- 10. květen 2017
- 566x
Kde se to v ní vzalo? Tak se asi musel ptát každý, kdo sledoval skvělý výkon Barbory Gambové v rozhodujícím pátém finále extraligy a především její útočnou erupci během závěrečného tiebreaku, kterou v podstatě donesla Agelky na svých zádech k těžce vybojovanému zlatu. Prostějovská smečařka šla do sezóny zraněná, dlouho vůbec nenastupovala, a pokud následně ano, většinou se spíš trápila. Jako například v prvním i třetím utkání titulové série s Olomoucí, jež vůbec nezvládla. Po těchto propadech však Bára pokaždé dokázala znovu vstát ze země, aby se naprosto nečekaně změnila v ústřední osobnost soudné bitvy číslo pět.
* Barbora Gambová, hrdinka pátého finálového duelu. Jak vám to zní?
„Samozřejmě pěkně, ale radši zůstanu nohama na zemi. Je pravda, že se mi docela dařilo celý zápas, výjimečný však z mé strany byl až ten tiebreak. Tam mi to v útoku fakt začalo trochu padat. (smích) Každopádně volejbal je týmový sport, a když se nedaří jedné, musí zabrat druhá. Mám velkou radost, že rozhodující poslední zápas vyšel celému našemu družstvu i mně osobně, zvlášť po některých minulých, zdaleka ne tolik povedených utkáních. Aspoň jsem mančaftu mohla pomoct. A teď jsme všechny strašně rády, že to máme za sebou s vítězným koncem. Sezóna byla hrozně dlouhá, po všech stránkách moc náročná. Uzavřely jsme ji úspěšně a tím pádem jsou pocity pozitivní. Úplně opačné, než kdybychom teď smutně seděly se stříbrem na krku. Letos nic nebylo o jedné hráčce, nýbrž jsme všechno vybojovaly týmově. Loni skoro všechny rozhodující balóny skládala Melissa Vargas, zatímco v současném kádru taková dominantní útočnice chyběla. Nejvíc jsme se při zakončení mohly opřít o Lauru Emonts, ale jak říkám, potřebovaly jsme mnohem víc zabrat týmově. Naštěstí se k Lauře teď v závěru během klíčových střetnutí vždycky někdo přidal. Často Nina Herelová, někdy naše kubánská účka a naposledy já. Nevyhnuly jsme se velkým výkyvům, na druhou stranu si dokázaly v kritických chvílích vzájemně pomoct. Což bylo hodně důležité.“
* Kde se ve vás vzala schopnost tak ohromujícím způsobem určit osud nesmírně významné bitvy?
„Asi mám silnou hlavu. (směje se) Mluvila jsem už dřív často o tom, že k dobrému výkonu potřebuju kvalitní přihrávku. A právě tu se mi povedlo výrazně zlepšit, čímž jsem se cítila mnohem víc v zápase, moje sebevědomí rostlo. S každým položeným balónem v útoku to pak bylo pořád lepší a lepší až k té výborné koncovce. Klidně to řeknu i trochu sprostě: po tom zbytečně ztraceném závěru čtvrtého setu jsem se zdravě nasrala! Za takového vývoje prostě nebylo možné věšet hlavy, naopak jsme musely dát do úplně posledního setu absolutně všechno. A jakmile jsem za stavu 3:3 přišla zezadu na síť, zadařila se nám ta klíčová šňůra bodů. Holky fantasticky bránily na síti i v poli, já jsem to vzápětí bodově skládala. Podstatné přitom bylo nebát se a neútočit ustrašeně, naopak jsem se snažila místo ulívek zakončovat tvrdě a naplno, pořádně práskat do míče. Vyplatilo se.“
* Čím to, že jste po mnoha nezvládnutých tiebreacích v minulých týdnech a fatální ztrátě čtvrté sady ustály tak psychicky vypjatou situaci za dnešního stavu 2:2?
„Řekly jsme si, že je na čase prokletí našich špatných tiebreaků zlomit. Že hrajeme doma, titul hrozně chceme a prostě ho soupeřkám nenecháme! Stejně jako při čtvrtém utkání série v Olomouci už nebylo kam uhnout, jednoznačně jsme ze sebe musely vydat všechno to nejlepší. A hlavně se nebát, nehrát ustrašeně. Naopak být odvážné. Tímhle jediným správným způsobem jsme nakonec finále urvaly i za situace, kdy nás rival strašně chtěl po osmi letech sesadit z trůnu, podobně jako v poháru. Tvrdý útok podpořený výbornou obranou i servisem měl pro náš úspěch klíčový význam. Vybojovaly jsme to jako tým.“
Další chyba na Vápenici.