AKTUALIZOVÁNO: „PAMATUJI VELKÉ NADŠENÍ A SEBEOBĚTOVÁNÍ“

Utíká to jako voda. Večerník se v plné svěžesti a kondici dožívá dvaceti let. Ostatně tento věk i v běžném životě přece odpovídá mladosti a plné síle do života. A Proto věříme, že další život před sebou má i nejčtenější regionální periodikum. Ovšem jaké byly jeho začátky a kam se za ony dvě desítky let titul posunul? A s kým jiným si i na ty nejstarší časy zavzpomínat, než se současným šéfredaktorem Petrem Kozákem. Právě on necelý rok po vzniku současného nejčtenějšího regionálního periodika naskočil do hodně divokého kolotoče jako externí „sporťák“, aby už šestým rokem seděl v křesle prvního muže...

* Co vám říká datum 27. květen 1997?
„Bezesporu jde o velký mezník v historii regionální novinařiny. Jako mladý kluk jsem samozřejmě ještě nevnímal různé zákonitosti a neměl jsem až takové povědomí o tom, jak všechno chodí. Ale pamatuji si, že hned první číslo Večerníku mě strašně zaujalo. Líbilo se mi mnohem víc než tehdejší nástupce Stráže lidu Prostějovský týden, který mi přišel fádní. Nový titul na trhu byl velkou výzvou.“
* Vy sám jste byl u samotného zrodu Večerníku?
„U prvních čísel nikoliv. Do mediálního kolotoče jsem naskočil o necelý rok později. O Večerníku jsem věděl, jelikož mě novinařina bavila takřka od první třídy, sledoval jsem všechny tiskoviny, co vychází. Pamatuji ještě Svobodné slovo, deníky Práce či Rovnost. Byly doby, kdy jsem si kupoval až osm titulů denně a studoval, jak periodikum vypadá, co se o něm píše. A přestože studovat novinařinu mi rodinná situace nedovolila, jsem rád, že jsem dostal šanci i jako amatér.“
* Jak k tomu došlo?
„Dodnes si pamatuji, jak jsem s Večerníkem v ruce vlezl do telefonní budky a dlouho přemýšlel, jestli mám zavolat. Nakonec jsem číslo vytočil a na druhé straně mi bylo řečeno, že o mně snad už i ví a mám něco poslat. V té době jsem totiž už nějakou dobu vydával hokejový zpravodaj. Do té doby dostávali návštěvníci jen jeden list, a to ještě ne pokaždé, my jsme se nakonec dostali na barevný bulletin. Považoval jsem to tehdy za něco mimořádného. Klub nás totiž nijak nezajišťoval, bylo potřeba jej nejen napsat, ale i ekonomicky zajistit. Pro mě to byla velká škola.“

* Jaké tedy byly vaše začátky v redakci?

„Zprvu jsem byl externí redaktor se zaměřením na sport. Psal jsem převážně reportáže z hokejových zápasů i ze sportu obecně. Bohužel ve Večerníku to byla zpočátku jen ´Popelka´. Jedna, maximálně dvě malé strany, to bylo pro fanouška málo. Každým dnem jsem tak bojoval o více a více stran, dodával více a více článků, čímž jsme lákali k sobě větší množství fanoušků, kteří se postupně stali našimi věrnými čtenáři. Ternem byly přímé reportáže nejen z domácích, ale i venkovních zápasů. Pochopitelně už tehdy byl největší zájem o hokejové zpravodajství a fotbalové tabulky. Na tom se víceméně dodnes nic nezměnilo. Texty jsem původně psal ručně doma na svém stole a do redakce je chodil jen odevzdat. Asi měly úspěch, protože časem mi bylo nabídnuto místo stálého redaktora. A začal jsem psát nejen sport, ale i klasické zpravodajství. Nebylo nás moc a každá ruka se hodila.“ (úsměv)

* Vzpomenete si na své kolegy, kteří se podíleli na vydávání prvních čísel Večerníku?

„Určitě. Přestože jsme zažili i horší období, nikdy nezapomenu na bývalého šéfredaktora a vůbec zakladatele Večerníku Bohumila Pácla, který byl tím, kdo mi dal první pořádnou šanci v médiích. Prakticky byl i mým učitelem. Společně jsme týden co týden vytvářeli co nejlepší noviny, pracovali na jejich nejen ekonomickém zajištění. Následná spolupráce v dalších letech bok po boku už nám sice tolik nefungovala, ale vyložené spory jsme nikdy neměli. Druhým významným člověkem z mého pohledu byl Rostislav Kocmel. V těžkých začátcích to byla dobrá duše redakce, který měl nejen zkušenosti, ale také uklidňoval poměrně stresové situace, kdy jsme neměli dostatek finančních prostředků na tiskárnu a domů chodili ne s výplatou, ale s drobnými na nejnutnější potřeby... Nejen pro mě byl takovým mentorem. Třetím důležitým člověkem byla bezesporu manažerka Barbora Kročková, s níž sice lidsky nebylo až tak jednoduché vyjít, ale klienty uměla sehnat a hned několikrát zachránila Večerník před úpadkem. Hodně velkou zásluhu na prvotním vzestupu má také Honza Tatarka a jeho tým. Jako grafici museli mít svatou trpělivost, ale šli do všeho s námi po hlavě. (úsměv) Na prvních číslech se podíleli i otec a syn Pařízkovi. Měli jsme navíc hodně externích spolupracovníků, nadšenců, kteří psali příspěvky zadarmo. To už se dnes jen málokdy vidí...“

* Jaká vládla atmosféra v redakci na začátku existence Večerníku?

„Báječná! To byl ten největší plus celého zrodu našich novin. Vzpomínám na neskutečné nadšení a sebeobětování. Kdyby uvnitř kolektivu panovala nějaká závist, nebo by někdo dělal něco jen pro svůj osobní prospěch, Večerník by už neexistoval. Když nad tím přemýšlím, stmelovaly nás těžké časy. Naším primárním cílem nebyly peníze, ale spíše ta touha něco ve společnosti změnit, podílet se na nápravě křivd, být u něčeho důležitého. Všem nám záleželo na tom, aby se Večerník mezi Prostějovany chytil, pro což jsme byli schopní pracovat takřka čtyřiadvacet hodin denně. Ne pouze noční, ale celodenní směny nebyly výjimkou. Prostě když se něco dělo, museli jsme být u toho. Na tom se v globálu nic nezměnilo ani dodnes, přestože současné zajištění redakčního chodu se s tím předcházejícím nedá vůbec srovnávat. Dnes je vše mnohem profesionálnější, současně ale už ne tolik osobní. Pořád jsou zde ale lidé, kterým na tomto titulu záleží víc než jen z pohledu zdroje obživy. A to je skutečně ta největší deviza Večerníku. Ten se nikdy nebál dát šanci lidem z ulice. Člověk nemusí být vystudovaný novinář nebo ekonom, ale pokud do toho dá nadšení, je to víc než jakýkoliv titul z vysoké školy. Samozřejmě to občas přineslo neduhy z druhé strany, možná na nás zaútočil tiskařský šotek častěji, než bychom si přáli, ale zato jsme lidem byli blíž. To bylo a je naším krédem.“ 

* První reportáže před dvaceti lety se dělaly takzvaně „na koleně“. Jaký je rozdíl mezi tehdejšími a současnými podmínkami redaktorů?

„To je fakt neporovnatelné. (úsměv) Když si vzpomínám, že osobně jsem psal první příspěvky v ruce na kus papíru a dnes využíváme nejmodernějších technologií, přepadne člověka až nostalgie. Reportáže ze sportovních zápasů jsem házel šéfredaktorovi do schránky jeho domu, on musel vše přepsat na jednom počítači, který byl k dispozici. Celé noviny se pak ještě na disketách vozily do tiskárny osobním automobilem, žádný přenos na FTP a opravy během vteřiny, nic z toho nebylo možné. Když se udělala chyba a přišlo se na ni pozdě, všechny zachvátila bezmoc. Postupem času, s moderním vývojem i lepším zázemím se všechno zlepšovalo a celá práce se pochopitelně zjednodušila. V současnosti jsme prakticky všichni propojeni nejen v redakci, ale i na dálku. Řada redaktorů či grafiků může pracovat z domu a vše funguje jako na drátkách. (úsměv) I toto má však druhou stranu mince. Dříve jsme se všichni znali osobně, žili jsme jako rodina. Dnes se někteří navzájem vidí jednou za rok na vánočním večírku...“

* Kdy se dalo vycítit, že Večerník už zdatně může konkurovat tehdejšímu Prostějovskému Týdnu?

„Poměrně brzy. Lidé chtěli změnu a bylo to znát. Když kameloti vyšli s Večerníkem do ulic, byl zájem o noviny cítit na každém kroku. Není divu. Šlo o něco nového, byla to alternativa oproti do té doby jedinému týdeníku na Prostějovsku, který si s sebou nesl cech komunistické Stráže lidu. Ve Večerníku najednou všichni viděli skutečnou možnost přečíst si celou pravdu. Na druhou stranu my jsme nikdy vnitřně netoužili po tom, jakoby zničit konkurenci. Samozřejmě rivalita tam byla. Chtěli jsme mít exkluzivnější a rychlejší zpravodajství, avšak věděli jsme, že naše místo na trhu musí být jinde. Postupem času se tato idea projevovala čím dál více.“

* Právě Večerník byl a stále je některými Prostějovany považován za bulvár. Je to dobře nebo špatně? Byl to původní cíl zakladatelů tohoto týdeníku?

„Prvotní myšlenka to určitě nebyla, ale jak jsem už říkal, s vývojem mediální scény to byla postupně nutnost. Konkurent měl tisíce předplatitelů z doby před rokem 1989 a donutit lidi, aby si koupili ještě jedny noviny, nebylo vůbec jednoduché. Pomohlo nám právě to výraznější odlišení, po něm začal zájem čtenářů výrazně vzrůstat.  Dalo by se říct, že jsme šli s dobou. Dříve také byla Mladá fronta nejprodávanější, dnes je to Blesk a za ním dlouho, dlouho nic... Myslím však, že bulvár tohoto ražení zdaleka nejsme. Snažíme se, aby každé číslo bylo vyvážené a každý čtenář si tam našel to svoje. Je ale asi všem jasné, že když je titulním článkem vražda, prodejnost je daleko větší, než když informujeme o čerstvě natřené lavičce v parku nebo pozitivní události. Osobně mi to je často líto, ale leckdy to vypadá, jako by si většina národa žádala jen krev. A poslední dobou je i to málo...“

* Už za pár let po vydání prvního čísla začal Večerník předbíhat konkurenci. A čtenářů stále přibývalo. To muselo těšit, že?

„To víte, že jsme z toho měli radost. (úsměv) Každý posun byl velkým impulsem do žil všech členů redakce. Každou desítku čtenářů navíc jsme bujaře vítali, nebylo to samozřejmostí. Velkým průlomem bylo, když nás někdy na začátku jedenadvacátého století vzala mnohem víc na vědomí Poštovní novinová služba. Do té doby byli kameloti a soukromí prodejci nosným pilířem prodejnosti, pak se ale misky vah převážily, začali jsme Večerník prodávat v marketech a větších trafikách, čímž bylo jasné, že jeho dimenze se dostává zcela někam jinam.“ (úsměv)

* První čísla Večerníku vycházela o osmi stranách, později šestnácti nebo čtyřiadvaceti. Dnes dostávají čtenáři mnohdy i osmačtyřicetistránkové noviny a minimálně dvě desítky speciálních příloh k tomu. V čem vidíte tento posun?

„Budu se opakovat, ale je třeba jít s dobou. Dnes bychom s tak nízkým číslem obsahu neměli u čtenářů sebemenší šanci, nemluvě o tom, v jakém postavení by byl Večerník před obchodními klienty. Když jsme se dostali na jistou úroveň a počet stran začal narůstat, pouze těžko jej lze snižovat. Chceme také, aby si nás měli důvod kupovat nejen čtenáři v centru města, ale také například v Nivě či Bousíně. A proto musíme o těchto lidech, nebo alespoň o dění v jejich místě bydliště, co nejpravidelněji informovat. To samé se týká sportu. Nejde informovat jen o fotbalu či hokeji, ale také o lukostřelbě, korfbalu či kuličkách. A máme obrovské štěstí, že v Prostějově je o čem psát. Až nebude, přijdou horší časy... Stejně jako se staly naše přílohy oblíbené a jsou čtenáři, kteří si jednotlivé speciály přímo žádají, tak byla nutnost před čtyřmi lety zavést do Večerníku vklad barevného magazínu s televizním programem. Nemít jej, byli bychom o krok pozadu.“

* Dvacet let je hodně dlouhá doba na to, aby se mohlo hodnotit. Ale upřímně, čekal jste v roce 1997, že by se Večerník tohoto jubilea mohl dožít a navíc v tak kvalitní kondici?

„Nad tím jsem takto nikdy nepřemýšlel. Pochopitelně člověk musí mít před sebou nějakou strategii a vizi, ale za plného provozu, a kdy jdete od pondělí k pondělí, vám život tak rychle proteče mezi prsty, že zastavit se a kochat se tím, co se povedlo, na to prostě není čas. Je nutné být pořád lepší a lepší, konkurence nespí a čtenář je stále náročnější. Obzvlášť v současné době sociálních sítí a přívalu internetových médií je vzestup jakýchkoliv tištěných produktů něco podobného, jako když dítě zavnímá první Vánoce. (úsměv) Osobně jsem velmi rád, že se nám v poslední době daří nadále zvyšovat počet předplatitelů, celkovou prodejnost držet na vytýčené úrovni, případně jen těsně pod ní, a mít také silné portfolio stálých i třeba jednorázových klientů. Protože je jasné, že bez prostředků z reklamy by již Večerník dávno nebyl. Rád bych proto všem čtenářům i obchodním partnerům z tohoto místa velmi moc poděkoval. Na našem výročí mají obrovský podíl a jejich přízeň bude mít vliv i na to, kdy se dožijeme dalšího jubilea.“

* Takže dalších minimálně dvacet let před sebou?

 „V to pevně doufám! (úsměv) Myslím, že dnes i přes veškeré nepřejícné škarohlídy máme na trhu vybudovanou silnou pozici. Ne náhodou jsme nejčtenějším periodikem v regionu a tohoto faktu si moc vážíme. Pozici jedničky chceme určitě udržet. Vždyť žádný internet ani Facebook nemůže nahradit tu nenapodobitelnou vůni čerstvě vytištěných novin.“ (úsměv)

Druhou část rozhovoru o „lepší době“ najdete ve speciální příloze „20 LET PROSTĚJOVSKÉHO Večerníku“, která vyjde jako součást tištěného vydání 19. června.