„JSEM PRVNÍM ROZHODČÍM Z NAŠÍ RODINY“ Prostějovský rodák Jan Machálek se už dostal do ligy a míří výš

Přestože loni oslavil teprve třicet let, jako rozhodčí už má zkušenosti z nejvyšší fotbalové soutěže. Zprvu začínal s praporkem na lajně, velký průlom pak udělal především v podzimní části probíhajícího ročníku epojisteniliga.cz, kdy k premiéře z předešlé sezony dostal důvěru hlavního arbitra hned sedmkát. Kariéra Jana Machálka tak má momentálně opravdu strmou křivku a vypadá to, že stoupat bude dál. Ve svém, na rozhodčího hodně mladém věku, má rodák z Prostějova před sebou zářnou budoucnost. Nadstandardní fyzická kondice, všeobecný fotbalový přehled a jazykové vybavení jej předurčují až ke kariéře sudího na mezinárodním poli. Jak se vůbec syn profesionálního trenéra Miloslava a bratr profesionálního hráče Tomáše, který se v zimě přesunul z Opava do Líšně, dostal k roli profesionálního muže s píšťalkou? 

* Co vůbec považujete za svůj největší životní úspěch?

„Že jsem se jako profesionální rozhodčí ocitl v ligových soutěžích.“

* Pocházíte z fotbalové rodiny, byl někdo od Machálků rozhodčím?

„Ne, jsem prvním rozhodčím z naší rodiny. Nikdo takovou funkci do té doby nezastával, všichni byli jen hráči. Děda Machálek byl výborný útočník, hrával za Kunovice. Táta se strýcem zase váleli jako stoper a útočník za Staré Město u Uherského Hradiště.“

* K fotbalu jste měl odmalička blízko. Shrnul byste stručně svoji hráčskou kariéru?

„Tak o něčem takovém se snad ani hovořit nedá... (úsměv) Své působení jako hráč jsem ukončil již v žákovské kategorii. Jako fotbalista jsem totiž moc dobrý nebyl. Byť mne chvíli trénoval můj taťka, poté také výborný trenér Tomáš Gross, nic nepomáhalo a jako hráč bych se nikdy neprosadil.“

* Kdy jste se tedy rozhodl, že vy se stanete sudím?

„K pískání mne přivedl můj táta, pamatuji si to jako dnes. Přišel z práce domů a přinesl mi pravidla fotbalu, bylo mi tehdy patnáct let. Zeptal se mě, jestli bych se nechtěl stát rozhodčím? Další kroky již směřovaly k panu Peřinovi, který byl tím prvním ´rozhodcovským otcem´. Pamatuji si, že někdy v roce 2000, kdy jsem začínal, jsem poprvé přišel na schůzi rozhodčích, která se konávala každý pátek. Tehdy tam sedělo přinejmenším šedesát chlapů, kteří byli o hodně starší než já. Tam jsem také poprvé potkal svého kolegu Petra Antoníčka, se kterým postupujeme až do nejvyšších pater českých soutěží. Jak se říká ve dvou se to lépe táhne.“ (smích)

* Kolik let vám trvalo, než jste se dostal z okresu až do ligy?

„Přibližně deset roků. Nejdéle v jednotlivých soutěžích jsem strávil asi tři roky v MSFL.“

* Dokázal byste popsat rozdíl mezi řízením zápasů v těch nejnižších, vyšších a nakonec i špičkových soutěžích?

„Největší změna je v nasazení hráčů. V nejnižších soutěžích si jdou hráči udělat, jak se říká, chuť na pivo, proběhnout se na stará kolena. Ve vyšších patrech mají hráči fotbal jako zaměstnání, nemohou si proto dovolit až tak diskutovat s rozhodčími o hloupostech. Navíc samotná hra je pochopitelně rychlejší, vše je fotbalovější, proto se to i lépe píská.“

* Vnímáte na hřišti nadávky a urážky, které se na hlavu rozhodčích obvykle sypou z hlediště?

„Ze začátku to člověk slyšel, teď to absolutně nevnímám. Člověk se nesmí nechat rozhodit. Musím se stále soustředit na to, co se děje na hřišti.“

* Měl jste už někdy strach, že by to mohlo špatně dopadnout a čelil byste třeba inzultaci ze strany hráče nebo diváka?

„Takovou situaci jsem nikdy nezažil a zažít ani nikdy nechci!“

* Když uděláte chybu, jste si toho vědom hned nebo až po utkání?

„Jsem pokorný a soudný člověk, dokážu si uvědomit, že jsem něco přehlédl neb špatně posoudil. Bohužel i v utkání nastanou situace, kdy přestupek nevyhodnotíte třeba jako penaltový. Přesto stále musíte zůstat pozorný.“

* Měl byste nějaký recept či radu pro začínající rozhodčí, čeho by se měli vyvarovat?

„Vždy se poučit ze svých chyb a tvrdě na sobě pracovat. Nikdy pak neusnout na vavřínech.“ 

* Fotbalovou republiku máte projetou skrz naskrz. Máte nějaký oblíbený stadion?

„Měl jsem tu možnost podívat se už na většinu stadionů v republice. Mám rád všechny stánky, které jsou fotbalové. To znamená uzavřené kolem dokola, kde diváci sedí přímo u hřiště a panuje fantastická atmosféra. To se pak člověk cítí dobře. Vyloženě svého favorita ale nemám.“

* Z opačného soudku, jezdíte někam vyloženě nerad?

„Když tak přemýšlím, všude jezdím rád. Není stadion, kde by se mi špatně pískalo.“ (úsměv)

* Jistě máte v srdci nějaký oblíbený klub. Dělá vám problémy, když musíte rozhodovat jeho utkání?

„Budete se divit, ale žádný oblíbený klub v první lize vyloženě nemám. Pocházím z Prostějova, proto držím palce místním klukům, ať se ve druhé lize zachrání. Je to mladý klub a má na čem stavět.“

* Ve své kariéře jste již rozhodoval duely, v nichž působil váš bratr Tomáš. Je to výhoda, že ho znáte?

„Když neberu zápasy v mládežnických kategoriích, tak mezi muži jsme na sebe narazili v utkáních Opavy. Pamatuji si zápas se Zlínem. Já měl premiéru coby hlavní rozhodčí a brácha dával branku, rodiče byli na tribuně. (úsměv) Myslím, že to byl zážitek k nezaplacení. Nicméně jak už je z mé funkce patrné, nemohu nikomu nadržovat, musím být neustále profesionálem a to bylo i v tomto případě.“

* A jak se vám píská zápas, kdy je otec, jenž nikdy nejde pro ostřejší slovo daleko, na lavičce jako trenér jednoho z týmů?

„Myslím si, že jsem jej pískal snad pouze jednou. Už si to nevybavuji. Víte, je těžké udržet nervy na uzdě, když vidíte, že hráči neplní vaše pokyny, takže ho kolikrát chápu. Konflikt jsme neměli, jestli se ptáte tímto směrem.“ (smích)

* Jste relativně mladý, je pro vás epojisteni.cz liga strop nebo chcete jít ještě dál?

„Dosáhl jsem svého cíle, již řídím duely nejvyšší české soutěže, kde jsem byl osmkrát. Je potřeba se dobře zapsat a uvidí se, co dál. Stejně jako hráči, i každý rozhodčí má sen zapískat si Champions League!“ (úsměv)

* Jste jazykově dobře vybavený?

„Domluvím se především anglicky. Pro rozhodčího je to stěžejní jazyk.“

* Je pro rozhodčího přínosem, když má fotbalovou minulost aktivního hráče?

„Věřím tomu, že ano. Když taťka trénoval v Jihlavě a jiných klubech, jezdíval jsem se dívat na každá jejich domácí utkání. Myslím si, že i pouhé sledování utkání a pohyb rozhodčího, jeho gesta, dá začínajícím rozhodčím hodně.“

* A vyměnil byste kariéru prvoligového rozhodčího za tu hráčskou?

„Každé povolání má své výhody a nevýhody. Být ligovým hráčem, měl bych spoustu času, na druhou stranu práce po skončení kariéry nejistá. Jako rozhodčí času moc nemáte, zato můžete přes týden vykonávat své povolání, které můžete dělat pořád a pískání dělat jako koníček.“

* Chodíte si někdy ještě zahrát jen tak s partou kamarádů?

„Fotbal si chodím zahrát jen v zimě, mezi vánočními svátky. OFS Prostějov každoročně pořádá turnaj rozhodčích. Jinak již vůbec nehraju.“

* Vzhledem k rodinným kořenům byl fotbal jasnou volbou. Věnujete se i jiným sportům?

„Ano, nejvíce asi lyžování, to mě baví opravdu hodně. Každoročně jezdíme s manželkou do Alp. Lyžování mě chytlo na vysoké škole, kdy jsem si s kamarádem založil školu, kterou doteď provozujeme v Kladkách u Konice.“

* Vyjmenoval byste lidi, kteří vám nejvíce pomohli v cestě nahoru?  

„Samozřejmě moje rodina, ať už taťka, mamka či bratr a má manželka. Určitě mi velmi pomohl a pomáhá Pavel Peřina, již zmíněný Petr Antoníček a celý prostějovský rozhodcovský sbor. Dále bych chtěl uvést Petra Vysloužila z Olomouce, se kterým jsem v neustálém kontaktu. Všem patří moje poděkování.“