„Přiznám se, že z nemocnice k záchrance jsem odešel i kvůli většímu adrenalinu“

Exkluzivní rozhovor s šéfem prostějovské Zdravotnické záchranné služby

Před dvěma lety převzal po současném poslanci Pavlu Holíkovi funkci ředitele Zdravotnické záchranné služby v Prostějově. Radomír Gurka se Prostějovskému Večerníku exkluzivně svěřil se svými pocity při práci, u které se dají prožít smutné i velmi šťastné chvíle.

Pane řediteli, příští měsíc to budou už dva roky, co jste převzal funkci ředitele prostějovské záchranky. Jaké to pro vás bylo období?

„Z počátku to bylo pro mě těžší, protože tato funkce je trošku úplně o něčem jiném než být  řadovým výjezdovým lékařem na záchrance. K medicíně a jedinému úkolu pomáhat pacientům mi k tomu přibyla ona nepopulární úředničina. V úvodu mi to chvíli dělalo problémy, než jsem si zvykl. Navíc jsem se musel naučit vést kolektiv. Musím to zaklepat, snad se mi to podařilo zvládnout.“

 Když se vrátíte o čtvrt století zpátky, co vás vůbec přivedlo k medicíně? Byla jste lékařská rodina?

„Ale kdepak! Maminka sice ve zdravotnictví pracovala, byla ovšem zubní instrumentářkou. Otec je inženýr ekonomie a bratr je právník. A co se týká mě, opravdu vám nedokáži říct, co mě k lékařství přivedlo. V dětství jsem toužil dělat různá povolání, ale tehdy mě vůbec nenapadlo, že někoho budu léčit nebo zachraňovat. To tak nějak vyplynulo až na gymnáziu, kdy jsme se poprvé rozhodovali o skutečném budoucím povolání.“

 Mnoho let jste pracoval jako anesteziolog v jesenické nemocnici. Proč ta změna a odchod k záchrance?

„Pocítil jsem silnou touhu po změně. Těch třináct let na „áru“ mi připadalo strašně dlouhá doba, navíc jsem měl odlišné názory na chod a práci oddělení. Ovšem nejvíc jsem opravdu toužil po tom zkusit něco úplně jiného. V medicínském oboru, ale jiného.“

 Dá se říct, že v tom byla i touha po větším adrenalinu?

„Svým způsobem ano, i když na tom oddělení ARO máte také plno rušných momentů, při kterých jde lidem o život. Je ale fakt, že na záchrance je ten adrenalin větší, jsme takzvaně v první linii. Při příjezdu k těžce zraněnému člověku, kterému jde o vteřiny, jste na to sám, musíte se sám rozhodnout jakým způsobem mu co nejúčinněji a nejrychleji pomoci. Nemůžete svůj postup s někým konzultovat tak jako v nemocnici. Takže ano, adrenalin je tady o mnoho vyšší a to mě přitahuje.“

 Který okamžik za vašeho působení u záchranky vás nejvíce zarmoutil?

„Jde o více případů, které ve mně zanechaly negativní stopy. Nechtěl bych být konkrétní, ale obecně jde například o výjezdy k případům sebevražd, zejména mladých lidí. To vždycky přemýšlím, co třeba osmnáctiletého kluka vede k tomu, že skočí pod vlak. Stejně těžké situace prožíváme u závažných dopravních nehod, zejména když umírají lidé, kteří za ni nemohou a způsobí ji někdo jiný. To jsou hodně smutné věci. Jsme ale profesionálové a po takových výjezdech si nemůžeme sednout a plakat. Musíme být připraveni na další výjezd. Ale hned po službě o tom hodně přemýšlíte.“

 A naopak, zažíváte při vaší práci i šťastné chvíle?

„Vždy, když jedeme k těžkému případu a toho dotyčného se nám podaří na místě vyrvat ze spárů smrti a ve stabilizovaném stavu ho přivezeme do nemocnice. A to jsou věci, které nás znovu nabíjí.“

 Dokáží být lidé vděční? Objeví se tu a tam někdo a přijde vám poděkovat za záchranu života?

„Víte, lidé občas poděkují za pomoc na místě, potom už se s nimi nepotkáváme. Někdy za naši pomoc přijde děkovný dopis. Že by někdo přišel poděkovat potom osobně, to není častý jev.“

 Setkáváte se při práci s násilím ze strany lidí, kterým jedete pomoci? Bohužel, v poslední době je to častým jevem v naší republice…

„Musím říct, že za mého působení ve funkci ředitele k nějakým podobným excesům naštěstí nedošlo. V minulosti z vyprávění kolegů vím, že došlo k pokusu o fyzické napadení záchranářů, v jednom případě dokonce i sekyrkou. Pokud hrozí nějaké  nebezpečí, máme výbornou spolupráci jak s městskou, tak i státní policií. Ta funguje i v častých případech, kdy jsme přivoláni k ošetření výrazně podnapilých osob. A nesmím zapomenout i na velmi dobrou spolupráci s hasičským záchranným sborem při zásazích“.

 Pane řediteli, v poslední době se hodně diskutuje o dojezdových časech sanitek. V současnosti zákon stanovuje dobu 20 minut, kdy musíte dojet k pacientovi. Je to podle vás hodně nebo málo?

„Než byl přijatý tento zákon, byla dojezdová doba patnáct minut. Ta nebyla stanovena zákonem , jen vyhláškou. Na celý bývalý okres máme tři sanitní vozy ve dvou výjezdových stanovištích. Naprostá většina míst je do 20 minut dosažitelná. Může však nastat situace, kdy jsou všechny vozy na výjezdu, ale dispečer operačního střediska v Olomouci dokáže přesně vyhodnotit situaci a může vyslat na místo události leteckou záchrannou službu nebo posádku zdravotnické záchranné služby z okolního okresu či požádat o spolupráci  zdravotnickou záchrannou službu sousedního kraje. I přesto se vyjímečně může stát, zvláště při nepříznivých klimatických podmínkách, jako je mlha, namrzlá silnice, že dojezd bude delší“.    

 Můžete na závěr prozradit vaše profesní přání?

„Těch by bylo! Přál bych si například častěji obnovovat vozový park nebo vylepšit ještě už tak kvalitní vybavení sanitek. Všechno je ale otázkou peněz a těch se v této době nedostává. Víte co? Raději si budu přát, aby se lidé nedostávali do nebezpečných situací, při kterých by jim šlo o zdraví či dokonce život. A aby ani nikdo z nich sám zbytečně neriskoval. Zdraví a život máme každý pouze jedno!“

Kdo je Radomír Gurka?

Narodil se v roce 1965 v Brně, kde také vystudoval gymnázium a následně i tehdejší Univerzitu J. E. Purkyněho, fakultu všeobecného lékařství. Po nástupu do praxe si vybral obor anesteziologie a resuscitace. Po studiích nastoupil do nemocnice v Jeseníku.  Na tamním oddělení ARO pracoval celkem třináct let. V roce 2004 odešel pracovat na Záchrannou službu v Jeseníku. Má dvě atestace v oboru anesteziologie a resuscitace a atestaci v oboru urgentní medicína a medicína katastrof. V roce 2007 se odstěhoval s rodinou do Vyškova a nastoupil jako lékař na Záchrannou stanici v Prostějově. V roce 2010 se tehdejší ředitel naší záchranky Pavel Holík stal poslancem Parlamentu České republiky a Radomír Gurka nastoupil na jeho místo. Radomír Gurka je ženatý a má dvě dnes už dospívající dcery.