„POTVRZOVAT NAŠE ÚSPĚCHY JE STÁLE TĚŽŠÍ!“

5. prosinec 2012

2926x

Taneční škola Jiřího Hubeného vznikla už v roce 1992 a její vstup mezi taneční elitu byl rychlý. Již v červnu 1996 získala tituly mistrů České republiky a první titul mistra Evropy. Zkušenosti a odbornost lektorů, píle i cílevědomost tanečníků plus velký zájem rodičů - to vše přispělo k tomu, že škola záhy získala i tituly mistrů světa. Za dvacet let své existence osudově zasáhla do životů více jak dvou tisíců dětí, které překonaly sebe samé a po zásluze pak prožily pocity euforie, na které nikdy nezapomenou. Zároveň v mnoha koutech republiky i světa zviditelnila Prostějov. „Tanci jsme s dcerou Kateřinou obětovali večery i víkendy. Když se ostatní bavili, my jsme pracovali. Nikdy bych však neměnil,“ ohlíží se za dekádou dvou desítek let existence své školy prezident České taneční organizace Jiří Hubený.

Během dvou dekád jste dosáhli neuvěřitelné řady úspěchů. Jaké jsou ty poslední?

„Koncem září jsme se vrátili z maďarského Pésce, kde se konalo mistrovství světa v tanečních kategoriích Street dance show, Show dance a Světový pohár v Disco dance. Jeli jsme tam tentokrát v menším obsazení než obvykle, přesto se našim tanečníkům podařilo opět uspět. Ve Street dance show juniorů se Valentýna Stejskalová stala mistryní světa! Alice Flajsarová ve finále skončila na šestém místě. Její bratr Radek Flajsar pak ve Světovém poháru v Disco dance zvítězil, Kateřina Rozkošová v téže kategorii skončila druhá. Sourozenci Flajsarovi pak ve dvojicích neměli konkurenci.“

Jak často a kam na podobné soutěže vyjíždíte?

„Absolvujeme minimálně osm zahraničních soutěží v roce. A to jak mistrovství Evropy, tak mistrovství světa. Ve třech věkových kategoriích tančíme hip-hop, disco dance a street dance show. Vyjíždíme podle toho, jak se nám zadaří na domácím šampionátu. Jezdíme hodně do Německa, ale také do Dánska, Švédska, Slovinska a řady dalších zemí. Peníze se však shánějí komplikovaně a čím dál hůře. Naštěstí nás podporuje prostějovská radnice a hlavně rodiče, kteří nám vycházejí maximálně vstříc.“

Čemu své úspěchy přisuzujete?

„Rozhodně to není zadarmo. Vyplývá to z nadšení, s jakým do toho jdou děti i trenéři. Navíc brzy po založení se nám podařilo najít i zajímavý směr v tancování. Češi na nějakou dobu zcela ovládli všechny světové soutěže. Do tance jsme přinesli větší rytmizaci, práci těla, rukou, tancovali jsme přesně do hudby a dělali u toho větší show než tanečníci z jiných zemí.“

Od diskotékových tanců, v nichž jste vždy vynikali, se pozornost v posledních letech přesouvá hlavně k hip hopu. Jak to zvládáte?

„Pravdou je, že disco se v tuto chvíli příliš nerozvíjí, nahoru jde jednoznačně právě hip hop a jiné takzvané pouliční tance. Je to fenomén dnešní doby, který hýbe současnou hudbou. Česká taneční organizace má asi třináct tisíc členů, z toho víc jak polovina tančí právě hip hop. To je obrovská síla! Není to jen o tanci, je to celá svébytná kultura. Lidi mají své názory, své oblékání, svůj způsob vyjadřování. Ovšem kdo tancoval disco, ten se s hip hopem bez problémů vyrovná.“

Kdy to pro vás bylo za těch dvacet let nejtěžší?

„Asi nyní. Byly doby, kdy jsme ročně měli dvě stě žáků, nyní jich máme kolem sedmdesáti. Důvodem jsou finance, doba nám nepřeje. Nemůžeme donekonečna zvyšovat školné, přitom náklady stále stoupají. Navíc když lidi nemají peníze, tak první oříznou právě zájmy děti. Co jiného? Třeba jídlo a oblečení prostě mít musí. Navíc v Prostějově vyrostly další dva úspěšné taneční kluby. Každý sice děláme něco jiného, nicméně zájem dětí, které by chtěly tančit, se tím tříští. Obhajovat v takové situaci naše vybojované pozice je čím dál těžší. Je téměř neuvěřitelné, že se nám to stále daří. Mám z toho obrovskou radost.“

Co tanec dětem přináší?

„Naučí se ovládat své tělo způsobem, který se jim může hodit i jinde než při tancování a navíc si zlepší fyzičku. Není vůbec jednoduché minutu makat úplně naplno a ještě se u toho tvářit vesele. Například Radek Flajsar, který měl teď úspěchy v Maďarsku, je házenkář a tanec mu velice pomáhá i v tomto sportu, kde jde hodně nahoru. Podstatné však je, že děti mají co dělat a mají nějaký cíl. Ví, že na tréninku na ně například čeká devatenáct lidí a že pokud nedorazí, nepůjde formaci nacvičit. Učí je to soudržnosti i odpovědnosti vůči ostatním místo toho, aby vysedávaly u počítače nebo někde dělaly nepořádek. Navíc když uspějí třeba na mistrovství Evropy a hraje se česká hymna, tak si možná poprvé v životě naplno uvědomí, kam patří a začnou být pyšní na to, že jsou Češi.“

Vaší školou prošlo přes dva tisíce dětí. Jste s nimi stále v kontaktu?

„Každý rok těsně před Vánoci děláme taneční show, kde se sejdeme s lidmi, kteří od nás vyšli třeba před pěti lety. Tanečníci jednotlivých generací mohou vzájemně srovnat své schopnosti. Většinou říkají, že vše jde neustále dopředu, údajně oni sami by něco takového nezvládli...“

Letos se tímto způsobem v divadle sejdete už podvacáté. Co chystáte?

„Bude toho hodně. Pozveme řadu lidi, kteří tancovali třeba už pod závodním klubem OP Prostějov. Rádi bychom, pokud by dorazili přátelé z jiných tanečních škol. Z našich někdejších žáků by měl přijet například Martin Pešek, který svého času tancoval s Jiřím Kornem, později se prosadil jako choreograf a nedávno mi říkal, že dokonce i zpívá. Dorazí snad i Tomáš Smyčka, který tancuje v souboru Dance2 XS, což je profesionální mezinárodní taneční skupina. Těch lidí je hodně. Vystoupit by měli zpěváci, s nimiž jsme spolupracovali. Chceme promítnout stará videa a vytáhnout i archivní fotografie. Akce se bude konat dva dny, ve čtvrtek dvacátého a v pátek jednadvacátého prosince. Když to tak říkám, možná jsme s přípravami měli začít už před rokem...“

Tanci jste zasvětil život. Díky němu jste se seznámil i se svojí ženou...

„Tancovali jsme spolu společenské tance, stali jsme se i mistry Moravy. Když jsme se rozvedli, šli jsme každý svojí cestou. Ona zůstala u společenských tanců, zatímco já založil tuhle školu, kde jsme se zaměřili na moderní způsob tance. Oproti společenským tancům, které jsou hodně svázané, jsem v nich cítil podstatně větší svobodu...“

Pro rozvoj školy byla klíčová i vaše dcera Kateřina...

„Vystudovala trenérství tance na Karlově univerzitě v Praze i univerzitě v Olomouci. Trénovat u nás začala rok po založení školy. Trávila tu nejvíce času ze všech, většinou osm hodin denně. K dětem měla logicky nejblíž. Teď už tomu tak úplně není, má rodinu a naplno se věnuje povolání, kterým je schopná se na rozdíl od tance uživit. Stále sem však dochází a její slovo a nápady od ní lidé tady berou.”

Co byste si přál do budoucna?

„Tancovat, tancovat, tancovat... Jedeme dál od soutěže k soutěži, od ročníku k ročníku. Na soutěže rádi jezdíme nejen proto, že tam můžeme předvést výsledky naší tvrdé práce. Stejně podstatné je i to, že tam potkáme své konkurenty, kteří se často stali našimi přáteli. Jsme zvědaví a těšíme se na to, kdo s čím přijde. Vzájemně se tak srovnáváme i obohacujeme. A to je právě ta věc, co nás žene stále dál.“

Kdo je Jiří Hubený

Narodil se 27. května 1949 v Loučicích u Chlumce nad Cidlinou. Jeho tatínek byl chemickým inženýrem a pracoval v cukrovarech v různých částech tehdejšího Československa. Začátkem šedesátých let i s celou rodinou přesídlil do Bedihoště, kde byl zaměstnán v cukrovaru. Jiří Hubený se vyučil na chemickém učilišti, v roce 1978 si dálkově dodělal maturitu na prostějovské obchodní akademii. V té době se už začal věnovat výuce společenského tance, ve kterém s manželkou Danou sklízeli úspěchy. Mimo jiné se jim podařilo získat titul mistrů Moravy. Taneční školu, fungující v prostorách prostějovského Autoklubu v Bulharské ulici, Jiří Hubený založil po rozvodu v roce 1992. Je prezidentem České taneční organizace, držitelem mezinárodní licence a porotcem Světové taneční organizace. S manželkou Danou má dvě děti. Jak dcera Kateřina (36), tak syn Jiří (39) se tanci věnují. Stejně je tomu u jeho zatím jediné vnučky Anissy (4), která je do jeho taneční školy zapsána už od tří let. Mezi jeho záliby kromě tance patří hudba všech žánrů a jízda na kole.