- 20. květen 2017
- 611x
Čtyři roky už diriguje obranu volejbalového družstva žen VK Prostějov a patří k jeho největším hráčským oporám. Zpočátku Agelky táhla pod dívčím jménem Julie Jášová, poté se vdala a nosí příjmení Kovářová. V hanáckém městě se zabydlela, před více než rokem si pořídila štěňátko, ze kterého je teď pořádně velký pes. Musela skousnout většinu času život bez manžela, jenž zůstal ve Švýcarsku, a tak během uplynulé sezóny obývala jednu domácnost s týmovou parťačkou Mareike Hindriksen. Předtím to jinak byla dlouho naprostá pohoda, neboť vékáčko suverénně sbíralo jednu národní trofej za druhou.
Právě až v čerstvě skončeném ročníku nastaly trable, které vyvrcholily ztrátou Českého poháru. Následná mobilizace naštěstí přinesla efekt a favorit vše zachránil těsně i perně vydřeným titulem. Nejen o tom si Večerník se sympatickou, věčně usměvavou a inteligentní Julčou popovídal...
* Pátý finálový duel extraligy s Olomoucí, to byl opravdový sportovní thriller. Jak jste jej prožívala?
„Bylo to úplně neuvěřitelné! Hrát poslední páté utkání rozhodující série o zlato na plných pět setů se nestává často, v případě Prostějova došlo k něčemu takovému úplně poprvé. A taky na nás bylo vidět, jak moc všechno prožíváme a že emoce projevujeme jasně nejvíc za všechny roky, co jsem tady. Po závěrečném vítězném balónu to byla fakt nádhera, vrhly jsme se s holkama na sebe, popadaly společně na zem a jen si užívaly krásné pocity. Je velký rozdíl vyhrávat jasně bez větších problémů, na hladké zápasy i celé série 3:0 si tady všichni tak nějak zvykli. Tentokrát jsme se však musely o mistrovský titul pořádně rvát jak samy se sebou, tak s kvalitním soupeřem. Herní potíže, zdravotní výpadky, silná Olomouc - to všechno se sečetlo a po těsné porážce v pohárovém finále jsme měly znovu namále. Tím větší radost i silnější emoce zavládly po těžce vybojovaném vrcholu ligy. Prostě úžasné.“
* Dokážete si vybavit, co závěrečné střetnutí rozhodlo po herní stránce?
„Vůbec ne. Byla jsem v naprostém transu a jediné, co si pamatuju, že na úplný konec zkazily olomoucké hráčky dva servisy. Jinak absolutně netuším, co konkrétně se na hřišti dělo. (úsměv) Klíčové bylo, že po strašným způsobem ztracené koncovce čtvrtého setu jsme si před tiebreakem řekly, že to nemůžeme ztratit a že prostě neprohrajeme! Po tolika nezvládnutých tiebreacích za sebou jsme ten úplně poslední zkrátka musely urvat. Probíhalo tam velké hecování, abychom hrozně moc makaly jako jeden tým, šly za tím všechny společně. A skutečně se nám podařilo přesně takovým způsobem semknout. Důležité pak navíc bylo, že i přes rostoucí náskok jsme ani na chvilku nepolevily a maximálně dřely až do úplného závěru. Ztratit se dá cokoliv, jak jsme během sezóny mockrát ukázaly a zmíněná čtvrtá sada to jenom potvrdila. Naštěstí všechno dobře dopadlo.“
* Logicky jste se měly po vyrovnání UP na 2:2 s ohledem na veškeré okolnosti spíš sesypat a podlehnout, leč stal se pravý opak. Čím si to vysvětlujete?
„Celá tahle sezóna neměla moc logiku. (smích) Proto by se vysvětlení asi hledalo složitě. Každopádně bych řekla, že náš letošní tým se hodně bál. Bylo vidět, jak citelně chyběla osobnost, která by to v nejtěžších okamžicích vzala na sebe a v útoku spolehlivě pokládala rozhodující míče na zem. Třeba zrovna Olomouc měla takovou přirozenou tahounku v ´Šeně´ (Jana Napolitano Šenková - pozn. red.). Naštěstí v pátém finále a hlavně v tom závěrečném tiebreaku se fantasticky chytila Bára Gambová, která zakončením složila absolutně všechno, co se na ni zvedlo. Zachránila nás podobným stylem, jakým v minulém ročníku řádila Melissa Vargas. Když si vezmu všechny předchozí těžké zápasy, které šly do vyrovnaných koncovek, pamatuju si z nich jen vyděšené bílé obličeje s jasně čitelným výrazem, já se bojím, nedávej mi balón. Správně by to mělo být naopak: dej mi míč, já to složím. Prostě jsme neměly natolik zkušený ani psychicky odolný mančaft.“
Další chyba na Vápenici.