„Pomáhání druhým dává člověku pocit smysluplné práce a užitečnosti,“ říká obojživelnice Tereza Skoupilová

Tereza Skoupilová je prakticky pořád v jednom kole. Nejenže pilně pracuje na pozici sociální pracovnice Charity Prostějov, současně je však též zdatnou umělkyní, o čemž se můžete přesvědčit například v těchto dnech, kdy ve SOŠ a SOU na náměstí E. Husserla probíhá výstava nejen jejich fotografií. Těžko bychom tedy hledali ideálnější osobu pro rozhovor z kulturní a společenské sféry, jež tvoří třetí díl v rámci každé rundy seriálu rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života, který jsme nazvali „NA ROVINU“. Otázky už téměř tři měsíce pokládáme místním radním a novým zastupitelům, dále podnikatelům, osobnostem z kulturní i společenské oblasti (dnes) a na závěr každého měsíce přijde řada na vybraného pracovníka státní správy z řad policie či justičních orgánů.

* Jak dlouho se již charitativní činnosti věnujete? A co pro vás tato práce znamená?
„Přímo v Charitě Prostějov jsem pracovníkem již téměř dva a půl roku, ale v sociální oblasti se pohybuji od doby ukončení studií, tj. od roku 2008. Za tu dobu jsem již nasbírala poměrně hodně zkušeností a setkala se s různorodými cílovými skupinami. Od nevidomých a slabozrakých přes olomoucké vozíčkáře až po dospělé osoby s mentálním postižením a seniory. Vždy mě ale tato práce bavila, protože mě naplňoval pocit, že můžu někomu pomoci a být tak užitečná.“
* Aktuálně probíhá ve SOŠ a SOU výstava vašich fotografií. Co vše mohou návštěvníci spatřit?
„Společně s kolegy se nám podařilo dát dohromady asi čtyřicítku černobílých fotografií, které formou momentek zachycují dění v Charitě Prostějov. Jsou na nich zachyceni nejen naši klienti, ale i zaměstnanci, na některých se objeví i sám ředitel. (úsměv) Některé fotografie mají vtip, jiné jsou zase vážné a zachycují emočně silné okamžiky. Každopádně jsme se snažili snímky vybrat tak, aby co nejlépe přiblížily veřejnosti atmosféru, která u nás v Charitě panuje. Fotografie zachycují především laskavou pomoc těm, kteří ji potřebují a bez ní by nedokázali samostatně fungovat. Smyslem této výstavy ale není jen zprostředkování kulturního zážitku, nýbrž také předání důležitých informací o všech našich službách široké veřejnosti a také kontaktů na ně. Jinak si myslím, že naše výstava se dá označit za unikátní díky tomu, že podobných reportážních výstav ze sociálních služeb v poslední době moc k vidění není. Ráda bych zmínila i náš velký úspěch, kdy dvě fotografie z naší putovní výstavy byly oceněny přímo panem Štreitem v celorepublikové fotosoutěži ´Můj svět 2017´.“
* Možná poněkud těžká otázka, ale co vás naplňuje více umělecká činnost či pomoc druhým?
„Musím říct, že oboje, hezky se to doplňuje. Pomáhání druhým dává člověku pocit smysluplné práce a užitečnosti, uměleckou činností se zase snažím kompenzovat pracovní únavu a přijít na jiné myšlenky. Občas se mi podaří zužitkovat výtvarnou kreativitu i v práci. V Domově Daliborka jsem například vesele pomalovala chodby, vytvořila originální polepy na naše charitní auta nebo jen tak udělala klientům hezké fotky, které přinesly potěšení.“
* Jakým směrem se v dále chcete ubírat, máte už nějaké konkrétnější plány?
„I v budoucnu bych určitě ráda zůstala v oblasti sociální práce, abych tak mohla i nadále pomáhat lidem, protože v takové práci spatřuji zásadní smysl. V oblasti výtvarné mě to pořád hodně táhne k ilustrování dětských knížek, což se mi zatím daří realizovat jen jako koníček, ale člověk nikdy neví. Tak si zatím krátím čas fotografováním.“