„PRO NĚKTERÉ DĚTI JSOU ROKY VE ŠKOLE ZTRACENÉ...“

Ve druhé části rozhovoru s Karlem Foltinem se Večerník ohlédl nejen za dosavadními čtyřiadvacet divadelními hrami, které vytvořil pro Ptenské dětské divadlo (PĎĎ), ale i jeho dlouhou učitelskou dráhou. Místní patriot, který působil ve škole jedenatřicet let jako ředitel, se například svěřil, že kantořinu by nevyměnil za nic na světě. Zamyslel se také nad tím, jak je možné, že se nenechal ničím otrávit a dotkli jsme se i tématu dětí, pro něž je nucené vysedávání ve školních lavicích víceméně ztrátou času. Prostě s „Cimrmanem ze Ptení“ nebyla nuda, což už zcela jistě poznali čtenáři minulého vydání, kde jste našli úvodní díl obsáhlého rozhovoru.

* V publiku u vašich her sedí často děti, které umí být velice upřímné. Pokud dospělého hra nebaví, tak už si ji nějak odsedí. U dětí je to jiné, začnou se vrtět, povídat si, rušit. Máte nějaký recept na to, jak zaujmout právě náročné dětské publikum?
„I v tom byl určitý vývoj... Musel jsem se naučit řemeslo. Zjistil jsem třeba, že nefungují delší monology a výstupy. Maximálně po dvou minutách je potřeba vystřídat herce na jevišti. Pořád musí být nějaká změna. Například ve druhé pohádce jsem měl asi dvanáctiminutovou část, kdy se tam bavili pořád stejní čtyři herci a dávali si hádanky. A to už bylo vidět, že to publikum moc nebere. Taky by to mělo být vtipné, a to hlavně proto, aby se herci bavili už během zkoušek, protože klasická pohádka by je asi moc nezaujala.“
* Napsal jste už dva tucty her, což je na amatéra skutečně úctyhodný počet. Máte mezi nimi nějakou svoji nejoblíbenější?
„O prázdninách, kdy mě už honí termín, a vím, že bych měl být hotový, tak někdy přemýšlím, zda by nebylo lepší některé z těch představení zopakovat. Všechny hry mám v počítači a nebyl by to zas až takový problém. Jenže asi bych z nich jednu jedinou vybrat nedokázal. Takže odpovím klasicky: moje nejoblíbenější hra je ta, kterou právě píši.“
* Dokázal byste si vzpomenout na jejich názvy?
„Tak to už bych opravdu nedokázal! Na škole jsem měl problémy s dějinami literatury. Vyjmenovat to, co který spisovatel napsal, pro mě vždy býval velký problém. Nyní zjišťuji, že ani jako autor na tom nejsem o moc lépe. Proto nechápu, proč by se děti měly učit nějaké seznamy děl. To je naprosto o ničem! Mnohem víc by to mělo být o tom, co čtu, jestli z toho mám nějaký zážitek a maximálně být schopný uvažovat o tom, co a proč se mi na tom vlastně líbí.“
* Je těžší se potýkat sám se sebou při psaní, nebo s dětmi při zkoušení?
„Pro mě ani jedno z toho není potýkání. Když něco píšu, musí přijít nápad a pak se to rozvíjí. Když se to zasekne, dám si pauzu a uvidím. Když to nejde, zkusím něco jiného. Co se týče nacvičování, tak s výjimkou posledního týdne před generálkou celou dobu na jevišti spíš jenom tak blbneme. To není žádné vedení a zkoušení. Jde mi o tom, aby se děti něco naučily říkat s určitou intonací. Pokud jim to ale nejde, tak se nic neděje. Důležité je, aby je to bavilo. Pak to baví i mě.“ (úsměv)
* Přestože píšete primárně představení pro děti, máte tam i věci, ve kterých se najde nejeden dospělý...
„Chtěl bych, aby to bylo pro všechny. Vždyť na premiéru chodí i rodiče a prarodiče. A musí to být i pro ně, aby se měli čemu zasmát. Proto nemůžeme udělat představení třeba ve stylu televizní školky.“
* Kromě her píšete i knihy. Podílel jste se autorsky mimo jiné třeba na vzniku publikace „Největší osobnosti našich dějin“. V současnosti připravujete podobnou knihu o ženách. Dozvěděl jste se při pročítání životopisů slavných dam nějakou perličku...?
„Jistě. Například když mecenáš Hlávka hledal překladatele pro Shakespeara, tak se mimo jiné obrátil na spisovatelku Elišku Krásnohorskou. Za překlad jedné hry jí nabízel poměrně dost peněz. Ona to však přesto odmítla. Odpověděla mu, že v dramatech jsou některé dvojsmysly, kterým nerozumí. Doslova mu napsala: ´Nejsem vdána, nerozumím tomu a cizích ptát se nebudu´. (smích) Takže nakonec to dělal Sládek.“
* Á propos Shakespeare. Vy sám se občas s úsměvem zmíníte o tom, že byste rád napsal stejný počet divadelních her jako on. Dohledal jsem si, že tento nejslavnější světový dramatik jich vytvořil celkem devětatřicet. Do tohoto počtu vám jich zůstává ještě celých patnáct. Pokud píšete jednu hru za rok, pak by to znamenalo, že své mety úspěšně dosáhnete v třiaosmdesáti letech. Dokážete si něco takového představit?
„Teď si to samozřejmě představit nedokážu. Jenže před rokem 1994 jsem si nedokázal představit, že budu vůbec někdy něco psát. Život mě ale naučil. Po tom prvním úspěchu jsem nikdy neměl chuť toho nechat. A nyní už je to naše divadlo ve Ptení bráno jako běžná věc. Ale dokud to bylo neokoukané, tak jsme na premiéře měli tu aulu úplně našlapanou. Snášely se lavičky z tělocvičny a přesto lidé museli stát kolem zdí. Premiéru sledovalo bezmála pět set diváků. Nyní to sice bývá o něco méně, přesto je ohlas stále velmi slušný. To vám nedovolí toho nechat. Navíc mě to psaní i zkoušení stále hodně baví.“
* Myslíte, že se vám to v těch třiaosmdesáti letech bude psát lépe či hůře, než když jste psal první hru?
„Jednodušší to bude v tom smyslu, že už mám představu, jak co funguje. Těžší to bude v tom, že mi to bude trvat delší dobu, než dojdu od své židle, kterou mívám ve středu sálu, až na jeviště. Před pár lety jsem na pódium vyskočil, teď si tam dávám židličku. Myslím, že v budoucnu to už budu obcházet po schodech. Jinak se ale nebojím, že by to přestalo bavit mě či děti. Důležité je, aby vydrželo zdraví. Na druhou stranu čím hůř budu slyšet, tím budou muset herci mluvit víc na hlas. A to bude pro představení výhoda.“ (směje se)
* Vlastně jste jeden z mála kantorů, který učí děti ve škole křičet...
„Má to ale cosi do sebe. Jednou se mi přihlásila holka z páté třídy, která mi musela mluvit přímo do ucha, jinak bych ji vůbec neslyšel. Té jsem nedával skoro žádnou šanci. Ona ovšem tvrdila, že se vše naučí. A opravdu za ten rok jí divadlo pomohlo k tomu, že se z ní stala dáma, která krásně a nahlas konverzovala. Divadlo je pro děti v první řadě zážitek, kromě toho jim však pomáhá i v běžném životě.“
* V podstatě děláte muzikál, což je neobyčejně technicky náročné. Náročné kulisy a kostýmy vám vyrábějí kantoři a rodiče. Jak to máte s hudbou?
„Nejprve mi hudbu dělali rodiče. Vybral jsem nějakou podkladovou muziku a pak mi ji rodina Francových nahrála na magnetofonové kazety. Když zjistili, že je hudba chytla, založili si vlastní kapelu a na divadlo jim už nezbýval čas. Nicméně spolupráce s nimi stále pokračuje. Za to, že mi pomáhali s muzikou do her, jim teď občas dodám text k nějakému zahraničnímu hitu.“ (smích)
* A co choreografie?
„To dělají kantoři. Třeba při posledním představení jsem texty i s hudbou měl hotové už někdy v listopadu. Tak jsem to na ukázku nazpíval já a pak si to rozhodili jednotliví učitelé. Něco dělají i děcka, třeba Agáta, která letos hrála ošetřovatelku. Já to tedy jenom napíšu, dám dohromady muziku a s dětmi to nacvičím. To ostatní - tedy kostýmy, kulisy a choreografie - to tu jede samo. Máme zde opravdu perfektní zázemí, bez kterého by divadelní fungování prostě nešlo.“
* Divadlo přispívá k nenapodobitelnému kouzlu vesnické školy. Co dalšího jej tvoří?
„Je to podobný rozdíl, jako když bydlíte na malé vesnici, všichni sousedé se znají a vy se s nimi zdravíte, nebo když žijete ve městě na velkém sídlišti, kde neznáte ani lidi, kteří s vámi bydlí na patře... Stejné je to při srovnání vesnické a městské školy. Tady je to takový rodinný podnik, učily tu celé kantorské rodiny. Tahle atmosféra zde zůstala, přestože nyní už polovina učitelů dojíždí třeba z Prostějova. Zásadní jsou totiž vztahy mezi lidmi. Za mého ředitelování nešlo o to, že něco písemně rozhodnu, a běda, jak to tak nebude. Všechno bylo založeno na domluvě. Ono, když se s někým na něčem domluvíte, tak to vzájemně funguje. Když vydáte příkaz, tak si každý může myslet, co si to ten pitomec zas vymyslel. Takhle si myslím, to zde funguje dodnes. Nejen vedení školy a kantoři, ale i další zaměstnanci tvoří velmi dobrou rodinu.“
* Co si jako dlouholetý učitel vlastně myslíte o dnešních dětech? Jsou skutečně tak nevychované?
„Problémy s některými jednotlivci byly odjakživa. Nelze se divit, že jsou i dneska. Současné děti jsou možná roztěkanější, mají větší problém udržet dlouhodobě pozornost. Nejsem si však úplně jist, že to dřív nebylo stejné... Každopádně vždy záleží na vztahu mezi kantorem a jeho žákem. Pokud učitel k dítěti přistupuje jako k mladšímu kamarádovi, pak to podobně funguje i z té druhé strany. Samozřejmě že jsou děti, které to považují za slabost a zkouší, co si mohou dovolit. Pak je potřeba jim rázně ukázat, kde jsou mantinely. Ale celkově bych řekl, že děti jsou pořád stejné.“
* Nemyslíte, že pro některé děti je školy škoda?
„Takhle bych to neřekl. (smích) Ale je určitě řada dětí, pro které jsou důležitější věci, než je zrovna škola. Určitě je vhodné, aby se všechny pokud možno naučily psát a počítat. Jinak se ale najdou lidé, kteří mohou klidně žít, aniž by věděli, kdo byl třeba Jan Hus. Kdyby někteří žáci už z páté třídy odešli do učení, tam by pomáhali a dívali se, jak se pracuje, po dvou letech by je pan mistr pustil k nějakému řemeslu, pak by z nich mohl být slušný řemeslník. Ve škole jsou to pro ně ztracené roky, pracovní návyky v ní nezískají. Ani se nenaučí, že za nimi musí zůstat nějaká práce. Ale dnes je jiná doba a já už na ministerstvo radit nepůjdu.“ (úsměv)
* Jak je možné, že jste se nikdy nenechal otrávit?
„Nezbední žáci pro mě nikdy nebyli problém, ale třeba ředitelování mě otravovalo dost často... A to jak za minulého režimu, tak i po revoluci. Nejvíc mě vždy štvalo, že existuje spousta institucí, které vám kvůli pitomostem dokážou házet klacky pod nohy. Kvůli nim pak nemáte dost času na práci, kterou byste chtěl dělat. Třeba s dětmi jsem si od těchto s prominutím kravin vždy odpočinul. Oni totiž nemají nesmyslné požadavky. Samozřejmě že někdy řeší věci, které by dospělí přešli mávnutím ruky, ale z jejich pohledu jde vždy o věci důležité. Když se na to umíte podívat jejich očima, tak i vám to může tak připadat.“
* Nebylo v tom i něco jiného?
„Možná v tom sehrál roli i fakt, že jsem z prvního manželství neměl žádné vlastní děti. Díky tomu jsem si doma od všech těch dětí mohl trošku odpočinout a do školy se těšit. Teprve nyní, když jsem podruhé ženatý, tak jsem vyženil holku, která momentálně chodí do šesté třídy.“
* Kantořinu byste tedy opravdu za nic nevyměnil?
„Nikdy! To máte stejné jako ve hře Járy Cimrmana. Jedna z postav se dozví, že člověk, se kterým zrovna mluví, je uhlobaron. Uhlobaron, povídáte. To musí být zajímavé povolání. A ten dotyčný pouze pokrčí rameny a řekne: Mě to baví. (úsměv) U mě je to stejné. Vše, co dělám, dělám rád. A co nemám rád, tomu se úspěšně vyhýbám.“