- 17. květen 2017
- 627x
Na podobné nervy jako letos nebyl prostějovský volejbal dlouhé roky zvyklý. Českým soutěžím kraloval už téměř deset let suverénním způsobem i pevnou rukou, a pokud zažíval nějaká dramata, tak jedině v evropských pohárech z pozice outsidera, který může pouze získat. Tentokrát se na tuzemské scéně dostal do opačné role štvané zvěře, což nebylo nic příjemného ani pro předsedu správní rady VK AGEL Petra Chytila. „Připadne mi, že co se týká čistě volejbalu, tak jsem za poslední sezónu zestárnul minimálně o pět let,“ pousmál se ještě před zahájením následujícího interview. V něm se však navzdory prožitým útrapám snažil zůstávat převážně pozitivní.
* Zachránil tvrdě vybojovaný mistrovský titul uplynulý soutěžní ročník?
„Já nejsem zastáncem natolik kategorických vyjádření, ale i nějak takhle se to asi dá říct. Každopádně platí, že čerstvě získané zlato je v některých aspektech určitě cennější než řada předchozích. Jak každý ví, postupně se objevilo několik vážných komplikací, které nás v minulých letech nepostihly. Tudíž je tento mistrovský titul rozhodně nejtěžším způsobem vydřený v naší klubové historii. Olomouc dala dohromady hráčský kádr vysoké kvality, naopak síla našeho týmu nebyla po snížení rozpočtu srovnatelná s loňskem nebo ještě vzdálenější minulostí. Přesto jsme stále byli favority a máme velkou radost, že se nám tuhle roli nakonec podařilo splnit navzdory citelné absenci tří zraněných hráček.“
* Už dříve jste však ztratili Český pohár a nepodařilo se navázat na národní dominanci. Vadí vám to hodně?
„Samozřejmě nejsme rádi, že se nám nepodařilo obhájit pohárovou trofej a měli jsme velké problémy s ligovým vítězstvím, ale neberu to nijak tragicky. Víceméně šlo o souběh několika různých okolností. Zmíněného snížení rozpočtu, k němuž jsme loni přistoupili a které nám neumožnilo angažovat tak špičkové zahraniční volejbalistky jako v předchozích sezónách. Olomouc naopak posílila jak ekonomicky, tak hráčsky. K tomu se přidaly zmíněné zdravotní problémy v našem týmu a vše vyústilo do situace, kdy my se silně okleštěným kolektivem jsme proti UP disponujícímu širokou i vyrovnanou soupiskou neměli za daných okolností asi nijak papírově navrch. Tím cennější je, že mistrovský titul mančaft nakonec vydřel hlavně bojovností. A jak se říká: všechno špatné je pro něco dobré. Díky dané situaci provázely zisk tohoto zlata velice silné i krásné emoce, rozhodně nejintenzivnější od premiérového triumfu v roce 2009.“
* Přesto se zřejmě nedá mluvit o úspěšné sezóně, ne?
„Pokud zohledníme porážku ve finále Českého poháru i předchozí působení na evropské scéně, tak je nutné přiznat, že tohle se úplně nepodařilo. Sázka na Petera Gogu coby hlavního kouče nevyšla, když většina přivedených hráček neodváděla výkony podle našich představ zejména v rozhodujících chvílích těžkých utkání. Tým prostě nehrál natolik stabilně dobře, aby kvalitativně blízké či srovnatelné soupeře opakovaně předčil. Navíc se přidala určitá psychická labilita i absence výrazné ofenzivní osobnosti či tahounky, což vyústilo v rostoucí potíže během českých soutěží. V evropských pohárech jsme podobným způsobem a ze stejných důvodů zvládli jen druhé předkolo Champions League s Békéscsabou, zatímco další dějství kvalifikace Ligy mistryň proti celku Dabrowa Górnicza i později osmifinále CEV Cupu se Stuttgartem skončilo naším vyřazením. Samozřejmě šlo o silné soupeře, ale nejen dle mého názoru rozhodně nikoliv nepřekonatelné. Proto jsme nakonec zkraje března přistoupili k trenérské výměně, neboť po ztrátě Českého poháru i následné prohře v Ostravě bylo zřejmé, že družstvo nefunguje, potřebuje zvednout nějakým ráznějším impulsem. A v té době zbývala jediná možnost: změnit kouče. Zpětně jsem přesvědčen, že návrat Miroslava Čady na lavičku byl ideálním řešením, což dokládá způsob, jakým navzdory veškerým problémům dotlačil marodkou sužovaný tým ke zlatým medailím. Probudil v holkách zdravé sebevědomí, bojovnost i kolektivní duch, tím je zvedl také výkonnostně. A to vše dohromady bylo klíčové.“
Další chyba na Vápenici.