhlý rodák z novozélandského Hastingsu se před dvěma roky usadil v Ohrozimi na Prostějovsku. James je tak živoucím důkazem, že se u nás v současné době nežije tak špatně, jak se všeobecně míní.  Jinak by se k nám těžko přestěhoval člověk z vyspělé země.  A stačí vám pár minut hovoru k tomu, aby vás tento sympaťák přesvědčil o tom, že žijete na tom vůbec nejlepším místě na celém světě. Co dále nejen na sebe, ale především o České republice a Prostějovu samotném James Simonsen v exkluzivním rozhovoru pro Večerník prozradil?

Nový Zéland je vysněnou destinací pro lidi z celého světa. Každoročně na něj zamíří miliony turistů. Vy jste se však z tohoto ostrova přestěhoval do Ohrozimi na Prostějovsku. Nabízí se naprosto logická otázka: proč?

„Tahle otázka skutečně napadne snad každého jako první. Už jsem na ni odpovídal asi milionkrát. Nicméně odpověď na ni je naprosto jednoduchá. Je to proto, že se mi tu s rodinou líbí a žije se nám tu lépe než na Novém Zélandu!“

Opravdu? A v čem vidíte hlavní výhody života u nás?

„Určitě je to v dostupnosti i kvalitě lékařské péče. Na Novém Zélandu za každou návštěvu u praktického lékaře zaplatíte asi tisíc korun, za odborné vyšetření dvojnásobek a ze den v nemocnici v přepočtu pět tisíc korun. Přitom zdravotnictví je tady na srovnatelné, ne-li vyšší úrovni. Žena také říká, že děti tu získají kvalitnější a úplnější vzdělání než na Zélandu. Ale nejde jen o tohle. Česká republika je prostě krásná země uprostřed Evropy...“

Například?

„Jsem nadšený ze života na českých vesnicích, jako je třeba právě Ohrozim. Lidé tu k sobě stále mají užší vztah než třeba na Zélandu. Například v pátek jsme byli na zdejším mysliveckém plese. Hrozně mě to bavilo, lidé tančili, povídali si, popíjeli a pochutnávali si na výborném jídle. Něco podobného tam u nás na Novém Zélandu nefunguje. Když se tam pořádá nějaká party, je to pouze pro rodinu nebo pro přátele, ale aby se sešla celá vesnice, tak to skutečně neexistuje! (úsměv)“

A vy umíte tančit?

„Právě že moc neumím...(směje se) Ale když jsem to tady u vás viděl, tak bych se to moc rád naučil.“

Srovnal jste život na vesnici na Novém Zélandu a u nás. A jak je to s městy podobně velkými jako Prostějov?

„Největší rozdíl je v tom, že Zéland je založený na turismu, většina lidí zde pracuje pro turisty. Proti tomu je Prostějov mnohem víc průmyslový, je tu víc podniků, které něco vyrábějí a prodávají.“

Můžete srovnat mentalitu obou národů?

„Novozélanďané hodně pracují, na druhou stranu se umí náramně bavit. Největší rozdíl je však v tom, že život neberou tak vážně jako lidé v České republice. Umí se z něj i víc radovat než Češi. Ti jsou sice velice inteligentní a často mají spoustu věcí, navzdory tomu si na všechno a všechny kolem sebe neustále stěžují. To nechápu. Lidé z Nového Zélandu jsou mnohem uvolněnější a umí se opravdu víc radovat ze života. Jsou tam pak i extrémy, kdy třeba někteří Maorové, což jsou původní obyvatelé Zélandu, jezdí do hypermarketu nakupovat v pyžamu. Češi jsou obvykle o něco odpovědnější.”

A co příroda? Nechybí vám úžasná novozélandská krajina?

„Nechybí, příroda tady na Prostějovsku se mi taky moc líbí a navíc tu nejsou zemětřesení! Ale přírodu mám rád, už na Zélandu jsem hodně jezdil na horském kole, k tomu i tady ale mám spoustu příležitostí. Skvělé také je, že je tu více ročních obdobích, příroda se neustále mění a stále mě něčím překvapuje a okouzluje.“

Den před naším rozhovorem všude napadl sníh. To asi není na Novém Zélandu právě běžné?

„To ne. Obzvláště na severním ostrově se sníh nachází pouze vysoko na horách. Moje žena říká, že si tam na zimu vlastně jenom hrajeme, abychom mohli ze skříně vytáhnout jiné oblečení než šortky a tričko. Stačí, když teploty klesnou pod patnáct stupňů a my už zkoušíme nosit zimní oblečení. Tady jsem nadšený z toho, že zimní bundy, čepice a rukavice, které se mi moc líbí, mají i nějaké praktické opodstatnění...“(úsměv)

Co vám tu naopak chybí?

„Chybí mi tu čerstvé ryby a některá typická novozélandská jídla, například slané máslo. To tu neseženete. Vozí nám ho moje rodina. Když tu byli naposledy, byli ovšem z návštěvy úplně nadšení, hrozně se jim tu líbilo. Fakt!“

Co jste věděl o naší republice předtím, než jste se sem přestěhoval?

„Znal jsem pouze název Československo, tušil jsem, že leží  někde v Evropě. Trochu pak slyšel o Praze a o Václavu Havlovi. Věděl jsem však také to vůbec nejdůležitější. Totiž že Češky jsou všeobecně považovány za nejkrásnější ženy na světě... Na tom se shodnou Novozélanďané, Australané, Indové, Američané, prostě všichni. Je mi proto ctí, že mám za ženu právě Češku. (smích)“

Jak jste se seznámili?

„S Pavlou jsme se potkali v Londýně, kde jsem pracoval v počítačové firmě. Ona však nedlouho poté odletěla do Austrálie. Po šesti měsících jsem všechno v Londýně opustil a vydal se za ní. Pak jsme odjeli na Nový Zéland, kde se nám narodily obě dcery. Na ostrově jsme společně podnikali ve firmě zabývající se úklidem. Před dvěma roky jsme se rozhodli přestěhovat se do Ohrozimi. Zde žijeme v patře domu, který patří manželčiným rodičům. Všichni nás od tohoto kroku zrazovali. Tvrdili, že zde budeme těžko hledat práci. My se však nenechali vystresovat. Nakonec jsme zaměstnání oba našli rychleji, než jsme čekali.“ 

Společně vychováváte dvě dcery. Nestýská se jim po Novém Zélandu, kde jste předtím žili?

„Stále si tu zvykají, už zde však našly spoustu kamarádek. Když je jim občas ouvej, tak říkají, že by se rády vrátily na Zéland. Vždy jim na to odpovídáme, že pokud by tam zůstaly, tak by nikdy nepoznaly svoje kamarádky, které mají tak rády...“

Dokážete si představit, že byste tady žili až do důchodu?

„Proč ne? Usadili jsme se tu a  myslím, že už tu zůstaneme. Strašně rád bych se naučil česky, abych si mohl bez problému povídat se všemi lidmi kolem sebe. Snažím se co nejvíce mluvit, ale moje čeština je ještě trošku kostrbatá.“

Jaké máte další plány?

„Až se naučím pořádně česky, tak bych možná rád zkusil nějaké podnikání. V čem by to mělo být, to zatím nevím. Dřív jak za tři čtyři roky to ovšem asi nebude.