AKTUALIZOVÁNO: Petr Barna: K PROSTĚJOVU MÁM VELMI OSOBNÍ VZTAH

Zabruslit si s olympijským medailistou? Taková šance se naskytla v průběhu právě skončeného měsíce dubna mladým krasobruslařům na prostějovském ledě. Týdenní přípravné soustředění talentované mládeže pořádané oddílem Kraso-bruslení Prostějov zde vedl bronzový medailista ze zimních olympijských her v Albertville 1992 a mistr Evropy ze stejného roku Petr Barna společně s manželkou Andreou Barnovou-Juklovou, někdejší reprezentantkou Československa v tancích na ledě. U této příležitosti Večerník historicky nejúspěšnějšího českého krasobruslaře a elegantního závodníka, který proslul dokonalou choreografií, vyzpovídal.

* Jak jste se objevil právě v Prostějově?
„My jezdíme každoročně na Hanou na dovolenou. Moje žena Andrea má v Olomouci rodinu. Nabídli nám, jestli bychom zde neudělali menší seminář, navíc já mám k Prostějovu historický vztah...“
* Povídejte, co vás s naším městem pojí?
„Jako junior jsem zde vyhrál poprvé mistrovství Československa. (úsměv) Později pak ještě několikrát jako senior. Mám zde také v okolí spoustu kamarádů.“
* Říkal jste menší seminář, jste tu ale po celý týden...
„A program mám plný vlastně od rána do večera. (úsměv) Snažím se dětem předávat zkušenosti, které jsem získal ve světě. Šestnáct let jsme trénovali v USA, kde jsme předtím jezdili i revue. Poznatků a určitých kroků potřebných pro zlepšení výkonnosti jsem tedy nabral dost.“
* V kariéře jste dosáhl na vynikající úspěchy. Kdybyste se ohlédl, bylo to vaše maximum nebo jste mohl dosáhnout i více?
„Tím, že jsem dosáhl, co jsem chtěl, tak mohu být spokojený. Mým cílem byl zisk nějaké velké medaile na olympijských hrách nebo mistrovství světa, což se povedlo. Na druhou stranu já ale tu olympiádu mohl i vyhrát, protože vítěze předtím na evropském šampionátu porazil. Jinak to bylo v tom roce 1992 maximum, pak už bych to nezvládl, přišli mladší. Myslím, že jsem odešel včas a vyhnul se tak výkonnostnímu pádu. Spousta závodníků přechází ten svůj zenit a pak jsou okolo patnáctého místa. A to já si nedovedl představit.“ (úsměv)
* Krasobruslení je sport dost závislý na subjektivním dojmu rozhodčích. Je mnohem těžší se dostat do světové špičky jako Čech, než kdybyste byl Američan, Kanaďan nebo Rus?
„V naší době stoprocentně... Když například přijeli Rusové, tak začínali hned z první desítky. I ten třetí Rus, stejně tak Američani a Kanaďani. Všichni byli hned v Top Ten. My si to museli doslova vyčekat, ta cesta nahoru trvala dlouho.“
* Měly tedy velké země výhodu?
(smích) „Samozřejmě je jich přece víc. Trochu je tak vždycky potlačili. My jsme ale měli také oporu v zákulisí, protože viceprezidentem ISU byl Josef Dědič. Dnes už tam nikdo moc není. Zázemí pro české bruslaře už není takové jako za nás.“
* Jak se vůbec díváte na vaše následovníky?
„Je mi těch kluků trochu líto... Byli dost vysoko, ale tím, že odešli do Ameriky, si to pokazili. Změnili něco, co funguje, a ono to fungovat přestalo. Myslím, že měli zůstat doma a s trenéry, se kterými se dostali na ta čtvrtá místa, to dokončit. Až pak měli jít ven.“
* Jak se vám jeví současný stav českého krasobruslení?
„Je třeba si přiznat, že jsme nikdy nebyli velmocí, ale byli jsme respektováni. Každých deset let se vždycky někdo objevil, kdo se dostal na medaili. Nějaké masové sbírání medailí ale asi nebylo možné ani v minulosti a nikdy nebude ani v budoucnosti. Myslím, že Česko je schopno produkovat individuálně nějakého muže nebo pár, který může medaile sbírat., avšak jen v rámci nějakých etap.“
* Vidíte v současnosti nějaký velký talent?
„Tak ona je tu spousta šikovných a talentovaných děcek. Češi uměli vždycky dobře jezdit. Jde jen o to vydržet. Například Rusko má každý rok někoho nového. Jediná šance jak s nimi závodit, je vydržet déle než oni. Na každoroční zisk medailí to však fakt nevidím, to určitě ne.“
* Kolik dřiny vás stálo, než jste se dostal na úplný vrchol?
„Za nás se ještě jezdily povinné jízdy. Takže to byly jen čtyři hodiny denně na ´povinnkách´. Pak další dvě hodiny na ledě a půldruhou hodinu pak ještě na suchu. Těch osm hodin denně dohromady v té přípravné fázi to dalo. Bylo to náročné. Po zrušení povinných jízd to bylo těch šest hodin.“
* Je vůbec reálné v dnešní době tolik trénovat?
„Největší problém všude je led a jeho nákladovost. Když máte hokejový tým, tak je tam dvacet lidí a vyjde to mnohem levněji. Když máte v krasobruslení dvacet lidí na ledě, tak si nikdo nezabruslí. Čím je vyšší úroveň, tím méně musí být lidí na ledě. Když jedete na skok třicetikilometrovou rychlostí a někoho trefíte, tak ho můžete zabít. Krasobruslení navíc není sport, který se můžete naučit za dva tři roky. Mně například trvalo dvacet let, než jsem získal tu olympijskou medaili.“
* Takže asi v brzké době váš následovník hned tak nepřijde...
„Jedině když bude mít led zadarmo a ještě pořádné trenéry. (smích) Je to ale těžké. Pokud nepřipravíte pro kouče odpovídající podmínky, aby si vydělali jako v normální práci, tak sem žádného pořádného trenéra nedostanete. Já bych také raději trénoval v Česku. Mám rád hokej a držím i národní hrdost v sobě. Tady ale bohužel pracovat nemůžu, protože bych se neuživil...“
* Strávil jste v USA hodně času. Funguje tam opravdu vše jinak?
„Je to trochu jiný svět... Zaprvé je jich víc, mají spoustu stadionů. Zásadním rozdílem ale je, že oni dokážou trénovat sami. Objednají si trenéra na nějakou lekci, ale většinou každý trénuje sám. Oni nemají peníze na to, aby si platili trenéra každý den. Je to jiný systém. V Evropě jsou naopak všichni zvyklí na to, že je s nimi trenér pořád.“
* Šestnáct let jste za mořem jezdil v lední revue. Jaký to je život?
„Ono tam ani nezáleží tolik na tom, jaký jste bruslař. Samozřejmě že něco umět musíte. Spíš se tam ale člověk stává podnikatelem. Musíte rozvíjet kontakty, pořád telefonovat, aby se o vás vědělo. Je to trochu jiná sféra...
* Jak to probíhá, být členem exkluzivní společnosti?
„Za našich časů jsme měli dvě turné. Jezdí se z města do města a tam jsou připravená představení, která trvají okolo dvou a půl hodin. Začíná se otevíracím číslem, pak má každý vlastní vystoupení, následuje skupinové číslo, pak se zavírá první půlka. A to samé ve druhé půlce. Je to zkrátka fofr, mezi čísly se musíte převlékat, takže se za ten večer nezastavíte. Do roka máte na sto padesát programů. Každý večer jste v jiném městě. Je to tvrdá práce a těžce vydělané peníze.“
* Kolik na vás tak chodilo lidí?
„My jsme měli štěstí na takový zlatý čas krasobruslení. Třeba v Tacomě na nás přišlo dvacet tisíc diváků. To dnes nedorazí ani na závody mistrovství světa... Je to přitom nádhera jezdit v takové kulise a podporou v zádech.“
* Atmosféra mezi bruslaři je ale asi úplně rozdílná oproti závodním časům, ne?
„Já nevím, za kluky mohu říci, že i při závodech byla kamarádská. Každý si hleděl svého, ale nikdy to nebylo nějak napnuté. Slyšel jsem ale, že u holek to bývá napnutější. (smích) Mezi chlapy ale žádné naschvály nebo averze fakt nejsou. Já si to vždycky užil, sranda byla.“
* To si umím představit. Kdo byl největší pařmen?
„Po závodech se samozřejmě chodilo na skleničku. Pořádně zapařit a rozjet to uměli Sabovčík nebo i Orser.“ (úsměv)
* Po ukončení zámořské kariéry se z vás nakonec stal trenér.
„Je to logické. Věk nezastavíte. (úsměv) Najednou zjistíte, že už tělo není tak rychlé, musíte ubrat z náročnosti programu. Nabídek na vystoupení je také stále méně. Musíte tedy přemýšlít, co dál. A zjistil jsem, že trénováním se dá také docela dobře uživit.“
* Prostějovský oddíl asi moc financemi neoplývá, přesto se soustředění vydařilo. Co jste mu říkal?
„Máme tu okolo padesáti dětí, s tím jsme vůbec nepočítali. Věkový rozptyl je od čtyř do osmnácti let. Měl jsem z toho trošku strach, ale mají to opravdu dobře naplánované. Celý týden jsem byl prakticky pořád na ledě a musím říct, že s průběhem byla spokojenost. Žena se věnuje choreografii a kvalitě bruslení, já jsem spíše na skoky a piruety.“
* A jak jste viděl výkony svých následovníků?
„Především bych ještě jednou vyzdvihl zájem dětí, který je opravdu potěšující. Je tu spousta talentů, je vidět že u nás umíme bruslit. Krasobruslení je však o tvrdé dřině, tak doufám, že jim nadšení a zápal vydrží. Stejně jako celému prostějovskému oddílu. Bylo znát, že to dělají srdcem a s láskou, k tomu aby byly výsledky, je třeba mít i podmínky, tak snad budou mít v příštích letech více štěstí.“ (úsměv)