AKTUALIZOVÁNO: "VŽDYCKY JSEM BÝVAL TŘÍDNÍ ŠAŠEK"

Kdyby Jára Cimrman žil v dnešní době, určitě by psal další a další divadelní hry plné laskavého humoru i pochopení pro lidské slabosti. Pravděpodobně by bydlel v nějaké vesničce podobné „jeho“ Liptákovu.

Zřejmě by tam díky svým znalostem a bohatým životním zkušenostem učil ve škole. Mezi žáky i sousedy by se těšil nebývalé oblibě, a to ani ne tak pro svoji spisovatelskou činnost, ale zejména díky své přátelské a otevřené povaze. Navzdory svému věku by ho vše zajímalo a měl by řadu koníčků. Přitom by platilo, že vše, co dělá, dělá skutečně rád. Kdyby Jára Cimrman žil v dnešní době, bezpochyby by v mnoha ohledech připomínal osmašedesátiletého Karla Foltina ze Ptení. S tímto všeumělcem jsme měli možnost hovořit u příležitosti letošního Ptenské Dětské Divadlo (PĎĎ), které v roce 1994 založil ještě jako dívčí. Místní patriot působil ve škole jedenatřicet let jako ředitel, loni se před žáky opět postavil po šestileté pauze. Na rozdíl od úřednické práce jej kantořina nikdy nepřestala bavit.

* Jste známý zejména jako autor divadelních her. Už méně se však ví, že jste napsal i několik knih jako například novelu Sbohem základko, kterou jedna z jejích čtenářek charakterizovala takto:  „V knize jsou vyjádřeny všechny pocity a smutek Fany Váchové. Díky této publikaci už vím, jak se holky cítí, když dokončují devátou třídu. Je suprově napsaná, všemu jsem rozuměla a taky jsem to celé prožívala s Fančou.“ Zdá se tedy, že se umíte vcítit do toho, čím žijí děti školou povinné...
„Já jsem hlavně rád za to, že kniha někoho zajímá. Dokonce mi jednou kvůli ní napsala holka ze sedmé třídy základní školy ve Vídni. Měla české kořeny, uměla česky a tak si tu knížku přečetla. Zaujala ji natolik, že se o ní rozhodla udělat referát do školy. Na internetu zjistila, že jsem působil jako ředitel školy ve Ptení. A tak zavolala do školy a požádala o moji e-mailovou adresu. Chtěla poslat nějaké informace o mně, aby o autorovi měla co napsat do příslušné kolonky.“ (úsměv)  
* Hlavní hrdinka této knihy už má za sebou několik pořádných průserů. Jak tomu bylo ve vašem případě v jejím věku?
„Já jsem už od ´základky´ býval víceméně třídní šašek. Kde se něco dělo, v tom jsem musel být namočený. Občas se jednalo třeba o veřejně prospěšné práce... Díky nim mám z páté třídy poznámku, která zněla: ´Po vyučování vešel do třídy se spolužáky a místo užitku nadělal škodu.´ (smích) To jsme se tenkrát s kluky shodli na tom, že máme škaredé lavice a že je potřeba je natřít. Ostatním jsme to však zatajili. Dopadlo to hrozně...“
* Fany rovněž řeší, co s ní bude, až dokončí základní školu. Čím jste chtěl být vy, když jste se ocitl na své první velké „životní křižovatce“?
„Když jsem se na gymplu rozhodoval o svém budoucím povolání, tak jsem chtěl dělat filmovou kameru. Tam po mně chtěli, abych jim k talentovým zkouškám poslal pár fotek. Pokud si dneska uvědomím, jaké fotky jsem jim poslal, tak se vůbec nedivím, že mě ani nepozvali do dalšího kola. Pak mně na gymplu nabídli, jestli bych nešel studovat kantořinu. Nic jiného jsem v plánu neměl, tak jsem si řekl, proč ne? A díky výborné paní profesorce Eliášové, která mě na gymplu měla z češtiny, jsem u zkoušek uspěl.“
* Ve Ptení jste na škole působil plných jedenatřicet let. Jak jste se sem dostal?
„Dostal jsem sem umístěnku. Mně se tady ale hned od začátku líbilo. Po dvou letech se tu začala stavět bytovka, takže mi nabídli obecní byt. Měl jsem tehdy před svatbou, využil jsem toho a zůstal tady.“
* Ke kantořině jste se dostal skoro omylem a do Ptení jste byl přidělen odborem školství. Zajímavé...
„To je pravda, ale musím říct, že za celou kariéru jsem ničeho z toho nikdy nelitoval. Nevyměnil bych to za nic jiného! Jisté problémy mi nastaly až koncem devadesátých let, kdy začala administrativa a požadavky na řízení škol přerůstat rámec zdravého rozumu. Po vzniku samostatného státu byla založena kupa úřadů a každý z nich si začal vymýšlet spoustu věcí jen pro to, aby zdůvodnil svoji vlastní existenci. Hlavně kvůli tomu jsem v roce 2009 odešel do předčasného důchodu. To byla doba rámcových vzdělávacích programů...“
* Na školu jste se však coby učitel nedávno vrátil...
„Kantořina mě nikdy nepřestala bavit. Předchozí školní rok jsem tu tři měsíce vypomáhal poté, co několik učitelek češtiny postupně odešlo na mateřskou. Byl jsem rád, že si nakonec vzpomněli i na mě. Navíc jsem to měl na omezenou dobu a vynechávali mě z některého papírování. Díky tomu mě to bavilo a snad i děti a rodiče byli spokojeni.“
* Ve Ptení připravujete náročné muzikálové divadlo, k němuž mimo jiné píšete scénáře a písňové texty. Kde jste se to naučil?
„Já jsem nevěděl, co všechno umím, dokud jsem to nezačal dělat... (úsměv) Ve Ptení se ale divadlo dělalo vždy. Je tady k tomu vhodný sál a nevyužívat ho, to by byl hřích. Každoročně jsme se jako kantoři střídali a tvořili divadelní představení buď podle toho, jak kdo měl zrovna čas, nebo kdo to dostal příkazem. V devadesátých letech se stalo, že na začátku jednoho školního roku onemocněla učitelka, která byla zrovna na řadě. Tak jsem se začal zajímat, kde by se daly sehnat nějaké scénáře. Chtěli jsme objednat nějakou pohádku z nakladatelství Dilia, jenže ten rok se k němu nešlo dostat. Řekl jsem si tehdy, že divadlo píše kde kdo, že i náš pan prezident je dramatik a tak to tedy zkusím. Tím vznikla v roce 1994 první pohádka ´O Kubovi a princezně Magdalence´, která se setkala s obrovským úspěchem.“
* Nějaký talent jste tedy ovšem mít musel...
„Než jsem začal psát první hru, tak jsem si vůbec nedokázal představit, že bych to zvládl. Třeba na základní škole byl pro mě problém napsat ´slohovku´ na tři čtvrtě strany. Na gymplu už ne. To už jsem měl dokonce se spolužákem směnný obchod: on mi dělal rysy do deskriptivy a já mu psal slohové práce. Prostě jsem napsal dvě a on si vybral tu, která se mu více líbila. Stejně tak on udělal dva rysy a já si vybral ten, který se víc líbil mně. Takže díky své neobratnosti v deskriptivě jsem o to víc mohl rozvíjet svůj literární talent.“ (úsměv)
* To, že píšete vlastní hry, má obrovskou výhodu v tom, že je můžete přizpůsobit přímo potřebám ptenského dětského ansámblu. Děje se tak?
„Ze začátku jsem musel hry skutečně přizpůsobovat, a to zejména množství zájemců. V představení jsme mívali v průměru tak pětatřicet herců. Po prvních úspěšných premiérách byl zájem obrovský. V jedné hře jsme měli dokonce šedesát herců z celkem sto padesáti žáků školy. Teď už to píši hlavně tak, aby to všechny děti zvládly. Zkoušíme normálně po vyučování, a pokud bych s některými něco dělal na jevišti a ostatní jenom dvě hodiny seděli, tak to nejde. Oni se tu pak honí po aule a tak dále...“
* S jakým největším problémem se při zkoušení setkáváte?
„Nejdůležitější pro mě je, aby děcka byla slyšet. To je i hlavní kritérium při konkurzu. Vždycky si stoupnu na druhou stranu sálu, a když dítě z pódia slyším, tak je okamžitě bereme. O nějakém talentu vůbec neuvažujeme, na to si tady nehrajeme. Nám jde o to, abychom si to užili při zkouškách a pak i během představení. Zásadní je, aby z toho děti měly zážitek. To, že z toho mají zážitek i diváci, tak to už je něco navíc.“ (pousměje se)
* I v publiku sedí často děti, které umí být velice upřímné. Pokud dospělého hra nebaví, tak už si ji nějak odsedí. U dětí je to jiné, začnou se vrtět, povídat si, rušit. Máte nějaký recept na to, jak zaujmout právě náročné dětské publikum?
„I v tom byl určitý vývoj... Musel jsem se naučit řemeslo. Zjistil jsem třeba, že nefungují delší monology a výstupy. Maximálně po dvou minutách je potřeba vystřídat herce na jevišti. Pořád musí být nějaká změna. Například ve druhé pohádce jsem měl asi dvanáctiminutovou část, kdy se tam bavili pořád stejní čtyři herci a dávali si hádanky. A to už bylo vidět, že to publikum moc nebere. Taky by to mělo být vtipné, a to hlavně proto, aby se herci bavili už během zkoušek, protože klasická pohádka by je asi moc nezaujala.“
* Napsal jste už dva tucty her, což je na amatéra skutečně úctyhodný počet. Máte mezi nimi nějakou svoji nejoblíbenější?
„O prázdninách, kdy mě už honí termín, a vím, že bych měl být hotový, tak někdy přemýšlím, zda by nebylo lepší některé z těch představení zopakovat. Všechny hry mám v počítači a nebyl by to zas až takový problém. Jenže asi bych z nich jednu jedinou vybrat nedokázal. Takže odpovím klasicky: moje nejoblíbenější hra je ta, kterou právě píši.“
* Dokázal byste si vzpomenout na jejich názvy?
„Tak to už bych opravdu nedokázal! Na škole jsem měl problémy s dějinami literatury. Vyjmenovat to, co který spisovatel napsal, pro mě vždy býval velký problém. Nyní zjišťuji, že ani jako autor na tom nejsem o moc lépe. Proto nechápu, proč by se děti měly učit nějaké seznamy děl. To je naprosto o ničem! Mnohem víc by to mělo být o tom, co čtu, jestli z toho mám nějaký zážitek a maximálně být schopný uvažovat o tom, co a proč se mi na tom vlastně líbí.“
* Je těžší se potýkat sám se sebou při psaní, nebo s dětmi při zkoušení?
„Pro mě ani jedno z toho není potýkání. Když něco píšu, musí přijít nápad a pak se to rozvíjí. Když se to zasekne, dám si pauzu a uvidím. Když to nejde, zkusím něco jiného. Co se týče nacvičování, tak s výjimkou posledního týdne před generálkou celou dobu na jevišti spíš jenom tak blbneme. To není žádné vedení a zkoušení. Jde mi o tom, aby se děti něco naučily říkat s určitou intonací. Pokud jim to ale nejde, tak se nic neděje. Důležité je, aby je to bavilo. Pak to baví i mě.“ (úsměv)
* Přestože píšete primárně představení pro děti, máte tam i věci, ve kterých se najde nejeden dospělý...
„Chtěl bych, aby to bylo pro všechny. Vždyť na premiéru chodí i rodiče a prarodiče. A musí to být i pro ně, aby se měli čemu zasmát. Proto nemůžeme udělat představení třeba ve stylu televizní školky.“
* Kromě her píšete i knihy. Podílel jste se autorsky mimo jiné třeba na vzniku publikace „Největší osobnosti našich dějin“. V současnosti připravujete podobnou knihu o ženách. Dozvěděl jste se při pročítání životopisů slavných dam nějakou perličku...?
„Jistě. Například když mecenáš Hlávka hledal překladatele pro Shakespeara, tak se mimo jiné obrátil na spisovatelku Elišku Krásnohorskou. Za překlad jedné hry jí nabízel poměrně dost peněz. Ona to však přesto odmítla. Odpověděla mu, že v dramatech jsou některé dvojsmysly, kterým nerozumí. Doslova mu napsala: ´Nejsem vdána, nerozumím tomu a cizích ptát se nebudu´. (smích) Takže nakonec to dělal Sládek.“
* Á propos Shakespeare. Vy sám se občas s úsměvem zmíníte o tom, že byste rád napsal stejný počet divadelních her jako on. Dohledal jsem si, že tento nejslavnější světový dramatik jich vytvořil celkem devětatřicet. Do tohoto počtu vám jich zůstává ještě celých patnáct. Pokud píšete jednu hru za rok, pak by to znamenalo, že své mety úspěšně dosáhnete v třiaosmdesáti letech. Dokážete si něco takového představit?
„Teď si to samozřejmě představit nedokážu. Jenže před rokem 1994 jsem si nedokázal představit, že budu vůbec někdy něco psát. Život mě ale naučil. Po tom prvním úspěchu jsem nikdy neměl chuť toho nechat. A nyní už je to naše divadlo ve Ptení bráno jako běžná věc. Ale dokud to bylo neokoukané, tak jsme na premiéře měli tu aulu úplně našlapanou. Snášely se lavičky z tělocvičny a přesto lidé museli stát kolem zdí. Premiéru sledovalo bezmála pět set diváků. Nyní to sice bývá o něco méně, přesto je ohlas stále velmi slušný. To vám nedovolí toho nechat. Navíc mě to psaní i zkoušení stále hodně baví.“
* Myslíte, že se vám to v těch třiaosmdesáti letech bude psát lépe či hůře, než když jste psal první hru?
„Jednodušší to bude v tom smyslu, že už mám představu, jak co funguje. Těžší to bude v tom, že mi to bude trvat delší dobu, než dojdu od své židle, kterou mívám ve středu sálu, až na jeviště. Před pár lety jsem na pódium vyskočil, teď si tam dávám židličku. Myslím, že v budoucnu to už budu obcházet po schodech. Jinak se ale nebojím, že by to přestalo bavit mě či děti. Důležité je, aby vydrželo zdraví. Na druhou stranu čím hůř budu slyšet, tím budou muset herci mluvit víc na hlas. A to bude pro představení výhoda.“ (směje se)
* Vlastně jste jeden z mála kantorů, který učí děti ve škole křičet...
„Má to ale cosi do sebe. Jednou se mi přihlásila holka z páté třídy, která mi musela mluvit přímo do ucha, jinak bych ji vůbec neslyšel. Té jsem nedával skoro žádnou šanci. Ona ovšem tvrdila, že se vše naučí. A opravdu za ten rok jí divadlo pomohlo k tomu, že se z ní stala dáma, která krásně a nahlas konverzovala. Divadlo je pro děti v první řadě zážitek, kromě toho jim však pomáhá i v běžném životě.“
* V podstatě děláte muzikál, což je neobyčejně technicky náročné. Náročné kulisy a kostýmy vám vyrábějí kantoři a rodiče. Jak to máte s hudbou?
„Nejprve mi hudbu dělali rodiče. Vybral jsem nějakou podkladovou muziku a pak mi ji rodina Francových nahrála na magnetofonové kazety. Když zjistili, že je hudba chytla, založili si vlastní kapelu a na divadlo jim už nezbýval čas. Nicméně spolupráce s nimi stále pokračuje. Za to, že mi pomáhali s muzikou do her, jim teď občas dodám text k nějakému zahraničnímu hitu.“ (smích)
* A co choreografie?
„To dělají kantoři. Třeba při posledním představení jsem texty i s hudbou měl hotové už někdy v listopadu. Tak jsem to na ukázku nazpíval já a pak si to rozhodili jednotliví učitelé. Něco dělají i děcka, třeba Agáta, která letos hrála ošetřovatelku. Já to tedy jenom napíšu, dám dohromady muziku a s dětmi to nacvičím. To ostatní - tedy kostýmy, kulisy a choreografie - to tu jede samo. Máme zde opravdu perfektní zázemí, bez kterého by divadelní fungování prostě nešlo.“
* Divadlo přispívá k nenapodobitelnému kouzlu vesnické školy. Co dalšího jej tvoří?
„Je to podobný rozdíl, jako když bydlíte na malé vesnici, všichni sousedé se znají a vy se s nimi zdravíte, nebo když žijete ve městě na velkém sídlišti, kde neznáte ani lidi, kteří s vámi bydlí na patře... Stejné je to při srovnání vesnické a městské školy. Tady je to takový rodinný podnik, učily tu celé kantorské rodiny. Tahle atmosféra zde zůstala, přestože nyní už polovina učitelů dojíždí třeba z Prostějova. Zásadní jsou totiž vztahy mezi lidmi. Za mého ředitelování nešlo o to, že něco písemně rozhodnu, a běda, jak to tak nebude. Všechno bylo založeno na domluvě. Ono, když se s někým na něčem domluvíte, tak to vzájemně funguje. Když vydáte příkaz, tak si každý může myslet, co si to ten pitomec zas vymyslel. Takhle si myslím, to zde funguje dodnes. Nejen vedení školy a kantoři, ale i další zaměstnanci tvoří velmi dobrou rodinu.“
* Co si jako dlouholetý učitel vlastně myslíte o dnešních dětech? Jsou skutečně tak nevychované?
„Problémy s některými jednotlivci byly odjakživa. Nelze se divit, že jsou i dneska. Současné děti jsou možná roztěkanější, mají větší problém udržet dlouhodobě pozornost. Nejsem si však úplně jist, že to dřív nebylo stejné... Každopádně vždy záleží na vztahu mezi kantorem a jeho žákem. Pokud učitel k dítěti přistupuje jako k mladšímu kamarádovi, pak to podobně funguje i z té druhé strany. Samozřejmě že jsou děti, které to považují za slabost a zkouší, co si mohou dovolit. Pak je potřeba jim rázně ukázat, kde jsou mantinely. Ale celkově bych řekl, že děti jsou pořád stejné.“
* Nemyslíte, že pro některé děti je školy škoda?
„Takhle bych to neřekl. (smích) Ale je určitě řada dětí, pro které jsou důležitější věci, než je zrovna škola. Určitě je vhodné, aby se všechny pokud možno naučily psát a počítat. Jinak se ale najdou lidé, kteří mohou klidně žít, aniž by věděli, kdo byl třeba Jan Hus. Kdyby někteří žáci už z páté třídy odešli do učení, tam by pomáhali a dívali se, jak se pracuje, po dvou letech by je pan mistr pustil k nějakému řemeslu, pak by z nich mohl být slušný řemeslník. Ve škole jsou to pro ně ztracené roky, pracovní návyky v ní nezískají. Ani se nenaučí, že za nimi musí zůstat nějaká práce. Ale dnes je jiná doba a já už na ministerstvo radit nepůjdu.“ (úsměv)
* Jak je možné, že jste se nikdy nenechal otrávit?
„Nezbední žáci pro mě nikdy nebyli problém, ale třeba ředitelování mě otravovalo dost často... A to jak za minulého režimu, tak i po revoluci. Nejvíc mě vždy štvalo, že existuje spousta institucí, které vám kvůli pitomostem dokážou házet klacky pod nohy. Kvůli nim pak nemáte dost času na práci, kterou byste chtěl dělat. Třeba s dětmi jsem si od těchto s prominutím kravin vždy odpočinul. Oni totiž nemají nesmyslné požadavky. Samozřejmě že někdy řeší věci, které by dospělí přešli mávnutím ruky, ale z jejich pohledu jde vždy o věci důležité. Když se na to umíte podívat jejich očima, tak i vám to může tak připadat.“
* Nebylo v tom i něco jiného?
„Možná v tom sehrál roli i fakt, že jsem z prvního manželství neměl žádné vlastní děti. Díky tomu jsem si doma od všech těch dětí mohl trošku odpočinout a do školy se těšit. Teprve nyní, když jsem podruhé ženatý, tak jsem vyženil holku, která momentálně chodí do šesté třídy.“
* Kantořinu byste tedy opravdu za nic nevyměnil?
„Nikdy! To máte stejné jako ve hře Járy Cimrmana. Jedna z postav se dozví, že člověk, se kterým zrovna mluví, je uhlobaron. Uhlobaron, povídáte. To musí být zajímavé povolání. A ten dotyčný pouze pokrčí rameny a řekne: Mě to baví. (úsměv) U mě je to stejné. Vše, co dělám, dělám rád. A co nemám rád, tomu se úspěšně vyhýbám.“

KAREL FOLTIN
* narodil se 15. srpna 1948 v Prostějově
* do základní školy chodil v ulici Kollárova. Na Gymnáziu Jiřího Wolkera Prostějov maturoval v roce 1966. Následně pokračoval ve studiu oboru Čeština - Výchova mimo vyučování na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Studium ukončil v roce 1971.  
* po skončení vysoké školy dostal „umístěnku“ na základní školu do Ptení, kde se o sedm let později stal ředitelem
* v roce 1994 založil Ptenské dívčí divadlo, které se později přejmenovalo na Ptenské dětské divadlo (PĎĎ)
* v roce 1995 mu vyšla první kniha „Přece se nebudete bát“, která obsahovala zhruba třicet historek ze Ptení a okolí. Jejím ilustrátorem byl výtvarník Josef Zelený. Následoval soubor prvních sedmi divadelních her Pohádky pro naše děti a děti jejích dětí (1999)
* v roce 2009 mu vyšla úspěšná novela ze školního prostředí „Sbohem základko“ o obyčejné venkovské holce, která „miluje“ svého matikáře a zároveň se ocitá na první významné křižovatce svého života
* zatím posledním samostatným počinem byly příběhy na motivy pohádek, legend, pověstí a historek „A ví to celé Prostějov“ v roce 2012
* je autorem ilustrované encyklopedie „Největší osobnosti našich dějin - průmyslníci, podnikatelé, bankéři“
* v roce 2009 odešel do důchodu
* je podruhé ženatý, s manželkou Jaroslavou vychovává dceru Justýnku, která ve hře „Kdo bude král“ obsadila roli matky skunkové
* mezi jeho záliby patří sport, přičemž dlouhá léta dělal s dětmi orientační běh a jeho svěřenci na celorepublikové úrovni dosahovali výborných výsledků. Aby mohli jezdit na závody, opravili si ve škole starou „dvanáctsettrojku“, se kterou opakovaně vyráželi i do zahraničí.

zajímavost: od mládí se věnuje fotografování a v současnosti svým známým i bývalým žákům dokumentuje svatby