AKTUALIZOVÁNO: Jana Červenková je ale právem v Síni slávy prostějovských pedagogů

Pátek 24. března 2017 se stal pro tuto dámu velkým dnem, i když si to sama nechtěla nejdříve přiznat. Jana Červenková byla na pódiu Městského divadla v Prostějově při slavnostním vyhlášení nejlepších učitelů uvedena do Síně slávy prostějovských pedagogů. A zaslouženě. Plných třiačtyřicet let se věnovala výchově sportovních talentů, přičemž dodnes na tuto pedagožku rády vzpomínají nejen desítky atletů, gymnastek, lyžařů či volejbalistek. Jak ale Večerníku přiznala, při výuce tělocviku či biologie vyžadovala naprostou kázeň, což v danou chvíli pochopitelně nebylo všem žákům a žákyním po chuti...

* Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděla, že na slavnostním vyhlášení nejlepších učitelů budete uvedena do Síně slávy prostějovských pedagogů?
„Protože mě přátelé velmi dobře znají, tak mi předem neřekli, o co půjde. Na slavnostní akci do divadla jsem byla pozvána pouze jako host. Domnívala jsem se, že mám přijít jako jedna z mnoha. (úsměv) Pak jsem byla úplně v šoku, když mě začali na pódiu vyhlašovat. Až posléze jsem zjistila, že mě na cenu za celoživotní práci navrhla zastupitelka Copková s panem Krchňavým, ředitelem Základní školy Jana Železného. Prý, že kdybych to věděla předem, tak bych určitě nepřišla!“ (smích)
* A skutečně byste nepřišla?
„Asi opravdu ne! Víte, já už tak nějak netoužím po ovacích a veřejném zájmu. Snažím se teď být raději stranou. Také se necítím zrovna v dobré zdravotní kondici.“
* Ale nemůžete říct, že vás uvedené ocenění nepotěšilo...
„Samozřejmě mě potěšilo a moc. Lhala bych, kdybych tvrdila opak. V tu chvíli mě i napadlo, že jsem opravdu hodně pracovala a je hezké, že si na mě vzpomněli.“
* Co všechno jste vyučovala?
„Mám kvalifikaci biologie a tělesná výchova. Biologii jsem ale učila jen málo, zpravidla ve třídách, ve kterých jsem byla třídní učitelkou. Většinu mé pedagogické kariéry jsem zasvětila tělocviku a popravdě řečeno, vůbec mi to nevadilo.“ 
* Co všechno jste vyučovala?
„Mám kvalifikaci biologie a tělesná výchova. Biologii jsem ale učila jen málo, zpravidla ve třídách, ve kterých jsem byla třídní učitelkou. Většinu mé pedagogické kariéry jsem zasvětila tělocviku a popravdě řečeno, vůbec mi to nevadilo.“
* Pamatujete si ještě na začátky své pedagogické kariéry?
„No jistě! Po promoci jsem nastoupila v roce 1964 na Základní školu v Rejskově ulici. Byly to poměrně krušné chvilky, protože starší kolegové v nás mladé neměli zrovna důvěru... Já se ovšem hned druhého září stala členkou kabinetu Okresního pedagogického střediska. A ani jsem nevěděla jak... (smích) Zřejmě proto, že tehdejší ředitel školy byl předsedou tohoto kabinetu a hned mě do něj zapojil. A co víc, během dalšího měsíce jsem se stala členkou Krajského pedagogického ústavu. A tyto funkce mi vydržely pětadvacet let.“
* Osobně si vás pamatuji ze sportovních tříd na současné Základní škole Jana Železného coby tělocvikářku a trenérku. Byl tedy sport vaší prioritou v pedagogické práci?
„Bylo to nutné. Byla jsem trenérkou nejenom atletiky, ale rovněž gymnastiky, míčových her a lyžování. Sedm let jsem tělesnou výchovu vyučovala na škole v Rejskově ulici a šestatřicet let na Sídlišti svobody. Za těchto celkem třiačtyřicet let byl pro mě sport skutečnou prioritou, stejně jako výchova mladých talentů.“
* Koho z úspěšných a známých sportovců jste měla takzvaně „v ruce“?
„Nevím, zda úplně významné, ale některým se ve sportovním životě opravdu zadařilo. Možná jsem to byla právě já, která jim dala základy a zasela do nich semínko zájmu. Ráda vzpomínám například na pozdější volejbalistky Aničku Polákovou, Danu a Marii Zacpalovy, které to dotáhly až do reprezentace, dále pak na významnou osobnost prostějovského volejbalu Evu Součkovou. Radost mi dělala velmi šikovná gymnastka Jana Hubáčková. Ta byla dokonce na univerziádě. Vzpomínám i na koulařku Vlaďku Luběnkovou. A mohla bych jmenovat další a další.“
* Byla radost pracovat se sportovními talenty?
„Není třeba vychovávat jen reprezentanty či olympijské vítěze. Nejpřednější je naučit děti vztahu ke sportu alespoň tak, že z nich později budou dobří trenéři, rozhodčí nebo výborní rodiče, kteří povedou své děti ke sportování, tak potom to radost je. A mohu si tak právem myslet, že se mi práce podařila.“
* Tím jste mi trošku nahrála na další otázku. Není tajemstvím, že dnešní děti nemají příliš kladný vztah k pohybu. Některé z nich dokonce v rámci tělesné výchovy neudělají ani kotrmelec... Čím to je?
„To máte pravdu, a pro mě je to velmi smutné zjištění. Byla vypuštěna spousta věcí, v hodinách tělocviku se už neklade důraz na základní gymnastiku. Není divu, že děti dnes nemají žádnou fyzickou kondici, zvláště když celé dny sedí u počítače a rodina je nepodporuje v případných sportovních aktivitách. Při dnešním stravování je mládež příliš hyperaktivní, ale svoji energii nikde nevypustí. Děti jsou proto zlobivé a nadmíru pohodlné. Rodiče na ně nemají čas, honí peníze a kariéru.“
* Slabá fyzická kondice se však týká i dospělých...
„Ano, to je pak pochopitelné... Jak je možné, že například při výběrech k policii či armádě mladí muži nesplní fyzické testy? Nelze se tomu však divit, když na základních školách jsou omezovány hodiny tělesné výchovy a na středních nejsou skoro vůbec žádné! Bohužel společnost současným kantorům neumožňuje, aby s tím něco udělali.“
* Z vlastní zkušenosti vím, že jste byla doslova pedant nejen na fyzickou přípravu v hodinách tělocviku, ale i na slušné chování...
„Když někdo přešel na Sídliště svobody z jiné školy, nebyl na podobný dril zvyklý. Já jsem pak nebyla milovaná učitelka. (úsměv) Pravdou je, že jsem byla někdy opravdu nepříjemná, protože při výuce jsem byla velmi důsledná. A v případě, že někdo dělal při hodině tělocviku problémy, dokázala jsem ho usměrnit! V žádném případě jsem ale děti netloukla, mnohdy stačil pouze přísný pohled nebo napomenutí. I moje vlastní děti mi říkaly, že vidět moje oči, když jsem byla naštvaná, to úplně stačilo. (smích) Ovšem na druhé straně, děti, které jsem učila delší dobu, už věděly, jak na mě. Pokud sekaly dobrotu, dokázala jsem pro ně udělat hodně. Moje třídy jezdily na parádní výlety a dokázala jsem jim zajistit spoustu výhod. Pak mě možná měly rády. Ovšem ty, které mě neznaly, mě zřejmě i nenáviděly...“ (úsměv)
* Ano, ve dvanácti či třinácti letech jsme z vás na atletické škole měli vážně strach. Ale čím to, že po dlouhých letech na vás vzpomínáme jako na nejlepší učitelku?
„Já jsem měla po celou pedagogickou kariéru jedno velké krédo. Když já jsem byla školou povinné dítě, a měli jsme hodného učitele, kterého jsme mohli podvádět, tak jsme se od něj vůbec nic nenaučili! Vzpomínám například na učitelku angličtiny, která tolerovala i naše absence v hodinách, vyrušování či chybějící domácí úkoly, a dávala nám v nejhorším případě trojky. A řeknu vám, že já dodneška neumím anglicky ani písmenko! Zatímco matematik, který byl nepříjemný, neoblíbený a přímo nenáviděný, nás naučil všemu. A dodnes na něj s úctou a respektem vzpomínám. Takže ono moje krédo zní, že jednou se ti v životě všechno vrátí! A především poctivá práce.“
* Jaký je váš nejkrásnější zážitek z pedagogické kariéry?
„Těžko říct, bylo jich více... Z poslední doby například zmíněné uvedení do Síně slávy prostějovských pedagogů. Ale jako učitelka jsem měla vždy radost z toho, když jsme s dětmi něco vyhráli, dostali medaili nebo pohár. A pak jsem pyšná také na rok 1976, kdy jsme s kolegy prosadili a založili sportovní atletické třídy na dnešní Základní škole Jana Železného. Bohužel jsem dnes poslední žijící z těchto kolegů. Například Pepa Šrom před pár lety zemřel.“
* A svěříte Večerníku i ten nejhorší zážitek?
„Určitě, to vím naprosto přesně! Bylo to ve chvíli, kdy jsem si na horách při lyžařském kurzu dětí zlomila nohu a pak jsem čtrnáct dní v nemocnici trnula, jestli mi ji budou amputovat. Čekat na rozhodnutí lékařů, to bylo opravdu strašné. V té době jsem učila deset let, byla jsem mladá. Nakonec všechno ale dobře dopadlo, nohu mi dali dohromady.“