AKTUALIZOVÁNO: MAREIKE HINDRIKSEN: „SMUTEK UŽ NE!“

Působení zahraničních hráček ve službách volejbalového VK AGEL, jejich hra za místní oddíl i život v Prostějově, to je během uplynulých deseti let trvale zajímavé a stále aktuální téma. Jednou ze současných cizinek nosících barvy vékáčka v sezóně 2016/17 je Mareike Hindriksen, kapitánka na klíčovém postu nahrávačky.

Věčný úsměv této nizozemské legionářce sebrala z tváře až nedávná krize vrcholící porážkou ve finále Českého poháru, aby se devětadvacetileté hráčce dobrá nálada za poslední týdny postupně vrátila. Po třetím duelu čtvrtfinálové série UNIQA extraligy žen ČR v Přerově, kde Agelky stvrdily svůj postup, věnovala sympatická a vždy otevřená plejerka Večerníku následující rozhovor.

* Co říkáte na přerovské střetnutí?
„Bylo to těžké utkání, protože soupeřky hodně riskovaly servis a snažily se jím na nás vytvářet co největší tlak. Proto jsme moc rády za další vítězství 3:0 i rychlé ukončení celé série. Jdeme dál, teď už je potřeba se soustředit a dobře připravit na další kolo play-off.“
* Můžete se ohlédnout za celou sérií proti Přerovu?
„Hrály jsme trochu ve stylu nahoru - dolů. Jeden set výborný a vzápětí druhý mnohem horší, nebo jsme měly výkyvy i během jedné sady. Každopádně soupeř nebyl vůbec špatný a celá série měla slušnou úroveň, pro nás určitě dobrá příprava před pokračováním vyřazovacích bojů. A samozřejmě je pozitivní, že jsme přes dílčí herní potíže neztratily žádný set, několik vítězně zvládnutých těsných koncovek se počítá.“
* Koho jste raději brala pro semifinále: Olymp Praha nebo Královo Pole?
„Těžko říct. Z hlediska cestování by rozhodně bylo lepší Brno, ale jinak je to asi jedno. Stejně se musíme co nejlépe nachystat na jakéhokoliv soupeře a být na sto procent v pozoru, abychom my odvedly kvalitní výkony.“
* Je na vašem týmu vidět herní zlepšení oproti zápasům v předcházejícím období? V čem nejvíce?
„Změnily se některé taktické věci, například jak stavět bloky, kde stát a kam se přesouvat při obraně v poli. Převážně šlo o defenzivní prvky, což nám určitě prospělo. Také jsme přestaly tolik chybovat na servisu, s čímž jsme se nějaký čas dost potýkaly. Asi nejdůležitější pak bylo maximálně se koncentrovat na každodenní přípravu tak, abychom dobrou práci během tréninků dokázaly následně přenést do utkání. Zřejmě teď navíc dokážeme neopakovat tolik své vlastní chyby správným rozborem každého zápasu.“
* V průběhu výsledkové krize jste podlehly čtyřikrát za sebou. Spočíval hlavní problém v narušené psychice?
„Ano, přesně tak. A tím víc, že jsme všechny čtyři ty zápasy prohrály těsně 2:3. Porážky v tiebreaku jsou na psychiku nejhorší, hlava dostává pořádně zabrat. My jsme si navíc po každém tomhle zaváhání říkaly, že příště už musíme zvítězit, a místo toho přišla zase další prohra. Postupně nás přestávaly poslouchat i ruce a nohy, situace se pořád zhoršovala. Strašně moc jsme chtěly, snažily se, ale prostě to nešlo. A všechno se změnilo v křeč. Naštěstí se z ní povedlo najít správnou cestu ven.“
* Trápila vás osobně špatná situace o to víc, že jste kapitánkou družstva?
„Já myslím, že nás to s holkama trápilo všechny stejně moc. Snažily jsme se z každé porážky rychle oklepat i poučit, vzájemně se v tom podpořit, myslet pozitivně. Jenže někdy je to fakt složité a člověk se dostane do takového stavu, že nic úplně nepomáhá.“
* Jak moc vám tedy pomohl nástup nového kouče Miroslava Čady?
„Byl to takový závan svěžího vzduchu do toho našeho trápení. (úsměv) Nový trenér změnil některé zmíněné věci, hodně s námi od začátku mluvil, snažil se do nás napumpovat ztracenou sebedůvěru. A hlavně hned zdůrazňoval, že nezbytným základem je opravdu tvrdá práce každý den v přípravě, že musíme neustále makat na absolutní maximum. My jsme tohle vše vzaly za své, společně jdeme za koučem. A evidentně to funguje. S Peťou Gogou jsme si v dané situaci přes veškerou snahu vzájemně pomoct už nedokázali. Proto přišla ta změna a je skvělé, že se po ní postupně zvedáme. Musíme v tom pokračovat.“
* Cítíte se na hřišti už optimálně?
„Úplně ideální to ještě není, ale cítíme, jak se zlepšujeme a jdeme správným směrem. Podstatné je, že si v utkáních dokážeme navzájem pomáhat, působíme kompaktněji jako jeden tým. Když to některé z nás přestane jít, naskočí jiná a mančaftu každá taková změna často prospěje. Celkově šly naše výkony v posledních týdnech nahoru, a když budeme dobře pracovat, tak můžeme tímto způsobem navázat ve zbytku sezóny.“
* Co podle vás nejvíc potřebujete k zisku mistrovského titulu?
„Jít dál po té správné cestě, jak už jsem zmínila. Úplně všichni - to znamená my hráčky i členové realizačního týmu - společně musíme titul opravdu moc chtít. A každý den dřít pro to, aby se jej povedlo získat. Nic jiného v tom není. Já osobně pevně věřím, že náš kolektiv na splnění tohoto cíle jednoznačně má. A zvlášť po neúspěchu ve finále Českého poháru uděláme maximum, abychom tentokrát na trofej dosáhli.“
* Teď z trochu jiného soudku. Jak moc odlišný je pro vás život v České republice oproti rodnému Německu?
„Nijak moc, protože mou hlavní náplní tam i tady je během sezóny volejbal. A životní rytmus se tak velmi podobá. Ráno vstanu a nasnídám se, pak se nachystám na trénink, odtrénuju, následuje oběd, odpočinek a odpoledne další příprava nebo zápas, poté večeře, zase odpočinek a spánek. Takhle každý den kromě těch volných, týden za týdnem a měsíc za měsícem. Příjemným oživením určitě je, že nějaký čas trávíme společně s holkama, povídáme si spolu, vzájemně se líp poznáváme a sbližujeme.“
* Můžete prozradit, co ráda děláte ve volném čase?
„Často telefonuju se svými přáteli a rodinou, ráda zajdu někam na kávu a zvlášť teď, když začalo jaro, je příjemné si v pěkném počasí někde v klidu posedět na sluníčku. Relaxovat a udělat si pohodičku, to je moje.“ (smích)
* Je něco, co vám zde chybí?
„Jen ta rodina a kamarádi. Na druhou stranu máme skutečně skvělý tým a s holkama si vzájemně rozumíme, jsme soudržné. Což mi pobyt mimo domov vynahrazuje. Stejně jako péče, kterou nám hráčkám věnuje prostějovský klub. Máme všechno, co potřebujeme k volejbalu i pohodlnému životu. Město je menší, tím pádem klidné a hezké, to všechno mi vyhovuje.“
* Jste zde něčím překvapená?
„Ani ne. Já si nikdy o ničem nedělám dopředu kompletní představu, spíš se snažím mít otevřenou mysl a všechno na vlastní kůži postupně poznávat. Takhle to dělám i v Prostějově s velkou pomocí Julči Kovářové, s níž bydlím a která mi tady od začátku vše ukazovala. Výrazně mě tedy nepřekvapilo nic.“
* A jaký máte celkový dojem z působení i života v Prostějově?
„Cítím se zde velice komfortně a příjemně, žije se mi tu moc dobře. Příznivý dojem narušila jen ta série porážek a hlavně prohra ve finále Českého poháru ve volejbalu, vinou které jsme nezískaly první domácí trofej. To pro nás bylo obrovské zklamání i nejtěžší okamžik sezóny, tím víc teď chceme tehdejší zaváhání odčinit a získat extraligové zlato. Jedině tak bude možné letošní ročník hodnotit pozitivně se vším všudy.“